„Slyšíš to? Jsme druzí nejstarší na světě!“ raduje se turistka Isabel poté, co průvodce řadí podle doby založení jednotlivé civilizace. Že právě v Peru existovaly nejrozvinutější a nejmocnější předkolumbovské říše, není žádná novinka, ale že by některá z nich měla své počátky tak hluboko v minulosti?
Až do roku 1997 byl za nejvěkovitější státní útvar na peruánském teritoriu považován Chavín v centrálních Andách. Objev limské profesorky Ruth Shadyové Solísové nutí dějepisce k přepsání učebnic, ale široká veřejnost zatím o významu Caralu nic netuší kvůli jeho absenci ve starších průvodcích. Má to jednu velkou výhodu: místo, kde začala peruánská historie, je k dispozici téměř výhradně vám.
První civilizace Ameriky
Zatímco před pěti tisíci let byl Caral metropole, dnešní tisícihlavá vesnice, která leží dva kilometry od ruin, má k civilizačnímu pupku hodně daleko. Asfaltka od pobřežní tepny Panamericana končí, jakmile se objeví první jednoduché domky. Elektrifikace je teprve v plánu. „Než přišli archeologové, bylo to daleko horší. Cesta samá díra, ujet 25 kilometrů od moře trvalo přes hodinu,“ říká mi průvodce Tomás Bedón. Je jedním ze stovky vesničanů, kteří díky vykopávkám dostali práci. „Jeden týden dělám průvodce a další týden pomáhám při odkrývání památek,“ vysvětluje s tím, že jinak by se jako ostatní venkované věnoval zemědělství.
Údolí lemují suché pahorky, na nichž vítr ze strany na stranu přehazuje prach, ale kolem říčky Supe se to vesele zelená. Farmáři tu právě sklízejí chřest, na dalších polích roste kukuřice, cukrová třtina a pálivé papriky. Stejně tomu bylo (ovšem bez třtiny, která za Atlantik připlula až se Španěly) i před tisíciletími, kdy ve čtyřicetikilometrovém údolí vznikla první civilizace v Americe. Caral byl hlavním městem, odkud pravděpodobně náboženské autority vládly nad dvacítkou různě velkých sídel. Doposud však víme velmi málo, protože práce běží teprve sedmnáct let a pouze v jedenácti lokalitách. Na více zdejší vláda nemá zdroje.
Zapomenutý klenot – zatím
Stojím na vyhlídce. Nade mnou neproniknutelná kovově šedá obloha, pode mnou desítka odhalených stupňovitých pyramid a řada pahorků z navátého písku, které na vykopání svých tajů teprve čekají. Mezi nimi pobíhá indiánka a marně hledá někoho, komu by prodala zmrzlinu. Kolem pokladny je typické „městečko“ na prodej suvenýrů, ale všechny stánky jsou prázdné. „Lidé z vesnice sem chodí prodávat jen o víkendech a svátcích. Jinak se to nevyplatí,“ komentuje to Bedón. „O Caralu se ale stále více ví. Pro turisty jsme ho zpřístupnili v roce 2003, v roce 2010 tu bylo 57 tisíc návštěvníků a v roce 2011 jsme se už dostali nad 70 tisíc.“
Připomíná, že se stát snaží propagovat novou atrakci třeba tím, že jednu z pyramid umístil například na 200solovou bankovku. Pokud tedy budete v Peru, na Caral nezapomeňte, než se změní v Disneyland. Nebude to dlouho trvat vzhledem k tomu, že se dá pohodlně navštívit během jednodenní návštěvy z Limy.
Pravě blízkost k peruánskému hlavnímu městu přispěla k tomu, že byl Caral objeven. Od počátku 20. století se sice dobře vědělo, že kolem Supe jsou naleziště, ale ta byla spojována s pozdějšími kulturami a vzhledem k tomu, že andská země podobnými lokalitami překypuje, nikdo se jim pořádně nevěnoval. Až v roce 1994 profesorka Ruth Shadyová Solísová, která nemohla kvůli povstání maoistů za nalezišti do And, hledala bezpečnější místo na pobřeží. Brzy zjistila, že pracuje na něčem naprosto mimořádném. Své domněnky si nechala v několika specializovaných zahraničních laboratořích potvrdit radiokarbonovou metodou a v roce 1997 vydala knihu, v níž odborné veřejnosti podrobně popsala svůj průlomový objev.
Centrem Caralu, který měl v dobách největší slávy na tři tisíce obyvatel, je kruhový amfiteátr. Tam dělali obětní rituály, aby si naklonili matku zemi. Našlo se tam několik píšťal vyrobených z kostí a taky dvouřadový dechový nástroj zampona, který je dodnes povinnou výbavou pouličních hudebníků v andských čepicích. Nálezy jiných uměleckých předmětů jsou docela řídké, zdá se, že výtvarníci a sochaři nebyli pro Caral zásadními členy společnosti.
V centru mezi dvěma pyramidami, které zdobí vlaječky z plastových tašek na odstrašování ptáků, stojí obelisk, ale nad jeho smyslem se můžeme jen dohadovat. Caral, podobně jako další následující kultury, neznal písmo, pouze zaznamenával účetnictví pomocí kipu. Tento systém uzlíků na provázcích z bavlny vydržel v Peru až do pádu incké říše, kdy ho vítězní Španělé nahradili číslicemi psanými na papír. Stejně tak doposud nebyly v Caralu objeveny žádné zbraně. Že by tu žili jen pacifisté?
Civilizace bez odpadků
Obyvatelé Caralu to současným specialistům opravdu neulehčili, protože tento stát na rozdíl od jiných žil bez odpadků, které znalcům běžně slouží jako studijní materiál pro zkoumání každodenního života předků. Podle dosavadních šetření se zdá, že většina nepotřebných předmětů se pálila a pak se použila ke hnojení prostorově omezených polí.
Archeologové se snaží pyramidy rekonstruovat jako puzzle. Každou zeď milimetr po milimetru zdokumentují a poté jednotlivé balvany ukládají na původní místo ve stěně. Kameny, jejichž pozicí si vědci nejsou jisti, nechávají ležet u paty stavby, aby nevytvořili něco ahistorického. Jeden umělý zásah byl ale přece jen nezbytný: asi třicet centimetrů vysoké stěny z říčních oblázků. Slouží jako naše dřevěné zábrany, které v zimě lemují silnice v obavě před vytvořením sněhových jazyků. Jen tady je nepřítelem písek, který by odhalené poklady zase rád pokryl vrstvou zapomnění.
Pořádně ani nevíme, jak se předci dnešních Peruánců pohřbívali. Doposud se našly pouze tři lidské kostry. Tak to tedy platilo do mé návštěvy. Když mně a čtyřčlenné holandsko-peruánské skupince Tomás u obrovské čerstvě vykopané díry vysvětluje, že tímto způsobem zkoumají, zda dvě blízké pyramidy mezi sebou nemají podzemní propojení, začíná nudící se Isabel hrabat nohou v písku. Najednou výkřikem přeruší výklad: „Podívejte, našla jsem lebku.“ A hned ji tahá z prachu. Tomás, který tím náhodným objevem není ani trošku vyveden z míry, nařizuje, aby ho vrátila na místo a zase zakryla. Jak vidno, v Caralu je stále co objevovat.
Značka nade vše?
Když jsem se na svých cestách zběžně rozhlédl po okolí, několik lidí mělo na sobě tričko, bundu nebo mikinu se stylizovaným nápisem Peru. Je to nové logo, které po dvaceti měsících dohadů a odmítání předchozích variant vláda v březnu 2011 schválila. Přestože bylo kritizováno za to, že si jeho argentinští návrháři řekli o příliš vysokou sumu, lidé si ho okamžitě zamilovali. A ocenění sbírá pro svou všeříkající jednoduchost i na designérských soutěžích.
Písmeno P na počátku je tvořeno spirálou, která byla objevena v Caralu jako petroglyf na několika kamenech. Kdo nezná Caral, spojí si tento symbol se zatočeným ocasem opice na obrazcích v poušti u města Nazca. Zároveň také připomíná internetového zavináče, čímž chce země ukázat svoji orientaci na budoucnost. Tato značka od léta 2011 zdobí propagační materiály o Peru, ale také všechny výrobky z tohoto státu.
Zábavné je, že grafici s archeology využití symbolu nijak neprobírali a spirálu, která má znázorňovat věčnost a štěstí, natočili na opačnou stranu, čímž to změnilo význam z pozitivního na negativní. Podle starých tradic tedy současné logo Peru přináší smůlu.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
