Buty po letech zvážněly, ale hravost neztratily

Buty stále patří k nejvíce invenčním a hudebně nejzdatnějším kapelám mísícím folkrock a blues s hravými až nonsensovými texty. A ani léta strávená mimo nahrávací studio kapela naštěstí neutratila přemýšlením nad změnou hudebního stylu a přístupu.

Jeden ze dvou zakládajících členů ostravské kapely Radek Pastrňák má stále schopnost napsat jednoduchou melodickou píseň s hitovým potenciálem upomínající Františka (Píseň práce, Včil), nezapomene na svou lásku k blues (Maseuko) ani na hříčky jako Ping Pong či tu o Paulu McCartneym, který prý prodal basu v Opavě. Bez této skladby by se však deska bezpochyby obešla.

Jedna věc ale současné Buty od hitmakerů z devadesátých let s jednou rukou dlouhou odlišuje, a to je vážnější až dříve nemyslitelný seriózní pohled na svět způsobený přibývajícími lety. Na předchozím albu si čtyřicátník Pastrňák stýskal, že „lůza je chudá, země je bohatá na lůzu, to je smůla, smůla se lepí na paty dětí, na lůžku ve špitále“.

Nyní je to třeba píseň Carrefour nebo ta s lakonickým názvem Áú, v níž si povzdechl nad tím, že „nám hudba upadá“. K těmto dvěma vrcholům alba pak nutno přidat i skladbu s nádhernou harrisonovskou kytarou Sestra a pozdním beatlesovským refrénem, která mimo jiné dokládá, že se Buty neuzavírají pouze ve svém vlastním autorském světě a za svou přijmou i píseň zvenčí.

Boris Renner: Moje Ostrava (rozhovor)

S prodlužujícími se pauzami mezi vydáváním alb si tak zřejmě Buty dopřejí další album někdy těsně před odchodem do důchodu. V tom hudebním ještě nejsou, byť po šesti letech čekání při průměrném tempu dvou písniček za rok by člověk čekal přece ještě o něco málo více než „drobnosti“, jak zní překlad v ostravštině vyvedeného názvu desky.