Doma živořil, v Rusku a v Anglii ale Siemens dobyl telegrafní svět. Čtěte pokračování příběhu slavného podnikatele

První evropský telegraf, který stál u zrodu koncernu Siemens

První evropský telegraf, který stál u zrodu koncernu Siemens Zdroj: Jan Stuchlik, E15

Werner von Siemens
Rekonstrukce první dílny Wernera von Siemense v mnichovské centrále společnosti Siemens
Rekonstrukce první dílny Wernera von Siemense v mnichovské centrále společnosti Siemens
Rekonstrukce první dílny Wernera von Siemense v mnichovské centrále společnosti Siemens
Rekonstrukce první dílny Wernera von Siemense v mnichovské centrále společnosti Siemens
15
Fotogalerie

Patenty Wernera von Siemense, od jehož narození uplynulo v prosinci 2016 dvě stě let, na ukazovací telegraf a stroj na potahování vodičů přírodním latexem gutaperča stály u zrodu společnosti Siemens&Halske. Díky kontaktům z armády získal Werner v roce 1848 zakázku na vybudování první evropské kontinentální dálkové telegrafní linky. Jenže na trase dlouhé 650 kilometrů z Berlína do Frankfurtu nad Mohanem se brzy začala rozpadat izolace. Přenos signálu váznul a Siemens&Halske přišla v roce 1851 o veškeré další německé kontrakty.

Pokud chtěl Siemens s Halskem firmu zachránit před krachem, museli se vydat do zahraničí. Werner sám v pozdějších letech vzpomínal: „Rok 1852 představoval rozhodující zvrat v mém osobním i podnikatelském životě.“ Zemi zaslíbenou telegrafnímu byznysu našel v carském Rusku. Obří říši chyběla základní telegrafní infrastruktura. První důležitá železnice mezi Moskvou a Petrohradem byla dokončena až v roce 1852. Zároveň vytvořila první příležitost pro nasazení telegrafu na ruském území.

Pro moskevsko-petrohradskou dráhu získala firma Siemens&Halske první objednávku na 75 ukazovacích telegrafů. Na začátku roku 1852 se Werner vypravil do Ruska. Vždy věřil síle osobních kontaktů. Zároveň velmi rychle pochopil místní ruské zvyky. Například uplácení důležitých úředníků štědrými dary. Dveře k zakázkám měl otevřenou a o rozvoj ruského byznysu se na Wernerův pokyn začal starat jeho bratr Carl.

V listopadu 1853 se mezi Ruskem a Tureckem rozhořela Krymská válka. Další okamžik, který Werneru von Siemens přihrál šanci na slušné zisky. Ruské vojenské velení potřebovalo co nejrychleji zřídit telegrafní spojení mezi Moskvou a Krymem, aby bylo ve stálém kontaktu s ruskou pevností v Sevastopolu.

Zakázku na vybudování linky získala Siemens&Halske. Armáda ovšem firmu tlačila všemi prostředky, aby linka byla hotová co nejdříve. Při návštěvě Ruska v roce 1855 dokonce Werner von Siemens nedostal povolení zemi opustit, dokud nebude v provozu vedení mezi Sevastopolem a Oděsou. První vysílání se uskutečnilo v září 1855. Jenže ta zpráva Rusy nepotěšila. Pevnost Sevastopol padla.

Bezprostředně po válce už Siemens&Halske další zakázky nedostala. Carl Siemens, který ruskou pobočku německé matky řídil v podstatě jako nezávislou firmu, navíc ztratil přístup k vedení správce ruské telegrafní sítě. Pro firmu ale nešlo o tragedii. Slušný zdroj zisků představovala smlouva z roku 1855, podle níž se o údržbu telegrafních linek starala až do roku 1867 výhradně Siemens&Halske.

Ziskovost údržby se ještě zvedla, když firma uvedla do praxe jeden z Wernerových vynálezů, takzvaný Tatarský galvanometr. S ním mohli údržbáři snadno zjistit, kde v kabelu je porucha. Na údržbu pak potřebovali jen minimum personálu, čímž výrazně klesly náklady.

Rusko dalo práci také závodu v Berlíně, který byl bez velkých zakázek. Werner vymyslel zařízení na zjišťování množství alkoholu v tekutině. Tyto alkoholometry hojně používala ruská daňová správa.

Už po založení firmy Werner von Siemens pošilhával po Anglii jako důležitém trhu pro mladou firmu. Jeho bratři Wilhelm a Friedrich za průlivem La Manche rozjížděli vlastní strojírenský byznys. S Wernerem je nepojil žádný finanční ani podnikatelský vztah. Wilhelm se také nechtěl příliš podřizovat Wernerově vizi silného centrálně řízeného rodinného podniku. Přesto Wilhelm podepsal v roce 1850 se Siemens&Halske smlouvu o zastupování německé firmy v Anglii.

Wilhelm se v Anglii postupně začal stále více zajímat o výrobu a pokládku podmořských telegrafních kabelů. Jenže v Anglii s velmi rozvinutým telegrafním průmyslem, to Siemens jako začínající a zároveň zahraniční firma měl obzvláště složité. Cesta k úspěchu měla vést přes spojení s již etablovanou společností. Tímto partnerem se stala firma Newall&Co. Ta získala kontrakt na pokládku kabelu mezi Sardínií a Alžírskem. Siemens se měl starat o kontrolu kabelů a dodávat telegrafy. Do budování linky se vložil přímo Werner von Siemens. Vylepšil technologii pokládky kabelu na mořské dno, což umožnilo dokončit zakázku včas.

Během dalších čtyř let položily obě firmy několik středomořských kabelů a vytlačily z trhu dosavadního lídra společnost Brett. V roce 1859 se navíc Werner a Wilhelm stali poradci anglické vlády pro kontrolu už položených podmořských kabelů, které trápily četné poruchy. Bratři Siemensové tím definitivně získali přístup na anglický trh, aniž by potřebovali místního partnera.

Wilhelm se se souhlasem Wernera rozhodl pustit také do pokládání a provozování hlubokomořských kabelů. V roce 1863 v Anglii Siemens otevřel vlastní továrnu na výrobu kabelů. Werner díky osobním kontaktům s generálním ředitelem Francouzského telegrafního úřadu získal zakázku na spojení mezi španělskou Cartagenou a alžírským Oranem s použitím kabelů Siemens.

Ze slibného projektu se stal totální propadák. Siemens přišel o kabely i pokládací loď. Finanční ztráta dosáhla 150 tisíc liber, což představovalo polovinu základního kapitálu anglické dcery. Prestiž obou bratrů navíc utrpěla těžkou újmu.

Neúspěch ve Středozemním moři nabídl Johannu Georgu Halskemu šanci, jak ze společné firmy v Anglii v roce 1865 vycouvat. Werner a Wilhelm firmu přejmenovali na Siemens Brothers, nicméně jejich představy o dalším směřování podniku se významně rozcházely. Wilhelm požadoval velkou nezávislost při řízení firmy. Werner chtěl anglickou firmu udržet pod centrální kontrolou.

O dva roky později skončil také lukrativní kontrakt na údržbu ruské telegrafní sítě. Halske se rozhodl, že opustí také mateřskou společnosti Siemens&Halske. Středomořské fiasko a Halskeho odchod rozpoutaly v Siemensu novou krizi. Werner se snažil donutit bratry Wilhelma a Carla, aby se řídili jeho příkazy. Především Wilhelm to odmítal a stále více se věnoval vlastnímu strojírenskému byznysu.

Nakonec se ale bratři dohodli na novém fungování firmy. Ve smlouvě o partnerství z roku 1867 Werner přiznal Wilhelmovi a Carlovi mnohem větší podíly na zisku, než by jim náleželo podle podílu na kapitálu. Oba z těchto peněz mohli financovat své oblíbené, ale ztrátové aktivity. I díky tomu Werner dokázal udržet firmu, která se stala světovým hráčem telegrafního průmyslu.

Sám Werner v roce 1866 položil základ další nohy svého podnikání. Objevil dynamo, které umožnilo převádět pohybovou energii na elektřinu. Výroba a využití elektřiny se ovšem ukázala jako mnohem komplikovanější obor než telegrafie. Až za dvanáct let dozrál trh pro větší elektrifikaci. Navíc komplikované vztahy mezi bratry a důraz na rodinné řízení firmy připravily Siemens o startovní výhodu. Než se Siemens pořádně rozkoukal, německý trh ovládly společnosti AEG a Schuckert&Co.