Rostoucí ceny emisních povolenek překračující šedesát eur za tunu oxidu uhličitého a důraz na ekologizaci evropského průmyslu nabízejí příležitost byznysu založenému na relativně staré technologii: ukládání zkapalněného plynu pod zem alias CCS (Carbon Capture and Storage).
„Fungující business case pro tuto technologii zatím neexistuje, vše je spíše pod hranicí ekonomické výhodnosti – většina již běžících projektů ve světě je dotována nebo nějak stimulována státem, například v Norsku je poměrně vysoká daň z vypouštění oxidu uhličitého, které se tak lze vyhnout. Do budoucna by to ale mohl být lukrativní byznys,“ poznamenal Vít Hladík z České geologické služby.
Právě on má na starosti koordinaci ambiciózního tuzemského výzkumného projektu CO2-Spicer, který představuje komplexní přípravu pilotního a do budoucna komerčně využitelného úložiště zkapalněného oxidu uhličitého na dotěžovaném ložisku ropy a plynu.
Hotovo by mělo být na jaře roku 2024. To by tým odborníků z České geologické služby, Vysoké školy báňské, Geofyzikálního ústavu Akademie věd, firmy MND a norského výzkumného centra NORCE měl mít vše připraveno.
„Počítáme s dodržením všech legislativních postupů pro velké úložiště (nad sto tisíc tun CO2 ročně – pozn. red.), podrobně posouzenou vybranou lokalitou, vypracováním trojrozměrného modelu úložného komplexu a počítačovými simulacemi uložení oxidu uhličitého do úložné struktury i s hotovým návrhem výstavby samotného úložiště,“ vysvětluje Hladík.
Pokud vše půjde hladce, už v roce 2024 bude možné zažádat o povolení ke stavbě a k provozu úložiště. „Nikdo to u nás nikdy nedělal, musíme prověřit jak geologické možnosti, tak ty regulatorní a právní,“ dodává.
Jihovýchodní Morava je ideální
Potenciál pro ukládání oxidu uhličitého do hloubky přesahující 800 metrů má hlavně východní část Česka a středočeský permokarbon, tedy lokality například v žatecké, mšensko-roudnické nebo v mnichovohradišťské pánvi.
Češi s Nory zatím předpokládají, že místem pro zbudování prvního úložiště by se mohla stát vhodnější moravská lokalita ZAR-3, kde firma MND ze skupiny KKCG Karla Komárka mladšího těží ropu a plyn. Díky tomu, že je ložisko v provozu, umožňuje přístup nejen k aktuálním geologickým datům, ale také přímo do geologické struktury. Lze tak provádět potřebné testy ve vrtech či odebírat vzorky.
„Rádi bychom využili svých znalostí, zkušeností, existujících vrtů a infrastruktury a stali se tak důležitou součástí CCS aktivit v Česku,“ reagoval Michal Sasín z úseku vývoje nového byznysu MND. Firma podle něho plánuje na projekt byznysově navázat. „Jsme přesvědčení, že CCS projekty představují jednu z klíčových technologií pro uskutečnění Zelené dohody a splnění ambiciózních klimatických cílů,“ dodal.
Známá, ale drahá praxe
Ukládání oxidu uhličitého do podzemí není jen teoretická možnost. „V praxi to funguje už dlouho. Existuje řada geologických systémů, v nichž se oxid uhličitý přirozeně ukládal dlouhá tisíciletí. Stejně tak se již více než čtyřicet let bez problémů využívá ke zvýšení účinnosti těžby ropy z podzemí,“ upozornil Petr Konvalinka, předseda Technologické agentury ČR. Ta na projekt o celkových nákladech 69 milionů korun poskytla 61 milionů, z nichž 85 procent pochází z Norských fondů.
Norské centrum NORCE je partnerem projektu díky know-how, které Češi nemají, a to třeba v otázkách geomechaniky rezervoáru, posouzení analýzy rizik a dynamického modelování samotné injektáže plynu. „Norové představují špičku, mají jediná dvě velká úložiště oxidu uhličitého na světě. A to se bavíme o ukládání statisíců až milionů tun zkapalněného plynu ročně,“ upozornil Hladík.
Cena za vybudování průmyslového úložiště s kapacitou milionů uložených tun ročně se může v tuzemských podmínkách pohybovat ve vyšších stovkách milionů korun, možná až v nižších jednotkách miliard. Pokrýt tyto zdánlivě vysoké náklady ale může pomoci několik faktorů: rostoucí cena emisních povolenek, větší zapojení firem, které by oxid uhličitý ze svého provozu zachytávaly a měly zájem ukládat, ale třeba i to, že úložiště vznikne v už provozovaném, tedy geologicky známém ložisku ropy a plynu.
Najít firmy, sehnat peníze
Na samotné zachytávání oxidu uhličitého připadají zhruba dvě třetiny až tři čtvrtiny nákladů, zbytek jde na dopravu a ukládání. S rostoucím počtem zařízení by se ale měla začít projevovat „učící křivka“, čímž by se měla technologie postupně zlevňovat.
„Náklady na zachycení a uložení jedné tuny oxidu uhličitého se musejí protnout s cenou emisní povolenky. To pak bude znamenat, že technologie začne být komerčně zajímavá,“ konstatuje Hladík, podle kterého také záleží na tom, o jaký zdroj emisí jde a také kde zdroj je, respektive jak daleko se od úložiště nachází.
„Příklady z USA hovoří v optimálních případech o nákladech na úrovni 40 až 50 dolarů za tunu zachyceného a uloženého plynu, v Česku pravděpodobně budeme u prvních projektů na sto eurech nebo výše kvůli méně příznivým podmínkám – a také než se to naučíme,“ připomíná.
Česká geologická služba je nyní v kontaktu s řadou firem, které o tento způsob nakládání s emisemi projevily zájem. V příštích týdnech by měla v Česku v rámci projektu CO2-Spicer vzniknout „skupina zainteresovaných firem a institucí“, které by mohly využít výsledky projektu k dalšímu rozvoji technologie CCS.
S rostoucími cenami energií a obecnou politizací ekologicky a klimaticky neutrální ekonomické činnosti by navíc mohla vzrůst politická podpora oboru. Ministerstva se k těmto aktivitám podle Hladíka zatím stavějí spíše neutrálně, firmy potýkající se s vyššími cenami emisních povolenek však v budoucnu přestanou vyčkávat a uvolní na tento, popřípadě na jiný způsob dekarbonizace prostředky nebo zatlačí na rezorty s požadavky na vyšší podporu takových projektů.
Podle odhadů mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu IPCC dosahuje celosvětová kapacita možných úložišť dvou bilionů tun oxidu uhličitého s tím, že potenciál může být ještě mnohem vyšší. Novější a cílenější studie provedené v Austrálii, Evropě, Severní Americe a v jiných částech světa pak ukázaly, že v mnoha oblastech dosahují tato možná úložiště objemu odpovídajícímu několika stovkám let emisí oxidu uhličitého.
Jak to funguje
- Stlačený oxid uhličitý se napumpuje v superkritickém tekutém stavu, kdy kombinuje vlastnosti plynu a kapaliny, do hloubky přes 800 metrů.
- Úložiště musí těsnit, aby plyn neunikal, a proto jsou nejvhodnější dřívější ložiska ropy a plynu nebo slané akvifery, tedy porézní horniny obsahující silně slanou vodu, v níž se plyn rozpustí a zmineralizuje.