Celá rodina v Dědově zahradě

Sochařka Veronika Psotková přivezla do Litvínova drátěné sochy. Jsou k vidění naposled. Jitka Pavlíková

Litvínov / Půda litvínovské Galerie Radniční sklípek je plná lidí. Na podlaze si hrají děti, na své páníčky doráží malý pes, o budoucím potomkovi si povídají nastávající rodiče.

Přesto je tam ticho jako v kostele. Rodina a nejbližší přátelé sochařky Veroniky Psotkové jsou totiž z drátů. Křehká umělkyně sochy ručně šila kleštěmi různých velikostí a nůžkami na plech. „Sochy jsem tvořila postupně u dědy na zahradě v Oboře u Loun. Podoba jednotlivců je jen jedna stránka. To důležitější je celek, že jsou všichni spolu a jsou rádi. Nejvíc to, myslím, prožíval můj děda a nejen proto, že mu sochy vznikaly takřka před očima. Postupně jsme je instalovali na zahradu. Byla to ohromná společnost. Děda si sedl vedle svého sousoší s babičkou, rozhlížel se a usmíval,“ vypráví sochařka, jaké to je, když vytváří podoby lidí, kteří jsou jí blízcí.

Každý dostane svou

Litvínované vděčí za zajímavou podívanou na soubor soch nazvaný Dědova zahrada vedoucí propagace Dáše Wohankové. Ji sochy uchvátily v Centru současného umění DOX v Praze. Hned začala umělkyni přemlouvat, ať své umění představí i na severu Čech. Po výstavě v Brně totiž chtěla Psotková sochy rozdat své rodině. „Na webu jsem si prošla virtuální prohlídkou galerie a bylo jasno. Každý prostor má svá specifika i úskalí a já to beru jako výzvu. Dřevěné podkroví mne okouzlilo. Navíc si myslím, že dřevo a kov jdou dohromady,“ vysvětlila Psotková, proč musí rodina na své neživé podoby ještě chvíli počkat.

Všichni se poznají

Přestože umělkyně vytvořila u svého dědy celou rodinu, každý bezpečně najde svoji podobu. „Mezi příbuznými je i pár mých nejbližších kamarádů, ty jsem měla možnost rodině prostřednictvím soch představit. Největším překvapením pro mne bylo, že mému čtyřletému synovci stačilo jedenkrát pojmenovat jednotlivé figury. Pak už radit nepotřeboval a členy rodiny poznával,“ raduje se Psotková.