Dolomity: Kouzlo železných cest

Ferátová turistika se od horolezectví liší hlavně tím, že ji lidé nevyhledávají ani tak kvůli samotnému sportovnímu výkonu ale zážitkům z krásné přírody v místech, kam by se jinak nedostali.

Ferátová turistika se od horolezectví liší hlavně tím, že ji lidé nevyhledávají ani tak kvůli samotnému sportovnímu výkonu ale zážitkům z krásné přírody v místech, kam by se jinak nedostali. Zdroj: Profimedia.cz

Helena Dvořáková
Kdo je zvyklý na vysokohorské túry, má v italských Dolomitech možnost vyzkoušet ještě jednu lahůdku: zajištěné cesty. Může si tak trochu zahrát na horolezce.

Zajištěné cesty jsou u nás známé pod názvem feráty či ferraty, což pochází z italského „via ferrata“ – železná cesta. (V italštině se používá i termín „via attrezzata“ a v němčině „Klettersteig“.) Není to dolomitský vynález, už od poloviny 19. století se v německých či rakouských Alpách používaly na některých těžších místech železné kolíky, kramle a umělé jištění, občas i žebříky, aby se i nehorolezcům umožnily výstupy k vrcholkům. V Dolomitech vzniklo ale v letech 1915–1917 během bojů na rakousko-italské frontě mnoho „zajištěných cest“ pro vojenské potřeby. Šlo o stezky opatřené lanovým zábradlím, které byly často vysekány přímo ve skále. Do nepřístupných pozic a pozorovatelen se vojáci dostávali po dřevěných žebřících. O mnoho let později, když už i druhá světová válka byla minulostí, byly tyto původně vojenské cesty opatřeny novým jištěním (případně i jinými pomůckami) a budovaly se další.

Ferátová turistika se od horolezectví liší hlavně tím, že ji lidé nevyhledávají ani tak kvůli samotnému sportovnímu výkonu jako spíš kvůli zážitkům z krásné přírody v místech, kam by se jinak nedostali, navíc okořeněným trochou dobrodružství.

Na růžovou horu

Jak taková túra s náročnějším ferátovým výstupem vypadá? Vypravili jsme se na nejnižší ze tří vrcholků masivu Tofany, Tofana di Rozes. Ač nejnižší, má úctyhodných 3225 metrů. Dovede vás tam krásná feráta Giovanni Lipella. Převýšení činí zhruba 1300 metrů a feráta patří ke středně obtížným.

Vycházíme od rozcestí Cason de Rozes, kousek pod sedlem Falzarego. Nástup je celkem pohodlný, zčásti dokonce po vozové cestě. Je krásně modrá obloha, daleká viditelnost. „Naše“ hora se nám předvádí v nejlepším světle (je opravdu dorůžova, jak napovídá její název), stejně tak naproti vršky Nuvolao, Averau a skupina skal Cinque Torri. Pod stěnou se vybavujeme úvazky a helmami. Pár kramlí „na rozcvičení“, za nimi civí černá díra. Než přijde skutečná feráta, musíme projít asi 800 metrů dlouhou štolou, tunelem vybudovaným Italy během první světové války, jejímž účelem bylo podminování rakouských pozic na Castelettu. Postupně se noříme do hlubin, jen baterky a čelovky blikají. Štola je nečekaně strmá, docela se zadýcháme – ještě že si můžeme pomáhat nataženým ocelovým lanem. A helmy se hodí, vyšší člověk občas o strop zavadí.

Nad srázem

Na rozcestí za tunelem je první možnost ústupu pro ty, kteří by si na ferátu netroufli – lze odbočit směrem na Lagazuoi, kde je zpřístupněný celý systém podzemních štol a kavern. To si ale necháme na jindy, my teď budeme traverzovat západní stěnou Tofany. I když je hned na začátku vidět, že to nebude zrovna snadná feráta. Je tu dost strmých úseků, kde dá práci najít vhodné stupy, chce to trochu šikovnosti i sílu. A hlavně překonat psychické zábrany, protože cesta zpátky by byla rozhodně obtížnější.

Možností nádherných vysokohorských túr je v Dolomitech nepočítaně, zajištěných cest je zhruba sto.Možností nádherných vysokohorských túr je v Dolomitech nepočítaně, zajištěných cest je zhruba sto. | Profimedia.cz

Naštěstí je tu i hodně „odpočinkových“ úseků, kdy se traverzuje téměř vodorovně. Člověku ovšem nesmí vadit, že je pod ním hluboký sráz – místy totiž nejde o stezku, ale o lezení po výstupcích ve skalní stěně, s občasným zhoupnutím na jisticím laně. Jak Tofanu obcházíme, nabízejí se nám postupně další a další výhledy: Lagazuoi s Marmoladou v pozadí, hřebeny masivu Fanes, v dálce zahlédneme dokonce bílé špičky rakouských Alp.

Chvíle rozhodování

Na výběžku u Tre Dita si děláme přestávku na oběd. Je tu už houf lidí, někteří vystoupali po ferátě, jiní přišli „normálkou“. Na vršek nám zbývá ještě 300 výškových metrů ferátou v téměř kolmé stěně plus asi půlhodinový „choďák“ po vrcholovém hřebenu. Feráta má stát za to, ale nahoru se dá dostat i snadnější okružní cestou. Jedna z účastnic naší skupiny trochu váhá, jestli jí nedat přednost, ale ostatní ji přesvědčí – když to zvládla až sem… Takže vzhůru do stěny! Je to lezení jaksepatří, zabíračka, ale zážitek. Párkrát musím obtížné místo i po laně „vyručkovat“, ti menšího vzrůstu musejí mít problémů ještě víc. Obecně se shodujeme, že na červené ferátě jsme se s takovou náročností asi nesetkali. Asi bych sem zrovna nelákala někoho, kdo na ferátě zažije víc strachu než radosti. (I když překonaný strach, to je taky pěkný pocit.)

Schován v mracích

Konečně jsme na vrcholovém hřebenu. Chvilka odpočinku, čokoláda či tyčinka na posilněnou – ještě nějaké stoupání bude. Krásné rozhledy, ale nebe už není úplně modré, začínají se honit bílá oblaka. Jako by je masiv Tofan přitahoval, nějak se tu hromadí. Než vystoupáme na vlastní vrchol, i ten zalije bílá mlha. Číháme na chvíli, kdy se rozptýlí, abychom si mohli udělat vrcholové foto u kříže. Naštěstí se oblaka rychle pohybují, takže stihneme vyfotit i majestátní Tofana di Mezzo, nejvyšší z trojice Tofan, která se tyčí hned vedle, než se zase schová v mracích. (Na Tofana di Mezzo se dá vyjet lanovkou, ale taky tam vystoupat po černé ferátě.)

Vrchol dobyt, teď nás čeká sestup – bude to skoro 1500 výškových metrů. Z hřebene vede spousta nezřetelných pěšinek po skále, mezi sutí a balvany a zbytky tajícího sněhu. Všechny prý nás k Rifugio Giussani dovedou a chatu je dole ve skalním kotli dobře vidět. Každý si tedy hledá tu svou cestu, jsme rozptýleni jako mravenečci v nekonečné pustině hory. Je to prašť jako uhoď, kudy se dáš, moc si nepomůžeš, stejně zas budeš obcházet nějaké neschůdné místo. U chaty chvíle zaslouženého odpočinku, prohlížíme si zříceninu kasáren z první světové války. Další sestup k silnici je už zaplať pánbůh z větší části po vozové cestě, i když rozhodně není krátký – ještě pár dní nás budou docela bolet nohy.

Po vojenských stezkách

Možností nádherných vysokohorských túr je v Dolomitech nepočítaně, zajištěných cest je ke stovce. Doporučit pro začátek lze asi oblast Sextenských Dolomit a okolí Cortiny d’Ampezzo, kde je snad ta nejmalebnější část Dolomit a kde jsou mnohé feráty vedeny po starých vojenských chodnících. Od jezera Misurina se můžete vypravit na horu Monte Piano a projít si zdejší vojenské muzeum v přírodě nebo do oblasti kolem Drei Zinnen (Tre Cime di Lavaredo), kde se nabízejí dvě pěkné feráty, Paternkofel (s dlouhou vojenskou štolou) a Toblinger Knoten (se žebříky).

K ferátám existují průvodce a v nich jsou rozděleny do tří až pěti kategorií podle náročnosti.K ferátám existují průvodce a v nich jsou rozděleny do tří až pěti kategorií podle náročnosti. | Profimedia.cz

Skutečnou lahůdkou je stezka Ivano Dibona, která traverzuje mohutným masivem Monte Cristallo. Oproti jiným túrám má jednu velkou výhodu – k jejímu začátku ve výšce 2918 metrů se vyvezete lanovkou a pak už budete převážně sestupovat. Nevýhodou je zde velké množství lidí. Lana k jištění jsou na této stezce spíš z bezpečnostních důvodů – občas vede po úzkých skalních lavicích a místy i po původních, jen trochu opravených mostcích z války. Uvidíte tu i zbytky vojenských staveb. Především se ale nabízí jeden speciální zážitek – na 27 metrů dlouhém visutém mostě, kde se natáčely scény pro film Cliffhanger, si každý vyzkouší odolnost vůči závrati.

Druhy ferát

K ferátám existují průvodce a v nich jsou rozděleny do tří až pěti kategorií podle náročnosti. Třístupňová kategorizace rozlišuje feráty jako lyžařské sjezdovky: modré, červené a černé. Pětistupňová používá označení A–E.

I v rámci těchto kategorií jsou ale mezi ferátami velké rozdíly. Některé „černé“ feráty jsou vyloženě sportovní a kromě obratnosti vyžadují i dost síly po většinu trasy, jindy jde jen o jedno či dvě náročná místa. Do kategorie „červených“ byly některé feráty zařazeny hlavně kvůli exponovanosti, obsahují nejištěné úseky, které by člověk trpící závratěmi těžko překonával. U „modrých“ ferát typu A slouží ocelové lano víceméně jen jako zábradlí (obdobně jako řetězy v Tatrách) a šikovný člověk se bez jištění obejde, kategorie B je sice také lehká, ale jištění už rozhodně není přepychem.