Toskánské ostrovy: sladký útěk do vězení | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak uspět v krizi

CESTOVÁNÍ: Toskánské ostrovy jsou sladkým útěkem do vězení

Markéta a Michael Foktovi

Ještě před pár lety se při vyslovení názvů ostrovů z Toskánského souostroví udělala po těle husí kůže i těm nejotrlejším lotrům. Fungovalo tu totiž přísné vězení pro vrahy a mafiánské bosse. Dnes jsou menší ostrovy oázami divoké přírody. Největší z nich – Elbu – před časem zvelebil nejslavnější vězeň celé Evropy.

Kdo neví, že se ani ne patnáct kilometrů jihozápadně od Elby nachází nějaký ostrov, mohl by ho klidně přehlédnout jako krajinu. Pianosa totiž nad mořskou hladinu vystupuje do výšky sotva třiceti metrů, takže zdálky připomíná jen trochu tmavší přerušení linie obzoru, kde se moře stýká s oblohou. Tuhle čárku na tváři Tyrhénského moře by však neměl minout nikdo, koho nenechává chladným tajemná atmosféra zkřížená s panenskou přírodou.

Z majestátních budov v novogotickém stylu se pozvolna odlupuje fasáda jako kůže z těl turistů, kteří to trochu přehnali s opalováním na zdejší jediné volně přístupné pláži Cala Giovanna. V opuštěných uličkách se občas ozvou kroky, s velkou pravděpodobností však patří některému ze zvědavců z jedné z pouhých dvou lodí, které u břehů Pianosy mohou denně zakotvit. Místních obyvatel tu totiž žije jen hrstka a tvoří dost svéráznou společnost. Zhruba rovným dílem se dělí v duchu hry „na policisty a zloděje“.

Dva obsluhující v jediné místní restauraci, kuchař napůl skrytý v páře u sporáku v zadní místnosti, prodavač v malém krámu se suvenýry nebo muž s koštětem zametající chodbu jediného „hotýlku“ s kapacitou deseti lůžek – ti všichni mají něco společného. Každý z nich si tu odpykává nějaký ten menší „flastr“, nikdo však podrobně nerozebírá, za co ho kdo vlastně vyfasoval. Všichni odsouzení jsou moc rádi, že si svých pár měsíců mohou v rámci speciálního programu odkroutit zrovna tady, uprostřed národního parku Archipelago Toscano, do kterého Toskánské ostrovy patří.

Příroda za zdí

Při procházce téměř opuštěnou vesnicí má člověk neurčitý pocit, že je kolem víc mrtvých než živých. Stačí se podívat do katakomb pod kaplí San Giovanni Battista, a pocit se změní v jistotu. Labyrint pohřebních chodeb ze třetího století má dvě patra a táhne se temnotou do nitra skály pod vesnicí v délce více než sto metrů. Zdejší sedmistovka výklenků ve stěnách, do kterých se tak akorát vejde lidské tělo, je většinou prázdná, kdysi tu však odpočívali raní křesťané z římských dob. Katakomby na Pianose jsou svým rozsahem největší a nejvýznamnější na sever od Říma.

Procházejte se po ostrově déle než deset minut a určitě na ni narazíte. Několik metrů vysoká masivní železobetonová zeď s úzkými průchody se táhne napříč celým ostrovem jako šlehnutí bičem. Tak trochu nespravedlivě dělí kousek souše dlouhý osm kilometrů a široký sotva pět v poměru devět ku jedné. Jediná desetina je vyhrazená místním i necelým třem stovkám turistů denně, kteří na ostrov mohou vstoupit po získání povolení z ústředí národního parku.

Zbylých devět desetin ostrova za zdí patří divoké přírodě. Kromě třiceti různých druhů mořských ptáků tu hnízdí i vzácní rackové Andouinovi s krvavě rudým zobákem, poletují dudkové či vlhy, kvetou středomořské orchideje a pod křovisky trnité makchie slídí zajíci či ježci. Kvůli nim však koncem sedmdesátých let betonová hradba nevyrostla.

Tehdy si ještě Pianosa vrchovatě zasloužila svou přezdívku „Alcatraz Tyrhénského moře“. V nedobytně ohrazeném prostoru věznice s nejvyšší ostrahou zvané Agrippa Branch si své doživotní tresty odpykával výkvět spodiny italské společnosti – teroristé z Rudých brigád, vrahové protimafiánských soudců Falcona a Borsellina i samotní mafiánští bossové. 

Dnes dovnitř může každý civilista – ovšem jen v doprovodu průvodce národním parkem. Přírodu, která se za sto padesát let nepřístupnosti ostrova rozvinula do panenské krásy, je třeba náležitě chránit. Platí to i pro tyrkysové moře kolem, ve kterém se do vzdálenosti jedné míle od pobřeží nesmí rybařit ani kotvit. Pianosa je dnes zkrátka vězením, kam se každý rád vrací – a to včetně těch, kteří jsou tu skutečně za trest.

Dvě vísky uprostřed ničeho

Nápad zavírat nepohodlné osoby na ostrovech není v Itálii zdaleka ničím novým. Na samotné Pianose si to na přelomu letopočtu vyzkoušel synovec císaře Augusta jménem Agrippa Postumus, kterého tu nakonec i zamordovali. Předtím však stihl vybudovat přepychové sídlo Villa Agrippa i římské lázně. Pozůstatky obojího jsou na ostrově dodnes, a protože se naštěstí nacházejí v jeho přístupné desetině, může si je každý užít do sytosti.

Trestanecká kolonie bývala i na dalším z toskánských ostrovů – na Capraii. Odsouzenci tu však přestali obdělávat pole už v polovině 80. let a návštěvníci mohou po Capraii chodit, kamkoli se jim zlíbí. Ostrov ovšem křižují jen pěší stezky, tedy s jednou výjimkou. Malý přístav totiž spojuje s historickou vesničkou o pár desítek metrů výš nad mořem místní vymoženost – skutečná asfaltová silnice. Má celých osm set metrů! Navíc po ní pendluje dopravní kuriozita. Rozvrzaný mikrobus vozící zhýčkané turisty z přístavu nahoru a zase zpět tvoří možná nejkratší linku hromadné dopravy v celé Itálii.

V poledním vedru se zdá, že na návsi horní vesnice Capraia Isola, které však místní neřeknou jinak než Paese, chcípl pes. Jediný obchůdek se vším možným má zavřeno kvůli siestě, takže žíznivce i hladovce možná zachrání jen jedna ze dvou zdejších taveren. Nad hrstkou pokroucených uliček se tyčí pevnost San Giorgio, která je však pro veřejnost uzavřená. Do poněkud opršalého komplexu kolem kostela Sant Antonio se sice vejít dá, s prohlídkou je tu však každý hotový za několik minut, a to včetně zastávky u okrouhlé zubaté věže Torre del Porto z období janovské nadvlády.

Dole v přístavu Porto Vecchio, jehož domky s pastelovými fasádami lemují přístavní zátoku v jediné poněkud rozstrkané křivce připomínající podkovu, je oproti tomu náramně živo. Krámky jsou tu hned dva a taverny čtyři. Navíc se tu dá koupit pravá italská zmrzlina i v poledne. Capraia, kterou obývali už staří Řekové či Etruskové, je zkrátka synonymem klidu, kde se všechno děje „piano, piano“. Tři stovky místních obyvatel, z nichž na ostrově přes zimu zůstává sotva čtvrtina, víc povyražení ani svižnější životní tempo nepotřebují.

Francouzský vězeň

Bubny víří, vojáci v bílo- -modrých uniformách stojí v ukázkovém špalíru a z dřevěné lodi rozvážně vystupuje pomenší muž v třírohém klobouku. Píše se rok 1814 a na Elbu, největší ostrov Toskánského souostroví, připlouvá bezpochyby nejslavnější vězeň, který tu kdy pobýval. 

Napoleonu Bonapartovi se po světě vyčítá spousta věcí – nedaleký rodný ostrov Korsika mu nemůže zapomenout spojenectví s Francouzi, celá Evropa miliony mrtvých, za které nakonec skončil až uprostřed Atlantiku na ostrově Svatá Helena, a jeho tehdejší milence Marii Walewské se jistě nezamlouval císařův vztah s Elbankou Paolinou Borghese. Obyvatelé Elby na něj však dodnes nedají dopustit.

Bubny pořád lomozí o sto šest, píše se rok 2018 a na přístavní promenádě hlavního elbského městečka Portoferraio se odvíjí stejná scéna jako tenkrát. Lidé lemující ulici vítají vesměs zavrhovaného vojevůdce stejně nadšeně jako tenkrát. Dnes proto, že si užívají každoroční slavnost příchodu Napoleona, tehdy ho však obyvatelé milovali pro jeho přínos do té doby zapadlému chudému ostrovu.

Byl to právě on, kdo zde zavedl povinnou školní docházku, založil policejní sbor, nařídil očkování dětí a v zájmu hygieny zakázal vyhazování odpadků z oken. Během necelých deseti měsíců exilu stihl Elbanům také navrhnout vlajku a sobě vybudovat dvě sídla. Ve vile San Martino v kopcích nad Portoferraiem trávil soukromé chvilky, zatímco v paláci Palazzina dei Mulini přímo ve městě přijímal návštěvy. Dnes může císařovy soukromé komnaty v obou budovách navštívit každý, koho zajímá historie.

Autor: Markéta a Michael Foktovi
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!