Chtěl jsem hospodu, kde si můžu pouštět muziku nahlas | E15.cz

Chtěl jsem hospodu, kde si můžu pouštět muziku nahlas

Kateřina Wegnerová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Plnoletost před pár dny oslavil Slash bar. Legendární klub v Karlových Varech.

Původně malá hospůdka zastrčená v Bohaticích mezi domky dorostla do rockového klubu. Za osmnáct let povyrostli jeho hosté, barmani i majitel. „Slash bar je konečně plnoletý, takže si může dělat, co chce. Klidně nás všechny vyházet,“ říká s nadsázkou majitel Pavel Pavlů.

Uteklo to?

Ani mi to nepřišlo, fungujeme pořád jako na začátku. Nevidím moc rozdílů, jen trochu zestárli zákazníci a jiní dorostli. Ti, které jsem honil před lety na střeše s balonem, sem teď chodí.

Přicházíte o štamgasty?

Spousta starších, kteří sem chodili dřív, je dávno pryč. Jsme klub pro mladé, nezadané, bez existenčních problémů. Jakmile začne kolotoč holka, svatba, byt, šetření, tak to končí. Chodí se, dokud to jde.

A jde to?

Krize je hodně znát, lidí chodí čím dál míň. Nemají peníze. Mít to tady v pronájmu, můžu rovnou zavřít. Spousta hospod musí mít problémy, zvlášť ve Varech. A nejen hospody. Nedávno jsem byl na koncertě jedné dobré kapely v Husovce a přišlo třicet nebo čtyřicet lidí. Je ale pravda, že v té době bylo v aréně na Michala Davida vyprodáno.

Hosté vám mládnou, jak to dělají barmani, jak to děláte vy?

Já mládnu, konzervuju se alkoholem. Pravda, stejné barmany tady mám hodně dlouho. Mrzáka čtrnáct let, Renda je tu vlastně od začátku, do osmnáctin za barem mu chybí jen asi půl roku. Tím, že jsou tady stabilně oni dva, stahují se lidi za nimi. Ví, že je ve Slashi najdou. Je možné, že by sem za mladšími barmany přicházelo více lidí, ale já to zkoušet nebudu. Nemám důvod.

Nezestárla vám za tolik let v baru muzika?

Renda muzikou žije, stejně jako já. To je záruka, že lidi u nás vždycky uslyší všechno, co je nové. Co je nejnovější a nejlepší, to u nás hraje. Nejsme hospoda, která se věnuje jen jednomu stylu, muzice sedmdesátých, osmdesátých nebo kdovíjakých let.

Zatvrzelé rockery může na druhou stranu mrzet, že si neposlechnou to svoje.

Taky sem přestali chodit, když jsme jim nepouštěli jejich Uriáše a spol. Muzika se vyvíjí a právě to mladé lidi zajímá.

Zajímají je i kapely, které u vás hrají. Jak se stalo, že se z hospody stane scéna?

Prostě. Jednou přijela kapela Narvan, která měla domluvený termín jinde, a protože jim kšeft vypadl a oni si chtěli zahrát, vystoupili u nás. Takový koncert zadarmo. V té době jsme zjistili, že to docela šlape, tak proč to občas nezopakovat.

Vystřídala se tady spousta kapel. Neměl jste choutky jim bar víc přizpůsobit?

O pódiu sice pořád přemýšlím, ale jinak ne. Problém je v tom, jak se kapely živí. Zvlášť v téhle době. Muziku si v krámu skoro nikdo nekoupí, a na koncertě lidi, kteří se mají skupině složit alespoň na cestu, frflají, že tolik peněz za lístky nedají, a pak to za ně sponzorujeme my. Kdybych to měl dělat pro peníze, tak bych do toho nešel.

Přesto se vám daří tahat do klubu kapely, které nejsou z místní scény. Jak to děláte?

Samy se hlásí. Ze začátku jsme se snažili my, pak si to řekly kapely mezi sebou a bylo to.

Ono není moc jiných míst, kde si ve Varech zahrát.

Lidový dům, Husovka… jen se podívejte, kolik tam chodí lidí. Zeptejte se Franty Wolfa na jeho poslední dny v Propagandě. Na Facebooku založil stránku: Minuta ticha za rokáč. Přihlásila se spousta lidí, jak je to v pytli, že klub nefunguje a tak. Franta jim pak napsal: Haldu z vás, kteří jste se sem napsali, jsem tady za dva roky neviděl ani jednou. Potřeboval vydělávat, platil nájem. Potřeboval mít lidi v hospodě, ne na Facebooku.

Dotovat koncerty z obratu hospody nepomůže?

Jednou ano, nárazově. Ale ne pořád a pravidelně. Lidi si pak začnou vybírat. Taky si vybírám. Na něco nejdu, jiné kapely můžu klidně víckrát. Důležité je, jak to kapele jde na pódiu. Mohou to být hvězdy a přijedou si to jen odhuhlat. Já si stěžovat ale nemůžu, nejedu kapely, které jsou dlouho na scéně. Ani revivaly, to si dělají lidi k narozeninám. Mě zajímá scéna, která zrovna je. Teď to je třeba punková a hardrocková. To k nám lidi přitáhne.

Jak to děláte s propagací?

Osvědčil se mi Facebook. Každá akce se přes něj dostane našim fanouškům na mail. V naší skupině je přes šest set lidí. Už to je hezké, že tolik lidí zajímá, co se v klubu děje.

Sledujete i místní scénu?

Snažím se. Řadu kluků znám, řada kapel už tady hrála. Ale na místní a cizí je nedělím. Napíše se karlovarská kapela a jeden je přitom z Abertam, druhý ze Sokolova, třetí dojíždí z Prahy. Důležitý je pro mě frontman, takový David Věchet v Animal Resources, to je prostě živočich. Člověk, který dokáže svůj koncert prodat. Stejný pocit mám z X-Left To Die. Sálá z nich náboj, energie, drive, tak to má být.

Změnami neprošla v baru jen jeho muzika, několikrát se měnil i interiér.

Třikrát. Největší rekonstrukce byla ta poslední v roce 2006. Pomáhal mi s ní Tomáš Dolejš, který ve Varech přestavoval Jazz klub W nebo měnil Propagandu na Rotes Berlin. Ten to po konzultacích se mnou celé vymyslel. Měli jsme nápady a on přinesl návrhy. Třeba zespodu průhledné bary nebo větve, které jsem si tady předtím vůbec nedokázal představit, a teď jsou pro mě úžasné. Na stoly chtěl omlácenou horní desku, aby to vypadalo jako ve skutečném westernovém baru.

Surový kov, dřevo, sedáky v mexickém proužku, pastelové barvy a v čele indián.

Sedící Býk. Taky Tomášův nápad. Celý interiér je v indiánském stylu, chtěli jsme pro něj i takovou dominantu. Je z milimetrového plechu, Tomáš nám průběžně posílal fotky, nejdřív to vypadalo jako brnění, pak byl železný, a když ho namočil do kyseliny, aby zreznul, proměnil se opravdu do indiána. Nádhera, Tomáš je machr.

A co ty filmové plakáty, ukazují na další zájem?

Spousta lidí, kteří k nám chodí, ujíždí na podobných filmech. Jsou pro ně kultovní. Často v nich hlavní roli hraje muzika. Všechno to jsou věci, které dřívější rockery a vyděděnce společnosti spojovaly, co je zajímaly. A stále spojují. Za celou dobu jsme tu až na malé výjimky neměli žádnou velkou rvačku nebo jiný problém. Hospoda si žije svým životem, plyne.

Do dalších osmnácti let, přes další generaci.

To se mě netýká, jsem zvyklý žít ze dne na den. Život je právě teď, to je moje krédo. Neplánoval jsem, že tady budeme osmnáct let. Chtěl jsem hospodu, kde mě nebudou lidi okřikovat, že si pouštím nahlas muziku.

Autor: Kateřina Wegnerová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video