Byla jsem 52 let vdaná, ale nikoho jsem nemilovala jako Pepíčka

Poprvé se setkali v září 2008. Květa Fialová prý okamžitě poznala, že Josef Kubáník je její životní láska. A Kubáníkovi se obrátil život naruby. O necelé dva roky později uvedlo Slovácké divadlo premiéru černé komedie o netradičním vztahu mladého muže a starší dámy Harold a Maude. Hlavní role byly jako stvořené pro Květu Fialovou a Josefa Kubáníka.

Oba herci letos vystupují v dalším představení Oskar a růžová paní. A opět jsou všechna představení několik měsíců dopředu vyprodaná. Není divu. Lidé si jezdí pro terapii, kterou jim dává povídání desetiletého chlapce. Ten v nemocnici umírá na leukémii. Díky paní v růžovém a jejímu neobvyklému nápadu prožije v posledních dnech celý život.

Představení Oskar a růžová paní je velmi emotivní. Plakala snad polovina publika. Jak vy zvládáte své emoce?

Kubáník: Pro mě je to herecký trénink. A právě silné emoce se mi na této inscenaci líbí. Otvírá místa, o kterých jsme si mysleli, že je nebudeme nikdy potřebovat. Na generálce byla paní, která opravdu strašně plakala. Potom přišla za námi a svěřila se, že má těžce nemocného syna. Dosud ale nevěděla, jak má k němu přistupovat, a tak ho nechala být. Říkala, že ho nedokázala už ani objímat. A teď konečně ví, co se v něm děje.
Fialová: Moje postava nesmí být sentimentální. Kdyby babi Růženka plakala a byla zoufalá, je to špatně. Zápasí s tím.
Kubáník: Můj synovec měl leukémii a prožívala to samozřejmě celá rodina. Tím se to pro mě všechno spojilo a na jevišti pak vím, co a proč hraju.

Příběh Oskara a babi Růženky jste si našli sami?

Fialová: Chtěla jsem něco hrát s Pepíčkem. Protože mi záleží na tom hrát s ním divadlo. A jeden novinář nám tento příběh poradil.
Kubáník: Příběh je až magický. Režisérka Zoja Mikotová se jednou procházela v Hradci Králové. Nahlédla do knihkupectví a našla tam útlou knížečku. Přečetla ji jedním dechem a bylo to pro ni něco fantastického. A tak Oskara začali hrát v Hradci Králové. Pak náhodou loni v lednu byla v Hradišti premiéra jedné inscenace, na kterou paní Mikotová přijela. A zrovna když procházela kolem stolu našeho ředitele, bavil se pan Stránský o tom, že jsme s Květou přinesli novou věc. Jmenuje se to Oskar a růžová paní. Ty to znáš? Zeptal se Zoji Mikotové. A ona mu odpověděla, že příběh zná, že ho objevila pro Hradec. Pak jí nabídl, ať jej u nás sama nastuduje. Byla to nejlepší možná volba. Příběh je hodně k zamyšlení. Objevuje se v něm i výrok ve smyslu, že negativní zážitek člověka posílí.
Fialová: Čím víckrát dostaneš přes hubu, tím víc toho vydržíš. Ty zkušenosti má každý, natož já v tomhle věku. Bude mi osmdesát tři a prožila jsem tolik krásného, dobrého, ale taky hrozného. Představuji si, že mám takový sud a v něm jsou lásky i všecko utrpení. Je z toho smíchaný zvláštní mok, koňak a každé ráno si z toho utrpení, z lásek a štěstí dám panáka. A pak jdu do života s tím, že už jsem všechno prožila.
Kubáník: Dnes mě při představení napadlo, jak je asi lidem, kteří jsou právě uprostřed trápení. Mám se teď docela dobře. Paní Fialová myslím taky. Ale kolik přijde na představení lidí, kteří jsou uprostřed bolesti? Těm můžete stokrát říkat, že bude dobře. Nedávno byl na Oskarovi a růžové paní pan profesor Mihál z olomoucké onkologie. Po představení mi prozradil, že mezi diváky zahlédl pacienta, asi pětadvacetiletého kluka, který už ví, že není cesta zpátky. Že už je to otázka několika týdnů. A on si pro tu terapii do divadla přišel.

Vypadáte, že jste na jevišti dokonale sehraní. A taky, že jeden z druhého čerpáte.

Kubáník: Čerpám hodně. Fialová: Nejenom herectví, ale i duši.

Pořád je vaše přátelství tak intenzivní jako na začátku?

Fialová: Je to stejné. Denně si voláme. Posíláme smsky. Víme jeden o druhém. Ráno, přes den, večer.
Kubáník: Voláme si několikrát denně. Ale to jsou takové všední věci. Fialová: A ty jsou právě nejdůležitější. Prosté, obyčejné. Život je zázračný.

Potkala jste v životě tolik lidí, a ten osudový je pro vás až teď Josef Kubáník?

Fialová: Přesně tak to je. Chodil za mnou už v minulém životě. Pak jsme se konečně potkali v přítomnosti. Ale máme zážitek z minulého života. Byli jsme oba v Africe a pečovali o domorodce.
Kubáník: Na tyhle minulé životy nevěřím. Ale měl jsem zvláštní zážitek dávno před tím, než jsem Květu Fialovou potkal. Při návštěvě Louvru jsem uviděl v africké expozici sochu přikrčeného člověka. Když jsem ji zahlédl, udělalo se mi fyzicky zle. Úplně špatně od žaludku. A najednou jsem cítil, že mám někde s Afrikou nevyřízené účty. Nevím, co to bylo. Ale je pravda, že tenkrát jsem z toho byl úplně rozstřelený. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet.
Fialová: Hrála jsem s tolika úžasnými herci, ale ještě nikdy jsem na jevišti nezažívala to, co prožívám s Pepíčkem. Jeho herectví je tak pravdivé a zároveň nenudné. Má v sobě křehkost, noblesu i zranitelnost. Přitom já hrála Harolda a Maude už v pětašedesáti letech, potom ještě jednou v Boleslavi. Ale když jsem v Hradišti po premiéře hry Adéla ještě nevečeřela uviděla tohoto hocha, bylo jasné, že je to Harold. A hned jsem mu řekla, že bude hrát Harolda a hned jsem to řekla řediteli. Ten se vyděsil, že už mají plán. Ale udělal to.
Kubáník: A můj život se úplně změnil.

Jak?

Kubáník: Ve všem. Byl jsem v úspěšném divadle, kde jsem měl svoje postavení. Najednou mě to vystřelilo do úplně jiného světa. Poznal jsem Arnošta Lustiga, se kterým jsme byli na obědě. Václava Havla, se kterým jsme si telefonovali a byli u něj na návštěvě. Květa osobně zná všechny ty osobnosti, ke kterým jsem vzhlížel. Byl jsem v jejich bezprostřední blízkosti. A jsou to další a další lidé a zážitky. Taky jsem od Květy začal slýchat větu, že se s nikým jiným na jevišti necítila tak dobře. U takových slov se stydím, říkám si, že si to nezasloužím. Ale setkal jsem se i s jiným zájmem novinářů, kteří najednou začali šmejdit a čmuchat. Například televize s námi nahrála rozhovor a dala ho k posouzení psychologům, jestli mluvíme pravdu, nebo je to celé vymyšlená fikce. Jindy se nás zase třeba ptali, jestli spolu máme sex. Začali se šťourat v soukromí. A přitom je to jednoduché. My hrajeme divadlo a ať se každý přijde podívat, jak nám to spolu jde.

Vaše přátelství je hodně intenzivní, jste asi hodně duševně spříznění. Co pro vás tento vztah znamená?

Fialová: Byla jsem dvaapadesát let vdaná. Měla jsem krásné manželství. Ale nikdy jsem nikoho nemilovala jako jeho. Prožívám nejkrásnější období svého života. Mám úplně všechno. Největší lásku svého života. To se nemá čím pokazit, protože nelpíte. Jakmile lpíte na někom, tak se to pokazí. Představte si počasí, žila jste, byl šílený slejvák, a teď přijde duha. On je moje duha. Duha je to nejkrásnější, co může být. A moje dcera mi dala k Vánocům dárek. Koupila tančící a zpívající krávu. Svlíkla ji. Vymodelovala Pepíčkovu tvář, změnila krávu v miláčka, já ho držím za ruku a on tančí a zpívá. Že je krásný? (obrátí se na Josefa Kubáníka).
Kubáník: Květa pro mě je a bude jedním z nejdůležitějších lidí mého života. Ví o mně všechno, já o ní taky. Jsme si nablízku, čekáme na sebe, přitom se nijak nespoutáváme. Každý máme svoje životy, svoje starosti, ale jsme na ně dva.

Do Hradiště jezdíte na představení vlakem. Jednou jste prý dokázala zpozdit rychlík?

Fialová: Nebylo to kvůli mně. Pepíček nestíhal vlak do Prahy, kde potřeboval druhý den točit. Zavolala jsem přednostovi stanice do Starého Města, který mi slíbil, že vlak zdrží. Slíbila jsem mu lahev šampaňského. Ale vlak měl nakonec zpoždění a miláček všechno stihl. A při další cestě do Hradiště jsem přivezla přednostovi slíbenou flašku.

Šampaňské máte asi ráda. Osmdesát lahví jste dostala od Josefa Kubáníka k osmdesátým narozeninám. Už jsou všechny pryč?

Fialová: Dostala jsem nejen šampaňské. Ale taky mi vlastnoručně vyrobil osmdesát slunečnic. Protože Harold daroval Maude k narozeninám lahev šampaňského a slunečnici. Slunečnice mám doma. Šampaňské jsem si neodvezla. Otvíráme ho, když přijde návštěva. Ale teď miluju okurky. Jeho maminka dělá nejlepší okurky. A k dvaaosmdesátým narozeninám jsem dostala dvaaosmdesát flašek okurek. Navíc mi herci ze Slováckého divadla darovali lachtana ze zlínské zoo, kterého sponzorují. Jmenuje se Oskar. Není to magické?

Lachtana jste sama krmila, nebála jste se?

Fialová: Nebojím se zvířat. Klause bych se bála, kdybych ho krmila, ten by mě kousl.

A doma máte zvíře?

Fialová: Měla jsem pejska, kocoura, ptáčka. Odcházejí moc brzy a já tady pořád jsem.
Kubáník: Květin kocour byl strašná potvora.
Fialová: Protože mě miloval a žárlil na tebe.
Kubáník: Když jsem tam byl první noc, tak mě obrovský britský kocour ani nepustil do koupelny. Vlezl do umyvadla. Ani nemňoukal. Vydával takové skřeky. Musel jsem jít pryč bez toho, že bych se umyl. Celou noc pak drápal na dveře mého pokoje. Byl úplně nepříčetný. A když jsme si s Květou večer volali, tak ji vždycky pokousal.
Fialová: A jednou dokonce rozsápal v novinách fotku, kde jsem byla s Pepíčkem. Ale rozdrápal jenom Pepíčka.

Cítila jste, že vám v životě ještě něco chybí?

Fialová: Neříkám si, že by něco mělo být. Když to je, tak to je. Nikdy neříkám, že něco je špatně. Chci hrát divadlo s miláčkem, tak to je.

A nechcete Josefa Kubáníka do Prahy?

Fialová: Byla bych ráda. Ale on řekne: Já tady mám krásný postavení, kolegy, všechno. Uvidíme.

Vy byste šel?

Kubáník: Nevím. Mě se na to v poslední době pořád někdo ptá. A já odpovídám, že tady jsem spokojený, šťastný, že Slovácké divadlo je můj domov, kde hraju krásné role a nemám chuť se protloukat tou pražskou džunglí. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Žárlíte na druhého, že na vás třeba zrovna nemá čas?

Fialová: Ne, přeju mu všechno štěstí. Když někoho miluju, tak nemůžu chtít, aby byl jeho čas jen můj. Je správné, že má svoje přátele, svoje lásky.
Kubáník: To je právě význam svobody ve vztahu. Když někomu dáte svobodu, stejně intenzivně se vám to vrací. Pokud je vztah založený na pravé podstatě lásky.

Harold byl komplikovaná osoba. Máte v sobě něco z Harolda? Ty pocity, rozpory, boje se sebou samým?

Fialová: Hrála jsem se třemi Haroldy. Ještě s Blažkem a s Mikeskou, ale to se nedá srovnat.
Kubáník: Každý má v sobě složitost. A jde jenom o to, jak ji vnímá a jak s ní naloží. Někdy v životě zabloudíme a chováme se nemožně. Někdo má pak v sobě úplné běsy a ztrácí se víc a víc. Já naštěstí ne. Zažil jsem pár nehezkých situací, na které bych rád zapomněl. Ale jak jsme se už o tom bavili, negativní zkušenosti nás posilují.

Maude Harolda z toho jeho negativismu vytáhla. Vytáhla vás takhle Květa Fialová?

Kubáník: Nepáchal jsem sebevraždy a nestrašil jsem matku jako Harold. Ale je pravda, že s Květou to kolem mě všechno rozkvetlo, a že se mi život obrátil naruby.