Od loňska mohou držitelé pasů ČLR přicestovat na Tchaj-wan dokonce i individuálně. Doposud této příležitosti využilo přes čtyři miliony obyvatel pevniny. Nebo přesněji, tento počet získal k návštěvě Tchaj-wanu povolení. K tomu dva tisíce čínských studentů dostalo možnost zahájit studium na některé z tchajwanských vysokých škol.
Podle Lu Chang-shuie, vedoucího oddělení informací Výboru pro záležitosti pevniny (MAC), dosáhly příjmy tchajwanského turistického ruchu z čínských turistů již kolem 216,7 miliard tchajwanských dolarů, (149,1 miliard Kč). Letos zde Číňané opět trhají rekordy. Počátkem října jich v průběhu tradičních podzimních svátků přijelo 33 748, což bylo o 75 procent více, než před rokem.
Rozeznat turisty z pevniny od místních obyvatel není až tak složité. Většinou mají kšiltovky stejné barvy, netrpělivě předbíhají a jsou hluční. „Když vás bude nějaká skupinka hodně strkat, prosím vězte, že to nejsou naši lidé,“ upozorňuje tchajwanský student Daniel Lin při vchodu do Národního palácového muzea, které je oblíbenou turistickou destinací návštěvníků hlavního města Tchaj-wanu. Pro Číňany z pevniny má však zvláštní význam. Muzeum totiž disponuje kolekcí 693 507 kusů nejslavnějších uměleckých děl reprezentujících dlouhou čínskou historii. K vidění jsou zde vzácné bronzové předměty, kaligrafie, obrazy, mapy, okrasné předměty z nefritu a slonoviny, porcelán, knihy, historické dokumenty, oděvy a šperky, z nichž mnohé byly vyrobeny přímo pro čínské císaře a císařovny. Jádro sbírky totiž pochází z císařského depozitáře založeného již dynastií Severní Sung (960 – 1126), která se v průběhu dalších století rozrůstala.
Největší pozornost v impozantním třípatrovém muzeu typické čínské architektury budí kupodivu zelí. Svědčí o tom i nespočet otisků prstů na ochranném skle, které sošku chrání. Vyrobena byla z jednoho kusu zelenobílého nefritu a údajně patřila jedné z císařových konkubín. „Všimněte se i lučního koníka a sarančete sedících na listech,“ upozorňuje na detaily průvodce. I když je čínské zelí vysoké pouze 18,7 centimetrů a široké 9,1 cm, vypadá velice věrohodně. Podobně jako ještě menší kousek vepřového vyrobeného ze stejného druhu drahokamu, ovšem hnědočervené barvy. I u tohoto exponátu je v tchajpejském muzeu tlačenice.
Proč takový zájem právě o tyto dva kousky? Nefrit hrál důležitou roli již v rané čínské kultuře. Nejdřív se používal k výrobě různých nástrojů, zbraní a ozdob a později sloužil jako základní materiál pro výrobu obřadních předmětů. Číňané mu přisuzovali rituální moc. Dodnes jsou přesvědčeni o jeho síle a výjimečných schopnostech a právě proto nosí i v nynější době šperky vyrobené z nefritu. Věří, že jim přináší zdraví a štěstí.
Reklamní billboard lákající na výstavu
Muzeum původně vzniklo v roce 1925 v pekingském Zakázaném městě. V roce 1931 byla sbírka odvezena do Šanghaje, později do Nankingu a dále do vnitrozemí. Číňané nechtěli, aby se jí zmocnili Japonci. Mezi lety 1948 až 1949 zachraňoval kolekci již před Mao Ce-tungem kuomintangský vůdce Čankajšek, tehdejší prezident Čínské republiky. Na Tchaj-wanu skončilo 2972 beden, což představovalo přibližně 22 procent ze sbírky odvezené původně z Pekingu na jih země. Podle odborníků však na ostrov doputovaly ty nejvzácnější kousky. Od roku 1965 jsou opět vystavovány v Tchaj-peji. Nicméně v jednu dobu lez vidět pouze jedno procento historických artefaktů. Zbytek je v depozitáři. „Sbírka je ukryta na bezpečném místě. Ani Tchajwanci nevědí, kde přesně. Údajně někde v horách,“ říká další místní student Wesley Wei.
Tchajwanci věří, že vedení jejich země postupovalo správně, když bedny odvezlo kvapem na ostrov. Nepochybují, že by se Mao pokusil císařskou sbírku v průběhu kulturní revoluce zničit. Většina místních obyvatel je také pevně přesvědčena, že Tchaj-wan reprezentuje tu „správnou“ Čínu. O předměty nevyčíslitelné ceny se navíc vzorně starají vyškolení odborníci. Číňanům z pevniny nezbývá, než se za největšími poklady své historie vypravit na Tchaj-wan.
