Stres ji přivedl k vesmírné misi. Mladá vědkyně řeší mise na Měsíc a navrhuje kokpit budoucnosti

Mohla se živit hudbou, talent na to má. Hraje na flétnu, zobcovou i příčnou, piano i violoncello. Propracovala se nejen do komorních souborů, ale také do symfonického orchestru. Lucie Ráčková si však zvolila jinou profesní cestu: vědu. Její heslo „Stress and Space“, jež používá na sociální síti Instagram, zní jednoduše, vysvětlení, co konkrétně Ráčková dělá, ale už tak prosté není. Za sebou má monitorování stresu v Antarktidě i simulaci pobytu ve vesmíru. Teď se chystá na další výzkum ve spolupráci s NASA. 

Devětadvacetiletá vědkyně teprve loni dokončila školu. Za sebou má nicméně několik výzkumů, spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou (ESA), Německým střediskem pro letectví a kosmonautiku i se zmíněným americkým Národním úřadem pro letectví a vesmír. Astronautkou však nikdy být nechtěla. „Vlastně mě ani nenapadlo, že by taková možnost existovala. Moje máma to ale říkávala jako vtip. Jako malou mě ani vesmír nefascinoval, spíš svět jako takový. Chtěla jsem vědět, co a jak funguje, proč se kočky bojí vody a psi ne, proč se státy jmenují, jak se jmenují. Vesmír se ke mně dostal až skrze antropologii,“ vysvětluje Ráčková. 

Právě pro tento obor se v mládí rozhodla. Antropologie nasměrovala její kroky až k expedici do Antarktidy. Tam se podílela na výzkumu stresu v extrémních podmínkách. V roce 2022 strávila na ledovém kontinentu spolu s vědeckým týmem skoro tři měsíce. Naučila se tam rozeznávat všechny odstíny bílé, ale také si odtud odvezla dva vědecké články týkající se stresu. Na dalších dvou nyní pracuje. Na co přišla? Výzkumníkům na misi stresu paradoxně ubylo. 

„Ne že by tam žádný stres nebyl, zásadní roli v tom ale sehrálo to, že do Antarktidy jela dobrá parta, která držela při sobě. Nerozdělil ji žádný konflikt, spíš naopak – byla tendence vytvářet společnou pohodu. Měli jsme třeba různé rituály s otužováním, jindy kolega pro všechny pekl. Roli v tom ale zcela jistě sehrála i absence internetu a sociálních médií. V zásadě to přineslo zprávu, že míru stresu ovlivňuje celý tým,“ popisuje. Výrazným faktorem je však podle ní například i zkušenost. Lidé, kteří měli předchozí zkušenosti s expedicí, vykazovali nižší fyziologický stres. 

„Jde o věci, které nám jako dětem vštěpují babičky. Ukazuje se, že efekt pozitivní nálady skutečně funguje. Myslím, že i o tom je důležité diskutovat,“ míní Ráčková. 

Sto dní v uzavřené laboratoři

O různé stáže v ESA se vědkyně ucházela už dřív, teprve po zkušenosti z Antarktidy to ale vyšlo. Ráčková získala za výzkum ve vědecké komunitě uznání. A kontakty z pobytu na stanici J. G. Mendela, kterou vlastní Masarykova univerzita a na jejímž provozu se podílí i Český antarktický výzkumný program, ji dovedly na osmidenní misi simulace pobytu na Měsíci. 

Teď má Ráčková před sebou další důležitý milník. Bude jednou ze dvou hlavních výzkumnic projektu, který organizuje ESA ve spolupráci s Německým střediskem pro letectví a kosmonautiku. Podílí se na něm i brněnská Masarykova univerzita, již vědkyně zastupuje. Zkoumat bude chování astronautů na stodenní misi. 

„Společně zkoumáme, jak určité faktory ovlivňují výkon astronautů. Už tedy nejde úplně o stres, ale o celý proces, se kterým stres samozřejmě souvisí. Je to expertiza, kterou do týmu přináším,“ popisuje Ráčková. Výsledkem mise má být pochopení, jaké podmínky potřebují v izolaci a extrémních situacích lidé s velkou mírou zodpovědnosti, u nichž je zároveň vysoké riziko chybovosti. 

A jak přesně to bude vypadat? Šest lidí bude sto dní zavřeno v laboratoři provozované Německým střediskem pro letectví a kosmonautiku, ve které budou vědci simulovat pobyt na vesmírné stanici. Ráčková si něco podobného vyzkoušela v rámci osmidenní přípravné mise. „Stodenní mise bude zcela jistě náročnější, přímá zkušenost je ale nedocenitelná. Můžete o věcech vědět, co chcete, dokud je však nezažijete, nikdy je nepochopíte docela,“ říká. 

Uplatnění poznatků na Zemi

Podobné je to podle ní i v případě vesmírných expedic – vypadá to, že si tam lidé jen tak plavou a vlastně si tak trochu hrají. Mise, i ty krátkodobé, ale doprovází celá řada rizik. Ať už jde o to, že je některým lidem na začátku špatně, nebo o to, že ve vesmíru dochází k řídnutí kostí a uvadání svalstva, a to až dvanáctkrát rychleji než u seniorů. Astronauti tak musejí každé dvě hodiny cvičit na rotopedu, jenž nemá žádné sedátko, a na stroji je drží jen guma. „Poznatky, které o této degradaci máme, mohou v budoucnu posloužit například k tomu, abychom jí uměli předcházet u starších lidí. Je to důležité také proto, že stárnoucí generace se neustále rozšiřuje, a i předcházení zlomenině krčku může představovat záchranu života,“ míní Ráčková. 

Než se z mise sejdou potřebná data, bude se mladá vědkyně věnovat dalším výzkumům. A to ve společnosti Honeywell, jež má jedno ze svých největších výzkumných a vývojových center v Brně. Pracuje se tu na špičkových technologiích pro budoucnost letectví, jako je pokročilá letecká mobilita, autonomní řízení či systémy pro bezpečnou integraci dronů do městského vzdušného prostoru. Na projektech tady pracuje asi tisícovka inženýrů a vědců. 

Ráčková se podílí na projektu Darwin, který se zaměřuje na lidský faktor při návrhu kokpitů budoucnosti, jež by měly být více automatizované, aby se snížila zátěž posádky a zvýšila bezpečnost. „V projektu rozvíjíme spolupráci člověka a umělé inteligence a snažíme se podporovat důvěru v automatizované systémy,“ popisuje Ráčková. 

Na Měsíc a k Marsu

Co se vesmíru týče, současný výzkum má podle ní vědce připravit na novou éru dobývání kosmu. Nadnárodní vesmírné agentury, jako je ESA, NASA, stejně jako Indická organizace pro vesmírný výzkum a Kanadská kosmická agentura, opouštějí nízkou oběžnou dráhu Země, na niž nastupují soukromí hráči. „Spolu s tím přichází nový směr vesmírného výzkumu, který směřuje na Měsíc a k Marsu. Než se do toho ale pustíme, je potřeba vytvořit nějakou základnu, kde budou lidé v bezpečí a zajistí provoz stanice. Podobně jako v Antarktidě nebo v jiných vzdálených oblastech,“ vysvětluje vědkyně s tím, že podle ní první lety ke zmíněným cílům vyrazí do dvaceti let. 

Spolu s tím se proměnily i šance Ráčkové na to, aby se sama stala astronautkou. „Budoucnost objevování vesmíru spočívá nejen v tom, že se turistům otevře možnost letět na nízkou oběžnou dráhu. Jde ještě dál. Pokud by třeba Česko mělo zájem vesmírné iniciativy podporovat a investovat do nich víc peněz, pak bychom mohli mít i astronauty, kteří by do kosmu letěli na delší dobu. Myslím, že by to bylo velmi užitečné a inspirativní. Pokud by taková možnost byla, rozhodně do toho jdu,“ říká vědkyně.