Česká ambasáda ve Washingtonu sice vybízí ke koupi komerčního letu, ale internet, na kterém jsou lety vypsané, vůbec neodpovídá realitě. A kdo nešermuje nabitou kreditkou, nemá nejmenší šanci. Přečtěte si, jak svou anabázi, která má na letišti Václava Havla skončit ve středu policejním transportem do čtrnáctidenní karantény, popsal překladatel Vojtěch Kostiha.
První pokus o návrat do Česka byl s Air Canada. Letenka do Frankfurtu zakoupena. Za hodinu let společnost zrušila, peníze ale nevrátila. Druhý pokus byl znovu let s Air Canada. Do druhého dne se letenka změnila tak, že na přestup v Torontu byly vyměřeny minus dvě hodiny. To znamená jeden den 23.00 přílet a do Evropy odlet tentýž den ve 21.00. Rezervačnímu systému bylo zcela jedno, že je to nezvládnutelné, naopak zeleně hlásí, že se doba cesty zkrátila. Letenku jsem podruhé zrušil a peníze opět vyletěly komínem.
Ambasáda v kanadské Ottawě vypsala repatriační let do Prahy. Volám na konzulát v Ottavě a jsou tam velmi milí. Nicméně mi vysvětlují, že pokud přiletím na kanadské letiště bez návazného letu, kterým repatriační lety nejsou, poruším zákon a budu zatčen, takže to nedoporučují. Nechce se mi tomu věřit a beru si čas na rozmyšlenou. V rádiu zrovna hlásí, že na kanadských hranicích zatkli několik turistů bez návazných letů.
Volám znovu na ambasádu do Ottawy a zjišťuji, že bude vypraven další repatriační let z Chicaga přes Reykjavík domů. Jásám. Kupuji si letenku do Chicaga a myslím si, že mám vyhráno. Letenku mi ale v zápětí zrušili a přerezervovali tak, že bych repatriační let nestihl. Vydupal jsem si letenku o den dřív, abych byl v pohodě. Ráno v den letu kontroluji palubní vstupenku. Let se změnil. Místo do Chicaga mám letět do Detroitu. Než se stačím podivit, je zrušen i let do Detroitu. Telefonovat na leteckou společnost nemá cenu, linky jsou přetížené a čekací doba je kolem hodiny a čtyřiceti minut. S českým tarifem by to vyšlo asi na tolik jako celá nová letenka.
Jedu na letiště a kupuji si let do Chicaga, ale na jiné letiště, než odkud má být repatriační let. Z dvanácti plnohodnotných letů zbyl jen jeden. V letadle je nás 12. V Chicagu na letišti Midway je vylidněno, před obřím terminálem dva taxíky. Jeden si beru, smlouvám o cenu, protože chlapík se evidentně pohybuje mimo všechny systémy. Vysvětlí mi, že doba je zlá, ale že je zlá v New Yorku, a že v Chicagu je zatím pohoda. Pravděpodobně zatím nechápe, že newyorská apokalypsa dorazí do Chicaga nejpozději za týden. Nakonec mě dopraví do hotelu na letišti O’Hare, odkud bych se měl do Čech dostat na apríla.
Hotel je vybydlený, na obří recepci o deseti stanovištích je jen jeden unavený recepční. Hlásí, že snídaně bude z papírového pytlíku, protože je koronavirus a přeje příjemný pondělní večer.
Už vím, že po návratu mě odveze do karantény Policie ČR. To mi konzulát jasně sdělil. Jsem rád. Kdokoli jiný, kdo by mě odvezl, by musel na 14 dní do karantény se mnou.
