Jan Randáček se do příhraniční Žitavy přestěhoval v únoru roku 2018. Pracuje sice jako ředitel Oblastní galerie Liberec, tam ale nenašel vhodné bydlení. Jeho volba proto padla na pětadvacetitisícové saské město. Jak se aktuálně žije někomu, kdo každý den musí překročit uzavřené hranice?
Když virus dorazil do Česka, začala vláda s velmi razantními opatřeními, která nesou příznivé výsledky v podobě nízkého počtu nakažených. Odlišně ke koronaviru přistoupili Němci.
Německá spolková vláda nechávala poměrně dlouhou dobu volnost jednotlivým spolkovým zemím, protipandemická opatření přijímala každá samostatně. A stejný stav platí v podstatě dodnes. Spolková vláda se na videokonferenci s jednotlivými spolkovými zeměmi postupně domlouvá, jaká opatření budou přijata.
Hodně odlišný přístup na rozdíl od Česka, kde se v nedělní televizní debatě mimochodem dozvíte, že letos pojedete na dovolenou na Mácháč, ti movitější pak do resortu na Lipně. Do zahraničí se prý možná podíváme za dva roky.
Žitava leží na samém jihovýchodním okraji Saska – Němci tomu říkají konec. Podobně tak ke koronakrizi přistoupili místní obyvatelé – jsme na konci, nás se to netýká. Zvolili vyloženě laxní přístup - cukrárny, restaurace, a dokonce některé obchody fungovaly ještě v neděli. Když Češi běhali v rouškách po liduprázdných ulicích, tak si Žitavané objednávali své oblíbené "kaffee und kuchen". Město se sice zklidnilo – jezdí méně aut, obchody jsou prázdnější – ale pořád se zde žije.
Žitava–Liberec a zpět…
Dokud to šlo, tak jsem do Liberce jezdil vlakem. Omezení pro pendlery se mě ale silně dotýkají, obzvlášť ta poslední z 23. března. Podle nich bych si měl na druhé straně hranice zajistit ubytování a zůstat tam tak dlouho, jak se mi bude chtít.
Po návratu do Česka pak nastoupit 14denní karanténu. Ale představa krizového štábu, že pendler si v Německu najde ubytování nebo že mu ho zajistí zaměstnavatel, je zcela nereálná.
Většina z nich pracuje za minimální mzdu zhruba 10 eur hrubého na hodinu, tedy 1200 eur měsíčně čistého.
Navíc zpravidla nejde o nepostradatelné experty. Němečtí zaměstnavatelé, kteří momentálně řeší pokles objednávek a zvažují kurzarbeit, přistoupí k nejjednoduššímu řešení – české pendlery jednoduše propustí.
Logicky tak vyvstává další otázka. Které české pohraniční okresy mají tak bohatou nabídku volných míst, aby propuštěné pendlery zaměstnaly? Jen v saských okresech Budyšín a Zhořelec pracuje přes šest tisíc Čechů. Najdou obratem zaměstnání v okresech Česká Lípa, Děčín nebo Liberec?
Nenápadně utahovat
Při pohledu ze „zahraničí“ mě nejvíce překvapuje tichý souhlas, který v Česku provází uzavírání hranic. Vše je v pořádku a nikomu to nepřijde divné? Nad některými kontrolními mechanismy nezbývá než jen pokrčit rameny.
Posledních třicet let bylo v našem česko-německo-polském trojúhelníku provázeno snahou o navázání pracovních i osobních kontaktů.
Realizovalo se tady velké množství přeshraničních projektů od kulturních přes spolupráci spolků až po ochranu životního prostředí. Bylo proinvestováno hodně peněz, mnoho lidí tomu věnovalo svůj volný čas a vše pomalu začalo přinášet výsledky – pohraničí ožilo.
Tenhle pocit možností omezených hranic se těžko vysvětluje někomu ze středních Čech, to musíte zažít u hranic. Jste totiž na konci svého státu a možnost jednoduše překonat hranice, neomezovat si prostor hranicí, je hodně důležitá. Tohle všechno teď bere za své, protože v Česku je vládou živena myšlenka nakažené ciziny a nezodpovědných pendlerů, kteří ohrožují „naše lidi“.
Autor je ředitelem Oblastní galerie Liberec a s rodinou žije v saské Žitavě
Aktuální dění kolem koronaviru sledujte v on-line přenosu zde:
