„Co je na Brně cool? Jede z něj vlak do Vídně,“ ušklíbnou se znalci. Něco na tom bude, ale přesto má moravská metropole co nabídnout. ZEN se vydal na pouť, aby objevil minimálně osm míst prodchnutých jeho půvabnou duší, byť trochu skrývanou pod pláštíkem maloměsta.
Brno je zvláštní město. Poměrně velké, rozlohou i počtem obyvatel, ale tak nějak nesebevědomé. Maloměšťácky upjaté. Trpící věčným mindrákem vůči Praze a nenacházející vlastní směr, tak jako třeba rozžhavená Ostrava. V Brně nic není, a přitom tu nic nechybí. Možná tu trochu chybí brněnští Němci, odsunutí v roce 1945, kterých tu tenkrát žilo více než dvacet procent. Dlouhá staletí se podíleli na utváření kulturního života v Brně, byli součástí místní elity, jež Brnu dnes zoufale chybí. Zanechali tu po sobě také dědictví, které dělá z Brna exotické místo – svůj jazyk. Bez němčiny by totiž brněnský „hantec“ vypadal úplně jinak a zbytek republiky by si musel hledat jiný zdroj zábavy.
Brněnská identita. Aneb jak by nám to asi řekla Halina
V Brně najdete několik významných památek moderní architektury, ale kouzelných míst s geniem loci, která tak rádi vyhledávají turisté a romantické páry, tu mnoho nenajdete. Pro brněnskou kulturu je příznačný jízlivý vtip, kde se říká, že prý je kultura dobrá, špatná a brněnská. Brněnští umělci jsou prostě exoti.
Život v Brně ovlivňují studenti, kterých tu je skoro 90 tisíc. Když odjedou, je tu pusto. Ve sportu Brno příliš úspěšné není, ale pokud hraje Kometa, zdá se, že nic jiného neexistuje. Kromě ní tu je ještě prvoligová Zbrojovka a Bolkova jedenáctka. V Brně je také ombudsman a Ústavní soud. V Brně se vyrábějí traktory, které se staly motivem lidových písní. Určitě znáte tu o traktoru značky Zetor, který jede orat brambor do hor. Švédové Brno nikdy nedobyli, ale Brňané dnes trochu váhají, jestli to nebyla chyba.
Kdo chce být IN, chodí nakupovat do Vaňkovky, obchodní galerie vybudované v prostorách bývalé továrny Friedricha Wanniecka, oblíbeného brněnského podnikatele. Kdo je OUT, chodí do Teska. Brno chce přesunout svoje Hlavní nádraží o několik kilometrů dál. Nebo nechce? Čert aby se v tom vyznal. Brno nemá metro. Na sever od Brna je Moravský kras s mnoha jeskyněmi a unikátní propastí zvanou Macocha. Brno si přisvojilo Janáčka. Brno má skrytou identitu.
Křížová cesta bahnem „velko“ města. Deník Pražáka
Je přesně půl deváté a já vystupuji z vlaku, který tu měl být v 19.19. Jmenuje se Brněnský drak. Nádraží je špinavé a okoralé. Bezdomovci, šlapky a zlodějíčci pod laskavým dohledem městských policajtů. Prý to chtěli celé někam přestěhovat o pár kilometrů dál, ale asi jim došly prachy. Jsem v Brně.
Trochu bloudím a ocitám se v jakési díře či chodbě, kterou proudí davy lidí v obou směrech. Později se mám dozvědět, že se této podzemní chodbě, fungující zároveň jako obchoďák s tím nejlevnějším zbožím, říká Myší díra. Uf. Když se mi konečně podaří dostat na čerstvý vzduch, přemýšlím, co dál. Nejdřív si musím najít nějaké ubytování. Nejlépe v centru, abych to neměl v noci daleko. Nastupuji do nejbližšího taxíku a spadne mi brada. Za volantem sedí stárnoucí rocker, rádio má na plný pecky a brilantně ždímá sólo z Highway Star od Deep Purple. Nicméně umí i řídit a odváží mě do hotelu.
Hotel Barcelo/Comsa byl původně historický palác z poloviny 19. století, ze kterého nedávno vytvořili pětihvězdičkový luxusní hotel. Působí to celé trochu nepatřičně a jeho atrium je fakt úlet, ale wifina tu je, tak není co řešit. Hodím si jen věci na pokoj a vyrážím poznávat nástrahy nočního Brna.
Na Zelňáku, což je zdejší kulturní centrum, se dvěma nejdůležitějšími divadly, Redutou a Husou na provázku, se ptám mladého páru, kde to v Brně žije. „Val na Flédu,“ dozvím se vzápětí. Proč ne. Fléda je klub s bohatou historií. Původně to byl kabaret Brüner Fledermause, oblíbené místo, kde se třeba poprvé v Brně hrál jazz. Za komančů ho přestavěli na televizní studio Netopýr. Od revoluce funguje jako hudební klub, kde se vystřídalo hodně světových kapel. Ranní diskuse u baru na téma budoucnosti dubstepu mě poněkud vyčerpává a odcházím spát.
Před snídaní se vydávám na malou procházku, abych dostal pořádnou chuť k jídlu. A taky mi není po včerejší jízdě nejlíp. Pověsti o pití s Moraváky nelhaly. V ulici, která se jmenuje Hybešova, mě čeká šok. Na střeše jednoho z domů vidím sochu Svobody. To hulení, co mi včera nabídli, asi taky nebylo úplně nevinný.
Po krátkém kličkování ulicemi města se ocitám před Zemanovou kavárnou v Josefské ulici. Zaujalo mě, že tu mají vlastní cukrářskou výrobu i pec a v nezměněné podobě to tady funguje už sedmdesát sedm let. Dávám si obložený chlebíček, indiánka a cappuccino se šlehačkou. Platím sedmdesát osm korun. A hlavou kroutím ještě víc, protože žádný Brňák prý této cukrárně neřekne jinak než U Sedláčka.
Včerejší dietní chyba v klubu Fléda a dnešní sacharidová snídaně si žádají kompenzaci. Musím se poohlédnout po nějakém fitku nebo sauně. Po několika pokusech dohovořit se s domorodci mám jasno. „V Obřanech se pré dá dobře vošplóchnót,“ říká zkušená paní s igelitkou. A nelhala. Wellnes centrum v okrajové části města, rozuměj asi dvacet minut tramvají z centra, je fakt luxus. Je tu všechno, na co si vzpomenete, a vypadá to světově. Pár desítek minut v posilovně, masáž a sauna mě nastartovaly a začínám dostávat hlad. Liposukci i epilaci musím nechat na jindy.
Grilovaná hovězí veverka na víně v kavárně Era je vynikající a už mě ani nezajímá, jak ji chytili nebo jestli je tu chovají na maso. Era je funkcionalistická stavba a kulturní památka postavená v roce 1929 a já si marně zkouším představit, jak v tomto prostředí mohla za minulého režimu fungovat pivnice.
S veverkou v žaludku a touhou vidět vlajkovou loď funkcionalismu přecházím o pár ulic dál, před slavnou vilu Tugendhat. Její stavba, včetně vybavení a zahrady, přišla tehdy na pět milionů prvorepublikových korun. Za to by se dalo postavit asi sto průměrných domů. Chudáci Tugendhatovi, jak jen je museli sousedi nenávidět.
Ornament je zločin, opakuji si větu slavného architekta Adolfa Loose, když opouštím vilu, naplněn myšlenkami na zlatý věk moderní architektury. Musím najít místní intelektuály a důkladně to s nimi probrat. Srocují se prý v kavárně Tungsram. Kontakt se mi podařilo navázat snadno, jen mám pocit, že si ze mě dělají trochu srandu, když vášnivě obhajuji teplem se vlnící linoleum v nedávno rekonstruované vile Tugendhat.
Můj zvědavý a vyhladovělý intelekt si žádá další kulturní pokrm, a nejlepší divadelní vývařovnou je momentálně v Brně divadlo Reduta. Kritici chválí dramaturgii i soubor. Hrají dnes představení Nenápadný půvab buržoazie na motivy filmu Luise Buñuela. Režíroval ho Jan Mikulášek, vnuk básníka Oldřicha Mikuláška. Větší štěstí jsem snad ani nemohl mít, v tomto být kultura prostě musí. A byla. Jdu spát. Cestou na snídani míjím na náměstí Svobody podivnou černou okurku, říká se jí v Brně „socha primátora“ a vypadá jako obří penis.
Brněnský Hrdina
Snídaně v rodinném bistru Franz je zážitkem nejen pro žaludek, ale hlavně pro oči. Jeho barevný interiér působí po ránu velmi pozitivně. Nechce se mi věřit, že byl prostor ještě nedávno naprosto zdevastovaný a majitelé ho vlastně zachránili před likvidací. Interiér navrhl architekt Martin Hrdina.
Ten má v Brně na svědomí ještě další zajímavé podniky, kavárny Art, Leporelo, Alfa a Tungsram. Ta poslední mi něco připomíná… Aby byl můj kavárenský výčet kompletní, mířím ještě do čokoládovny Minach, kde mají pravé belgické pralinky. Za pultem můžete potkat vynikající herečku HaDivadla Marianu Chmelařovou, která podnik vlastní. O design se tentokrát postarala architektka Markéta Veselá. Odnáším si dárkovou krabičku s pralinkami pro mámu. Bude mít radost.
Nakopnutý kvalitní čokoládou hledám restauraci Koishi, nejlepší restauraci v republice podle Maurerova výběru Grand Restaurant 2013. Specializují se tady na ryby a sushi a zdá se, že jim to jde dobře. Snad je nečeká osud ostatních špičkových restaurací, pro které se tady nenašlo dost zákazníků.
Myslím, že jsem toho za tak krátkou dobu stihl vidět v Brně dost. Výlet končí a já se vracím do Prahy. Cestou se ještě rozhlížím v showroomu Alešbáry fashion, jestli by tam neměli nějakou košili, tu svou jsem si pocákal sójovkou a wasabi. No, tenhle butik bude spíš pro moji holku. Poslední pohled věnuji Brnu z hradu Špilberk. Kladu si otázku: Proč mě vlastně napadlo ptát se, jestli je Brno cool?
