Chtěli ho převychovat, ať nechodí do kostela. Teď je arcibiskupem | E15.cz

Chtěli ho převychovat, ať nechodí do kostela. Teď je arcibiskupem

Karel Páral

Vánoční punč na náměstí letos arcibiskup Jan Graubner neochutnal. Na Štědrý den zajde za bezdomovci.

Částečně podobně a přitom v lecčems úplně jinak než drtivá většina ostatních prožívá arcibiskup Jan Graubner vánoční svátky. Doma u stromečku příliš dlouho nepobude, protože na programu má hned několik bohoslužeb. „Nejhezčí vánoční dárek v dětství jsem dostal, když tatínek mohl přijet za námi domů,“ vzpomíná Graubner.

Jak strávíte letošní Štědrý den?

Tento den u mě vypadá téměř každý rok podobně. Dopoledne se ještě věnuji přípravám. Ty mám trošku jiné než kuchařky chystající něco na stůl, nebo rodiče, kteří zdobí s dětmi stromeček. Připravuji se samozřejmě především duchovně na bohoslužby. V azylovém domě navštívím lidi bez domova a odpoledne ve tři hodiny mívám vánoční mši svatou pro děti v kostele svatého Michala.

A štědrovečerní večeře?

Zvu na ni kněze z Olomouce, kteří jsou sami. Ke stolu usedáme poměrně brzy, aby každý stihl bohoslužby ve své farnosti. Pak zajdu z úřadu domů, kde společně se sestrou chviličku posedíme u stromečku. A zanedlouho už je zase potřeba se pomalu chystat na bohoslužbu, kterou sloužím večer od devíti v katedrále.

V jakém duchu se nesou setkání s lidmi bez domova?

Den, kdy všichni obvykle vzpomínají na to krásné, co bývalo, je pro ně mimořádně těžký. Protože to nejsou jenom lidé, kteří nikdy nezažili spořádanou rodinu. Řada z nich měla hezké a dobré zkušenosti z dětství nebo ve své rodině. Pak se jim ale v životě nějak nešťastně zkřížily osudy a přišli o rodinu nebo o zaměstnání, a nakonec i o bydlení. Jsou to někdy i lidé s vysokoškolskými tituly, kteří skončili takhle na ulici. Nemůžeme se samozřejmě v té chvíli zabývat sentimentálními vzpomínkami, ty by byly pro ně zraňující.

Co jim tedy v takových chvílích říkáte?

Jde o to, abychom prožili dobře, jak je to v této situaci jen možné, onen přítomný okamžik, kdy každý člověk v jakékoli nouzi má možnost otevřít své srdce Boží lásce. Ta se k němu samozřejmě chová podle jeho situace. Jinak si to představuje šťastné dítě v náručí rodičů, a jinak si to představuje člověk, který o všechno přišel.

S láskou ale jde ruku v ruce naděje. Dá se pomoci i těm lidem, kteří naději úplně ztratili a vlastně o žádnou pomoc nestojí?

K těm je těžší se dostávat. Mnozí z nich ani nemají zájem přijít na nějaké setkání a tráví Štědrý den o samotě. Ale nemyslím si, že nechtějí. Oni chtějí. Jenomže jestli někdo zažil silné zranění v lásce, má možná strach se znovu lásce otevřít a nemá dost důvěry k tomu, že tentokrát by to mohl být krok správný, který znovu nezraní.

Slovo láska se o Vánocích skloňuje hodně. Ale každý si pod tím představí něco jiného.

Mnozí si dnes lásku představují spíš jako sobectví, jako sebelásku. Ale skutečná láska směřuje k druhému, hledá dobro druhého. Člověk pak jednak objevuje radost, že mohl někoho udělat šťastným a také si sám se sebou nedělá tolik starostí. Nejvíc si toho všímám u rodičů početnější rodiny. Když žijí pro děti, vypadají jako by oni sami neměli žádné problémy. Když žijí pro druhé, nemají čas dělat si starosti sami se sebou.

K předvánočnímu dění neodmyslitelně patří trhy na náměstí. Už jste si dal letos punč u stánku?

Nedal. Přiznám se, že zrovna tyhle punče mě vůbec netáhnou.

Nechutnají vám, nebo se vám nezamlouvá zažitá kultura postávání u stánků?

Nepotřebuji tam postávat. Když už punč, tak nějaký pořádný, a ne to, co se nabízí ve většině těch stánků! Nevím, na co bych tam natrefil. A na nějaký švindl nemám chuš.

Na druhou stranu se tam ale potkají lidé, kteří se třeba delší dobu neviděli. Patří tedy podle vás podobné předvánoční akce k těmto svátkům?

Je to jakási novodobá tradice. Trhy bývaly, ale jejich dnešní podoba je trošku jiná. Pozitivní na tom vidím především to, že lidé chtějí být spolu. Setkávání lidí a budování vztahů jistě k adventu patří. Jak už to společenství každý vytvoří a čím je naplní, to je věc druhá. Kdyby zůstalo jen u alkoholu, bylo by to málo.

Vzpomenete si na dárek pod stromečkem, ze kterého jste měl jako dítě největší radost?

Protože mým rodičům vzali továrnu a tatínek musel ve čtyřiceti narukovat k PTP, tak pro nás byl největší svátek, když mohl přijet na opušťák a setkat se s pěti dětmi. To nejmladší se narodilo, když on už byl pryč a vystěhovali nás z našeho domu do výminku u sedláka. V padesátých letech, když jsem byl malý, jsme žili daleko skromněji, než se žije dnes. Takže když tehdy člověk dostal nějaké trenýrky, ponožky, tričko nebo tepláky, tak to byly velké dary.

Jak jste jako dítě vnímal okolnost, že musíte bydlet u cizích lidí?

Měli jsme velké štěstí, že jsme s nimi měli velmi dobré vztahy. Jejich babička se k nám chovala jako naše babička. Ve škole ze mě byla prý paní učitelka trošku nesvá, když jsem popisoval, které tři babičky mám.

Vedli vás rodiče k víře, nebo jste ji „objevil“ sám?

Vyrostl jsem ve věřící rodině a na dětství vzpomínám velmi rád. Rodiče nás vychovávali velmi moudře, byla tam vždycky hezká atmosféra, i když samozřejmě zlobivost dětí se objevuje všude a je potřeba si s ní poradit. Ale vzpomínám na mámu, že to dělávala s mistrovskou pedagogikou. Dovedla zvládat malé i velké děti a vést je, aby samy chtěly a dozrály k tomu, co sama viděla jako podstatné a důležité.

A vy sám jste spíše zlobil, nebo jste naopak trpěl zlobivostí druhých?

Jsem prostřední z pěti dětí, takže jsem nebyl ani otloukánek, ani vůdce. Byl jsem uprostřed toho houfu spíše klidnější děcko. Nemůžu říct, že jsem byl kdovíjak hodný, ale velké alotrie rodiče neřešili.

Vzpomenete si na případy, kdy jste se ve škole něčeho nekalého dopustil, pokud tedy toto vůbec na sebe může arcibiskup prozradit?

Nemusím nic zakrývat z profesionálních důvodů! Vzpomínám třeba na poznámky ze žákovských knížek, bylo tam například „Dával opisovat spolužákům“.

Popral jste se někdy?

Na rvačky jsem nikdy nebyl, stál jsem spíše bokem. I když na jednu rvačku si vlastně vzpomínám. Jednou, tuším v páté třídě, mě učitelka posadila vedle kluka velmi čilého a zlobivého. Ten nakonec i mě vydráždil tak, že jsem se do něho pustil. Ještě dnes mám živě před očima scénu, kdy jsem ho nějak nacpal pod lavici a sázel mu na zadek. Všechny to překvapilo, nejvíce asi mě a jeho.

Kdy jste se vnitřně rozhodl, že se vydáte na kněžskou dráhu, navíc v takové zvláštní době?

Ono se to těžko takhle říká. Nedostal jsem žádnou depeši z nebe. Ale chodil jsem rád do kostela, ministroval jsem, měl jsem tam kamarády. A už jako kluk jsem měl úctu a obdiv k panu faráři. To tam asi v dětství sehrálo určitou roli.

A už jako školák jste věděl, že byste se chtěl kněžství věnovat?

Vzpomínám si, že už v devítce jsem na kněžství myslel vážně, protože jsem se kvůli tomu hlásil na gymnázium. I když se mi kvůli tomu všichni smáli a říkali, vždyť přece víš, že starší sourozence na gymnázium z politických důvodů nevzali. Pamatuji si klukovskou pouť na Hostýn, při které jsem v duchu rozmlouval s Pannou Marií. Říkal jsem, tady si lidi chodí vyprosit zázraky a uzdravení. Mě nic nebolí, ale všichni říkají, že kdybych se dostal na gymnázium, tak by to byl zázrak. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to nějak zařiď.

Pomohlo to?

Na mou přijímací zkoušku se přišel podívat dokonce i předseda národního výboru. Přijali mě se zajímavým prohlášením, že jsou přesvědčeni, že do maturity se jim podaří mě převychovat a že už do kostela chodit nebudu. Jak se jim to podařilo, posuďte sám.

To jste měl od začátku tak jasno? Nesváděl jste na gymnáziu vnitřní boj, zda je tahle cesta správná?

Vnitřní boj tam samozřejmě být musel. Na gymnáziu se mladý kluk probouzí i jinak. Zalíbily se mně i krásné oči v tanečních, ale kněžství nakonec vyhrálo. Když jsem se hlásil do semináře, řekli mi, že když nemám dělnický původ, tak si ho musím nejprve získat.

Tohle po vás chtěli v semináři? mináři?

Samozřejmě, protože takové záležitosti tehdy procházely přes ministerstvo kultury a vnitra a prověřovala je státní bezpečnost. Tak jsem rok pracoval ve strojírnách ve skladu a v dalším roce už se na to nehledělo, protože byl zrovna osmašedesátý rok. Tehdy jsem začal studovat v Olomouci.

Nyní po letech stojíte v čele olomoucké arcidiecéze, která pokrývá dva kraje a přesahuje do dvou dalších. Jak se to dá vše uřídit bez velkého stresu a ještě se soustředit na mši? Máte, jak se dnes říká, dobrý time management?

Samozřejmě že úloha biskupa je úlohou řídící. Kdyby ji člověk nesl jen jako svou osobní zodpovědnost, tak by ji asi neunesl. Ale můžu počítat minimálně s dvěma věcmi. S boží pomocí a s tradicí církve. Organizační struktura nevznikla včera a já jsem ji nemusel vymýšlet. Takže jde o to, abych dobře využíval své kompetence. A pokud respektuji kompetence spolupracovníků v úřadu, děkanů i jednotlivých farářů, tak mám jakousi supervizi, ale nemusím řešit každý problém, který řeší oni.

Dbáte nějak na to, abyste navštěvoval farnosti rovnoměrně? Aby třeba někde nebyli ukřivděni, že za nimi jezdíte málo?

Snažím se o to, ale nemyslím si, že to dělám dokonale. Ještě pořád se mi stává, že navštívím nějakou obec úplně poprvé, a to už jsem v úřadě dvacet let. Farností máme čtyři sta dvacet, ale obcí je několikanásobně víc. Je pravda, že ne všechny jsou stejně živé a někde je třeba být častěji. Když si ale vzpomenu na takovou obec, která nemá sto obyvatel, ale podařilo se jim zachránit kapli, která byla v troskách, tak tam určitě stojí za to povzbudit i takové malé společenství.

Jak byste povzbudil čtenáře, kteří se probírají těmito řádky? Co byste jim popřál do nového roku?

Popřál bych všem to, co přejí všichni a co si přejí také všichni sami sobě, tedy zdraví a štěstí. A k tomu boží požehnání. Ale přeji taky všem lidem, aby neztratili ideál a přitom nelétali ve vzduchu. Aby realisticky šlapali vpřed a věděli, že v období krize, kterou budeme zcela určitě ještě nějakou dobu procházet, nemůžeme jenom bohatnout. V hmotných věcech budeme asi mnozí zakoušet těžší zkoušky. Ale právě tam přeju lidem, aby věděli, že majetek není všecko.

JAN GRAUBNER

* Narodil se 29. srpna 1948 v Brně, dětství prožil ve Strážnici.
* Po maturitě ho nepřijali z politických důvodů do semináře, pracoval jako dělník v tehdejším Gottwaldově.
* V roce 1968 začal studovat teologickou fakultu, v roce 1973 vysvěcen na kněze.
* Působil ve farnostech ve Zlíně, Valašských Kloboukách a Vizovicích.
* V roce 1990 se stal olomouckým biskupem, od roku 1992 je olomouckým arcibiskupem a metropolitou moravským.
* V letech 2000-2010 byl předsedou České biskupské konference.
* Je držitelem řady ocenění, včetně Řádu T. G. Masaryka .

Autor: Karel Páral
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!