Dlouhé vlasy mi už nikdo neodpáře | E15.cz

Dlouhé vlasy mi už nikdo neodpáře

Politik, projektant a cestovatel Jiří Fišer. Muž, který v Táboře pomáhal prosadit svobodu. Právě on je další osobností, kterou Sedmička představuje ve svém seriálu.

Aby ho v práci neomezovaly totalitní praktiky, začal Jiří Fišer studovat technický obor. Dnes je projektantem. A mohl být i prvním porevolučním starostou Tábora. Tento post ale odmítl. Raději se zdokonaloval ve svém oboru.

Jiřího Fišera vybral do seriálu osobností Sedmičky vedoucí botanické zahrady Radoslav Kacerovský. A jeho život zajímá i jiné. Když minulý týden Fišer vyprávěl o své cestě po Kanadě, měla jeho beseda obrovskou návštěvnost. Hosté se museli dokonce přesunout z malého do velkého sálu táborského divadla.

Rodiče Jiřího Fišera se do Tábora přistěhovali z Novohradských hor, když chodil do druhé třídy. „Jako malé dítě jsem byl tlouštík. Děti se mi ve škole smály. Měl jsem mindrák, ale nakonec jsem se s ním vyrovnal. Začal jsem chodit na plavání, které mi celkem šlo, a ostatní mě posuzovali nejen podle toho, jak vypadám,“ vzpomíná. Chodil i do hudební školy a hrál žákovský hokej.

Přišly i nové zájmy. Ve čtrnácti založil bigbeatovou kapelu January sun. Název měl symbolizovat slunce, které vyšlo v roce 1968 a na pár měsíců zasvítilo ve společnosti. „V té době přišlo obrovské uvolnění, dostávaly se k nám věci ze Západu a my všechno baštili. Hlavně muziku. Potom nám ale nějací inspektoři zakázali anglický název, a tak jsme se přejmenovali na E14. To byla státní silnice protínající Tábor,“ vysvětluje Fišer.

Mladý hudebník propadl i éře hippies. Obkreslil si obrázek „hippiesácké“ košile z časopisu Melody Maker, zvětšil ho na milimetrovém papíře a maminka mu košili ušila. „Chodil jsem i v botách na podpatcích, které teď nosí v Táboře akorát Karel Kobližka. To je minulost, ale dlouhé vlasy mi už asi nikdo neodpáře,“ usmívá se.

Hudba Jiřího Fišera provází celý život. To na něm oceňuje muzikant a cestovatel Lumír Slabý. „Vnímám ho jako univerzálního hráče, který přitahuje dobré muzikanty. Vytváří spojení opírající se trochu o rock, trochu o blues. Jedinečné je pro mě jeho působení v kapele Černý mosty,“ sděluje Slabý.

Školou byla vojna

Chtěl se stát novinářem nebo učitelem. „Kvůli ideologickému tlaku režimu na tyto profese jsem raději šel na techniku,“ vysvětluje Fišer.

Na vysoké škole ho vyhodili ze SSM (Svaz socialistické mládeže), kam museli členové Unie středoškoláků a učňů po roce 1968 nedobrovolně vstoupit. Na vojnu nastoupil k silniční jednotce. Podobala se bývalým pověstným složkám „pétépáků“. „Na škole nám předepsali brigády, já odmítl a poslal vedoucího svazáka do bažin. Nevím, jaký to mělo vliv na vojnu, ale spíše pozitivní. Po čtvrtroce tvrdého přijímače v lesích u Jinců jsem se shodou náhod dostal do Vojenského projektového ústavu a díky šéfovi se naučil nové věci, které mi škola nedala,“ vzpomíná Fišer.

I díky tomu si troufl po vojně zaklepat na dveře sezimoústeckého Stavoprojektu, kde ho přijali. „Byla tam výborná parta lidí, lidsky velkorysých. Nadávali jsme na režim a poslouchali Svobodnou Evropu, ale zároveň si chránili soukromí. Užívali jsme si členství v takzvané Jazzové sekci a snažili se utéct realitě přes nejrůznější kulturní nebo sportovní aktivity,” říká. Tehdy prý ani nevěřil, že bych se mohl dožít normálních časů.

Začal ale tušit, že komunistický režim dlouho nevydrží. „V březnu 1989 jsem měl na podnikové schůzi diskusní příspěvek. Z dnešního pohledu byl dost měkký, ale tenkrát podle odezvy působil tvrdě. Následně jsem s kamarády podepsal Několik vět, ale kromě menšího oťukávání Státní bezpečnosti žádné komplikace nebyly,“ říká Fišer.

Když v listopadu nastal převrat, přišlo mu samozřejmé pomáhat s nově vznikající svobodou. „Říkal jsem si, že ještě týden budu chodit s kyblíkem lepidla a s letáky. Ale potom jsem se začal zvýrazňovat v Občanském fóru a i kvůli ostatním přijal nabídku, že budu kandidovat v prvních volbách,“ vzpomíná.
Starostou ale být nechtěl. „Myslel jsem, že to nemůžu zvládnout. Kamarád mi radil, dělej, co ses naučil, a tak jsem se přihlásil na postgraduál, abych se zdokonalil v odborné profesi,“ vysvětluje.

Začátky v politice po roce 1989 byly podle něj hodně vedené srdcem. Nic ale nemůže vydržet věčně. „Jeden čas jsem byl z politiky otrávený, ale poslední léta se to trochu zlepšilo. Prestiž města šla nahoru. Podařilo se do Tábora přitáhnout investice a zajímavé lidi,” říká. Jako příklad jmenuje Karla Kobližku, Paula Batto nebo Horváthovi. „Dojíždí sem skvělý rockový písničkář Václav Selfbrush Havelka a poslední dobou tu potkávám Noro Červeňáka ze skupiny ZVA. Dnes snad nejosobitější bluesovky,” říká táborský radní Fišer.

Do světa na kole

Jeho velkou zálibou je kromě muziky, kterou dělá dodnes, i cestování. Nevyužívá pohodlí cestovních kanceláří, ale jezdí po světě na kole. Loni byl v Kanadě, ale nejvíce vzpomíná na svou první cestu, kdy se vypravil autobusem do francouzského Nice. Odtud jel na kole přes alpský oblouk zpátky do Čech.

Cesty domů prožívá stále emotivně, i když zdaleka ne tak, jako před lety. „Při prvním návratu přes hranice jsem byl vážně dojatý. Skoro mě mrzí, že už jsem takový mazák. Když přejedu hranice a vidím, jaká je Šumava nebo Novohradské hory zahrádka, oproti uhlazenému Bavorsku krásně divoká, nedivím se, že se u nás Holanďanům tak líbí,“ usmívá se.

Další táborskou osobností, kterou Fišer vybral pro seriál Sedmičky, je Hilary Binder, americká aktivistka žijící v Táboře.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!