Vydali jsme se do srdce slumu Langa na okraji Kapského Města. Zdejší policisté se nás sice snažili varovat a odehnat, ale když jsme jim ukázali naši korespondenci se zdejším rodákem Odwou, s úsměvem nám popřáli pěkný den. Jak se žije v chudinské čtvrti s poetickým názvem Slunce? A je odtud cesta ven?
Vydali jsme se do srdce slumu Langa na okraji Kapského Města. Zdejší policisté se nás sice snažili varovat a odehnat, ale když jsme jim ukázali naši korespondenci se zdejším rodákem Odwou, s úsměvem nám popřáli pěkný den. Jak se žije v chudinské čtvrti s poetickým názvem Slunce? A je odtud cesta ven?
Odwa v townshipu Langa žije celý život, a tak není divu, že tady každého a všechno zná. S ním není třeba se tu ničeho obávat, snad jen vůz necháváme trochu neklidní na zdejším parkovišti hlídaném vousatým mužem na vozíčku.
Je tu značně živo ve změti nepořádku. Mezi odpadky povalujícími se na ulicích běhají děti s povětšinou rozesmátými tvářemi. Jsou upravené a čistě oblečené. Kolem malých umouněných příbytků s mřížemi, kde sídlí zdejší kadeřnictví či prodejna potravin s nápadným nápisem Coca-Cola, prochází několik žáků místních škol. Na sobě mají školní uniformy a míří z vyučování domů. Docházka do školy je tady povinná, v townshipu je sedm základních a pět středních škol.
Jeden z mladíků nám ukazuje dřevěnou boudu, ve které se svojí rodinou bydlí, připravuje si přitom svačinu: kus pečiva mazaný margarínem. Do jeho domova se nevejde mnoho věcí, je tu postel a kuchyňské vybavení. Jak se záhy přesvědčíme, je na tom ještě dobře.
Ve vzduchu se vznáší odér z nepříliš čerstvého masa. Kolem někteří lidé smaží na improvizovaných grilech střívka, za rohem se na dřevěném podstavci povaluje několik ovčích hlav, do nichž mouchy kladou vajíčka. Hlavy opracovává několik žen, sedících u plápolajícího ohně.
„Chlapi ráno z farem přivezou ovčí hlavy, někdy i nohy. Hlavu tam pořídí za deset randů (zhruba dvacet korun, pozn. autora). Dřív to bylo zadarmo, ale farmáři zjistili, že je o ten odpad zájem, a tak chtěli alespoň něco utržit. Tyto ženy opracovávají hlavy u ohně od devíti ráno do devíti desíti do večera. Zpracovaná hlava, tedy výsledný produkt, se jmenuje ‚Smiley‘ a prodává se asi za čtyřicet randů,“ vysvětluje Odwa.
Uzavřená Langa
Na nevelkém prostoru townshipu Langa, který vznikl ve 20. letech minulého století, žije na dvě stě padesát tisíc lidí, dále už se však příliš nerozrůstá. Vláda tady registruje každou chatrč a výstavba nových je zakázaná. Jinak je tomu v dalších townshipech, jejichž populace narůstá takřka před očima, neboť se do nich stěhují stále noví lidé a chatrče se tu objevují jako houby po dešti. Nově příchozí doufají, že v blízkosti Kapského Města si snáze najdou práci a vydělají o něco více peněz a budou mít dostupnější vzdělání a zdravotní péči. A tak v největším zdejším townshipu zvaném Khayelitsha žije možná už kolem milionu a půl lidí, přesně to ovšem snad ani nikdo neví.
Kvůli práci se ostatně lidé z venkova, zpočátku především muži, stěhovali také do Langy. „Bílí přišli do vesnice a nabídli mužům dobré pracovní i životní podmínky. To, co vesničané spatřili po příchodu sem, byl pravý opak těch slibů. Na druhou stranu si ale uvědomovali problémy, jakým čelili na venkově, a rozhodli se ta zaměstnání vzít, aby podpořili své rodiny. Pracovali třeba ve zlatých či diamantových dolech nebo na farmách. Navíc neměli vzdělání a bez něj nemohli ničeho dosáhnout. Okolnosti, a především velká chudoba, je prostě nutily tady pracovat a podřídit se. Kdyby se také vrátili domů bez ničeho, byli by ve vesnicích pro ostudu,“ vykládá Odwa s tím, že nejhorší na životě v townshipu bylo ubytování, což se až dodneška v podstatě nezměnilo.
Pasy pro „hlupáky“
S apartheidem nastoleným v roce 1948 Národní stranou se situace zdejších obyvatel ještě podstatně zhoršila. „To je tak těžká historie, že ji prostě nejde přejít. Nelze zapomenout,“ říká Odwa a dokládá to na konkrétním příkladu. Je všeobecně známo, že černochům (a nejen jim, se segregací se potkávali i „coloured people“, tedy například lidé smíšeného původu nebo příslušníci asijských menšin) režim upíral mnohá základní práva. Nesměli chodit na pláže, do restaurací, kin, parků, na ulicích visely nápisy „whites only“, tedy „pouze pro bílé“. Kromě toho s sebou museli vždy nosit osobní dokument hovorově nazývaný „dompas“, což v afrikánštině znamená „pas pro hlupáky“. Nejprve ho museli mít muži, později se nařízení rozšířilo i na ženy, což vyvolalo značné nepokoje po celé zemi. Samozřejmě rovněž obyvatelé Langy si museli pořídit tyto ponižující dokumenty, které napomohly segregaci Jihoafričanů.
„Chodili se o ně hlásit tady do té budovy,“ ukazuje náš průvodce na šedé úřední stavení. „Pokud vás zastavili bez pasu, měl jste velký problém. Zatkli vás a deportovali na venkov,“ pokračuje. S nástupem demokratického režimu se zrodila myšlenka udělat z nevzhledného domu muzeum, otevřeno mělo být v roce 2004. „Místním to ale nikdo neřekl. Když viděli, že se budova opět otevírá, dostali strach z návratu apartheidu a všechno zničili. Přesto se o muzeu stále mluví a mělo by tu být. Říkám našim lidem, že to bude jedině dobře, neboť vzděláváním můžeme předejít tomu, aby se takové strašné věci v budoucnu opakovaly. Oni tu budovu opravdu nenávidí, stále se jí vyhýbají velkým obloukem,“ dodává Odwa, jenž nás vzápětí provede všemi druhy zdejších obydlí.
Koupelna pro 16 rodin
„Enkosi“, „molo“, „molweni“. Učíme se po cestě základní slovíčka v xhosštině, jíž tu promlouvá nejvíce lidí. Tedy „děkuji“, „ahoj“, potkáme-li jednoho člověka, a „ahoj“, zdravíme-li dva či více kolemjdoucích. Přicházíme do „single sex hostelu“, tedy ubytovny, která dříve bývala jen pro muže. Už tak až příliš překypovala počtem ubytovaných, a co teprve když si po roce 1994 muži mohli přivést své rodiny z venkova. Namísto šestnácti mužů okupujících jedno patro tu bylo šestnáct početných rodin a tak je tomu dodnes.
„Jedna kuchyň, jedna koupelna, jeden obývací pokoj, šest ložnic. To vše pro šestnáct rodin,“ vypočítává Odwa, který tu také dříve pobýval, ovšem poté odešel studovat cestovní ruch, založil si živnost jako průvodce townshipem, a nyní si tak může dovolit lepší bydlení.
Stojíme v pokoji velkém asi jako běžná koupelna a vidíme tu tři postele. Na jednu takovou postel připadá jedna rodina čítající většinou tři až pět dětí. Nájem postele činí asi dvacet randů, což není přehršel, ovšem elektřina částku o dost navyšuje. V praxi to chodí tak, že rodiče spí na posteli, mezi nimi jsou případné malé děti, větší děti spí na podlaze. Jediné soukromí tito lidé mají, zatáhnou-li si kolem svého lůžka závěs. Kuchyň se zdí zčernalou od svíček je opodál a koupelna bez fungující sprchy je jako vystřižená z béčkového hororu. Na večerní umytí tu má jedna celá rodina tak deset minut času.
Další typ ubytovny už je o poznání novější. Jedna rodina tu má k dispozici celý byt. Je samozřejmě také podstatně dražší. Dostat se sem trvá celé roky. Před nastěhováním prošli zdejší obyvatelé dočasným bydlením, které nám ukázal už na začátku onen mladík školou povinný. „Pět deset let a stojí to také nějaké peníze. Musíte někoho podplatit, korupce je tu přebujelá,“ říká Odwa.
Luxus mezi chatrčemi
I Langa má své Beverly Hills, čtvrť s honosnými domy, z nichž jeden má dokonce vlastní bazén. „Lidé, kteří se odtud dostanou a udělají dobrou kariéru, stanou se doktory či právníky, se sem zase vracejí, rozšíří bydlení svým rodičům a staví si tu vlastní. Ve městě nebo na předměstí by nebyli tak respektovaní, přece jen, zdejší lidé mají své zvyky, které nemusejí být každému po chuti, třeba obětování zvířat. A ti lidé slouží také jako příklady hodné následování, ta čtvrť svědčí o tom, že i z takovéhle díry se můžete vyhrabat,“ vysvětluje Odwa. Tedy ano, jde to, i když jihoafrická čísla jsou neúprosná. Nezaměstnanost se tu pohybuje okolo třiceti procent a dávky pro nezaměstnané neexistují. Jen příspěvky na děti, asi tři sta padesát randů, což patrně nepokryje ani náklady na pleny.
Kontrast je slovo nejlépe vystihující celou Jihoafrickou republiku, a tak není divu, že z Beverly Hills přecházíme do části townshipu plné chatrčí, které jsou prý nejchudším možným ubytováním v celé zemi. Jejich stavba bujela hlavně v 90. letech, neboť do hostelů už se nikdo nevešel. V chatrčích se především bydlí, některé z nich ale slouží i jako obchůdky, například suvenýry tady koupíte o poznání levněji než kdekoli jinde, častá jsou kadeřnictví. Jen těmi nejchudšími podmínkami si jaksi nejsem jistý. Ne že byste tu našli Hilton, ale přece jen, rodina tu má alespoň onu chatrč sama pro sebe a nemusí se o ni dělit s dalšími dvěma familiemi, také elektřinu mají už často přivedenou, což ještě kolem roku 2000 nebylo zvykem. Na každou chatrč navíc připadá jeden záchod, byť si k nim musí každý dojít až k okraji této části townshipu. Stejně tak pro vodu: nádrže jsou každých sto metrů.
„Má to své výhody, ale i nevýhody,“ upozorňuje Odwa. „Lidé ty chatrče staví ze všemožného starého harampádí, zatéká tam, v zimě jim také není do zpěvu. A největší hrozbou jsou tady požáry, však se podívejte, jak jsou ty boudy nalepené na sebe. Oheň často vznikne při vaření, zvláště když se u toho konzumuje alkohol. Místní také moc nedůvěřují bankám a své úspory si schovávají do matrací. A peníze hodně dobře hoří.“ Při největším takovém požáru přišlo v roce 2005 v townshipu Langa o veškeré živobytí asi dvanáct tisíc lidí.
Srdečné přijetí
Při odchodu se ptám Odwy, zda obyvatelům Langy nevadí, když jim tady vodí turisty z jakýchsi exotických dálav. Nepřipadají si snad jako turistická atrakce či jako pozorovaná zvěř, kterou si lidé fotí skrz mříže v zoo? Na cestě jsem očekával, že moje záda budou muset snést řadu nepříliš vroucných pohledů. Několik takových se zřejmě i našlo. Na druhé straně se ale někteří jiní lidé ke skupince bílých návštěvníků chovali s velkou srdečností.
„Nemají rádi, když tady někdo v autě křižuje ulice a pootevřeným okénkem si je fotí. To se také bohužel stává. Ale když přijdete k nim, mluvíte s nimi, tak bývají velmi vlídní,“ odpovídá Odwa.
Závěrečné příjemné překvapení nastává, když vidíme stát svůj vůz na stejném místě, kde jsme ho před půl dnem opustili. Po celou dobu to zjevně bylo jediné auto parkující na této ulici. Z chodníku jej ostřížím zrakem stále pozoruje onen vozíčkář, jemuž od nás Odwa předá za službu pár randů. Poté muž odjíždí, stejně jako my, po své vlastní cestě. Langu opouštíme, právě když zapadá slunce.
OČIMA AUTORA
Při procházce lepší čtvrtí Langy mě napadlo: Nezávidí si zdejší zbohatlíci mezi sebou nebo naopak, nestydí se za takovou adresu? Podle Odwy to prý nepřipadá v úvahu. Obyvatelé Langy jsou na svůj township hrdí. Někteří dokonce nosí trička s číslem 7455, tedy místním poštovním směrovacím číslem, aby svoji příslušnost ke zdejší komunitě dali co nejvíce na odiv. Překvapilo mě také, že honosné domy v lepší čtvrti nemají na oknech mříže, jak to bývá obvyklé všude ve městě. Odwa mi vysvětlil, že jejich majitelé je nemají pojištěné proti krádežím. Lidé tu prý opravdu fungují jako komunita, a pokud by někdo ze zdejších šel někoho vykrást a přišlo by se na to, policii by nikdo nevolal. Tady prý lidé mají vlastní zákony. Domyslel jsem si, že vlastní zákony townshipu by bylo lépe na vlastní kůži raději neseznat.
Bronislav Jaroš, cestovatel
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
