„Nemáme v Gaze už ani kino, takže člověk může v tělocvičně hezky trávit čas,“ říká dvaadvacetiletá karatistka Rihab Elyan. Na zdejší ženu je nezvykle štíhlá. Není divu. Už 12 let tvrdě trénuje a vysloužila si titul nejlepší karatistky v Gaze. „Mnoho mých kamarádek by také chtělo chodit, ale rodina je nepustí, protože si myslí, že se pro ženu sport nehodí,“ smutně konstatuje a přivře velké hnědé oči. Je neuvěřitelné, jak je tato bojovnice v sukních, respektive v šátku, nesmírně plachá. Sice nadšeně hovoří o tom, že jako první žena vůbec pojede na závody i mimo Gazu, ale nakonec stejně řekne: „Karate mám strašně ráda, ale kdyby s tréninky můj muž nesouhlasil, skončila bych.“ Mužská vůle je pro zdejší ženu zkrátka zákonem.
Vězení jménem Gaza
Název úzkého pruhu země dlouhého pouhých 45 kilometrů je odvozen od jeho hlavního města Gazy. Na nevelkém území žije více než 1,5 milionu Palestinců. Většinou jde o uprchlíky nebo jejich potomky. Gaza je prostě jeden velký uprchlický tábor, který se řídí přísnými zákony islámu. Na výlet sem asi nezajedete. Na zvláštní povolení se do Gazy dostanou jen novináři nebo humanitární pracovníci. Není tu bohužel ani moc k vidění. Celé území nese následky neustálých válečných konfliktů s Izraelem. Izrael doslova odřízl Pásmo Gazy od světa tím, že uzavřel přechody Gazy do vnějšího světa. Co se dnes nepropašuje tunely z Egypta, to zkrátka není. A bez povolení od Hamasu, party bradatých radikálů spravujících toto území, nemůžete zhola nic. Gaza je zkrátka vězení.
Tradice? Ne, nový život
Tradice jsou pro místní velmi důležité. Hlavně pro ty dříve narozené. „Moc rádi bychom měli v naší crew nějakou ženu,“ říká nám po cestě do uprchlického tábora jménem Nuseirat camp tanečník break dance Mohammed, „hodně holek nám píše přes internet, že by chtěly tančit s námi, ale nemůžou. Rodiče by to nikdy nedovolili.“ Už jen to, že se hrstka kluků z Gazy věnuje tomuto druhu tance pocházejícího ze Spojených států, je dost odvaha. Dokonce i Mohammedův otec byl zprvu kategoricky proti. Když ale viděl, jak break dance dokáže pomoci, jeho námitky ustaly. V období války v roce 2008 totiž Mohammed doslova sbíral otřesené mladé lidi z ulice a pomocí tance se pokoušel dostat je z hrozných pocitů. „Myslím, že se to změní. Hodně mladých lidí tady v Gaze chce žít trochu jiný život než jejich rodiče. Nechtějí se utápět v nenávisti vůči Izraeli, chtějí prostě žít, jak nejlépe to půjde. A motto break dance je mír a láska.“
Probuzení do reality
Jako by to Mohammed zakřikl. Tutéž noc nás výbuch lehce vymrští nad matraci. Rozespalí a překvapení se dobelháme na balkon, abychom zhodnotili situaci. Raketa padla jen jeden blok od nás. Od té chvíle slétnou izraelské rakety ze vzduchu ještě mnohokrát a za tři dny zabijí 25 Palestinců a mnoho jich zraní. To pochopitelně odstartuje chuť po odplatě. „Tak to v Gaze chodí,“ loučí se s námi unavený a smutný Mohammed. Když zrovna netancuje, pracuje jako zdravotní bratr, takže se za poslední dny moc nevyspal. Staral se o raněné.
