Čtyřicátnice Luna. Od sovětských filmů po 3D projekci

Kino Luna slaví čtyřicítku. A má důvod se veselit. Je jediné ve městě, které nepřetržitě promítá od socialismu po dnešek.

První diváci se do sedaček zbrusu nového kina Luna v Ostravě-Zábřehu uvelebili 12. září 1970 večer. Vevnitř všechno vonělo novotou. Na programu byl sovětský dobrodružný film Bela. Je to už čtyřicet let. A Luna stále promítá. Jako jediné ostravské kino z té doby.
„Zkoušela jsem ten film hledat, marně jsem pátrala ve všech archivech. Kdybych ho našla, mohli jsme ho při oslavě výročí promítnout,“ lituje vedoucí kina Jana Dulíková, že Belu nenašla.
Jinak má ale z kulatin kina velkou radost. Luna přežila divoká devadesátá léta i nástup multikin. A nebylo to snadné. „V devadesátých letech si kino pronajímaly soukromé společnosti a do kina příliš neinvestovaly,“ líčí Dulíková chvíle, kdy to s kinem nevypadalo příliš nadějně.
Pak přišel rok 2002. Radní Ostravy-Jihu, kde Luna stojí, se rozhodli, že nejlidnatější městský obvod nezůstane bez kina a začali do něj dávat peníze. Letos Luně pořídili digitální techniku za téměř tři miliony korun. A to je detail, na nějž filmoví distributoři slyší. Do kina se po letech vrátily premiéry. Na návštěvnosti to prý bylo poznat okamžitě. A byla to právě Luna, kde diváci před měsícem poprvé viděli českou novinku podle Vieweghova Románu pro muže.
Dvaasedmdesátiletý promítač Oldřich Hloušek pamatuje, co se pouštělo, když Luna před čtyřmi dekádami začínala. „Pouštěli jsme krásné filmy. Třeba Hello, Dolly! nebo My Fair Lady. Návštěvnost byla veliká. Tehdy ještě moc nebyly barevné televize,“ říká.
Ale promítaly se i jiné kousky. „Nezapomenu na sovětský film jménem Ljubofjerova, což byla nějaká komunistická hrdinka. Film se choval jako šmirgl. Vrchní ochranná vrstva byla tak špatně udělaná, že se po promítání musely na promítačku koupit nové hlavy. A to byla hodně drahá záležitost,“ vzpomíná Hloušek.

Indiánek a pionýři

V sedmdesátých letech kino zaměstnávalo až třicet lidí. K promítání sedmdesátimilimetrového filmu byli třeba tři lidé. Dva pracovali u promítačky, jeden u mixpultu. Dnes má kino pracovníky tři, mezi nimi promítače Martina Papučíka. V Luně pouští filmy šest let. „Není to tak, že jen zmáčknete play a všechno jede,“ popisuje Papučík. Dnešní filmy vypadají jako větší krabička od mýdla. Do promítaček se nahrávají, a aby je v kině nemohli přehrávat víckrát, než mají dovoleno, dostává promítač od distributorů speciální kódy.
Luna má dodnes největší plátno v Ostravě. Dívat se na něj může přesně 598 lidí. Nesčetněkrát seděla na jednom z míst i Iva Stašková z Hrabůvky. Do Luny chodí odmalička. „Když se řekne Luna, vybavím si nejdřív cukrárnu, kterou jsme před filmem vždycky navštívili. Koupila jsem si indiánka a šli jsme do sálu. Viděla jsem tam toho spoustu, třeba kanadský přírodovědný film Medvědi. Bylo mi asi jedenáct a pořádně jsem ho oplakala,“ vzpomíná Stašková. Do Luny dnes chodívá se čtyřletou dcerou Anežkou. Na pásma pro děti. Stejně jako Martin Cuberek ze Zábřehu. „Naposledy jsem tu byl se syny na pohádku. V Luně jsem toho zažil hodně. Chodíval jsem tu na rande, ještě o něco dřív jsme tu mívali se školou slavnosti jisker a pionýrů. Právě na pódiu v Luně jsem dostal pionýrskou průkazku a červený šátek. Jsem rád, že to všechno vydržela a že se v ní hraje dodnes,“ usmívá se Cuberek.