Diskotéky osmdesátých let ožívají

Diskomuzikál „Madony bez kalhotek“ je podle tvůrců sondou do blbé doby šedivého severu.

Most / Herci Městského divadla v Mostě se v představení „Madony bez kalhotek“ vracejí do první poloviny osmdesátých let. Jedněm divákům připomenou místa, kde se na diskotékách snažili uniknout šedivé realitě, těm mladším ukážou absurditu nedávné doby. „Chceme ji ukázat s nadhledem a humorem dnešních mladých lidí. Není to nic realistického,“ upozorňuje ředitel divadla Jiří Rumpík. O žádnou politickou agitku se tedy nejedná.

Muzikál napsaný přímo pro mostecké divadlo vznikl podle povídek Phillipa W. Vogla. Příběh je zčásti autobiografický. Vogl v něm zachytil své zážitky, kdy byl na Mostecku i Teplicku známý diskžokej. Právě diskotéky byly místem, kde mohl pouštět hudbu, tak jak si přál jen on a cítil se svobodný. Takový pocit chtěl zažívat i jinde, a to ho přivedlo do problémů. Absurdní situace se stupňují, hrdina se ještě ke všemu zamiluje. Nelítostná doba jej nakonec donutí emigrovat.

„Inscenace je hlavně o atmosféře. Samozřejmě nejde hrát o osmdesátých letech bez odkazu na tehdejší politickou situaci. Snažili jsme se to udělat s nadhledem a odstupem,“ říká Rumpík o hře, kterou mohli diváci poprvé zhlédnout při světové premiéře 2. října.

Humorně autoři pojali odkaz na minulost i v podnázvu muzikálu „V rytmu disco hudby na věčné časy a nikdy jinak“, který nápadně připomíná jedno ze socialistických hesel.

Zajímavým experimentem se ukázala spolupráce spousty mladých lidí, kteří osmdesátá léta nezažili, případně je jako děti nepocítili. „Zajímalo mě, jak se toho chopí režisér, který je o generaci mladší,“ přiznal ředitel divadla.

Výraznou zkušeností je inscenace i pro Lukáše Rouse. Ve hře ztvárnil DJ Filipa. Jeho otec, Daniel Rous, hraje tutéž postavu, ovšem po dvaceti letech a s odstupem času a zkušeností události kolem sebe glosuje a komentuje.

„Chtěl bych tu dobu zažít, ale jenom na chviličku. Přišlo mi šílené, když mi táta nebo ostatní starší herci v divadle vyprávěli, na jaké malichernosti si straníci potrpěli. Přijde mi absurdní, že si dovolili špízovat, šmírovat. A když si umanuli, že někoho zničí, šli za tím, dokud se jim to nepovedlo,“ říká Lukáš Rous.
Nepříjemné zkušenosti z té doby má i jeho rodina. „Dědeček odjel pryč a maminka pak nikam nemohla,“ vypráví Rous. Vcítit se do role mu pomohly i filmy Diskopříběh nebo Kamarád do deště.
„Madony bez kalhotek“ jsou netypickým muzikálem. „Je to pokus o porušení určitých pravidel tohoto žánru. Neservírujeme jednu písničku za druhou. Nejdůležitější je tragikomický příběh,“ myslí si režisér Nikolaj Penev.

Na pódiu je i tak živá kapela, která hraje písně Milana Kubíka. Kromě této hudby, která vznikla přímo pro muzikál, zazní i hity osmdesátých let od Stinga, Mika Oldfielda, George Michaela či skupin Europe a Eurythmics. Nejbližší reprízu divadlo připravilo na 22. října.