Dřevorytec radí: vymyslete táboryt | E15.cz

Dřevorytec radí: vymyslete táboryt

Vlastní diplom za nejkrásnější knihu světa. Výtvarník, který má vždy po ruce igelitku. Chrudoš Valoušek teď vystavuje v táborské galerii Baobab.

Bez práce nejsou koláče. Přísloví, které prý nejlépe sedí

k linorytci Chrudoši Valouškovi. Přestože studoval užitou malbu v architektuře na Vysoké škole umělecko průmyslové, živil se jako topič, noční hlídač, odklízeč sněhu. Nyní pracuje jako správce v depozitáři v galerii. Ve volném čase tvoří, linoryje a dřevoryje. V nakladatelství Baobab mu vyšla kniha Chrudošův mix přísloví, která získala v Lipsku čestný diplom za Nejkrásnější knihu světa. Autor si jej odnesl v igelitce. Valouškovy knihy bývají označované jako neotřelé, nespoutané, hravé, vážné i nevážné. Takový byl i rozhovor s linorytcem.

Máte k igelitkám nějaký speciální vztah, že jste diplom odnesl zrovna v ní?

Igelitky jsou součástí mého života. V nich nosím svetr, svačinu, potřebné věci. Vždy ji mám u sebe. Obdivuji design starších kousků. Když najdu v tchynině skříni igelitku z Prioru, radostí poskočím. Původní technologie! Doba, kdy igelit byl poctivým igelitem! Žádný mikrotén! To je potěšení, radost, retro, artefakt, muzeální kus. Za dlouhých zimních večerů se rád potěším pohledem na takovou raritu. Cenu v Lipsku jsem dal hned do igelitky, měl jsem ji u sebe stejně jako kapesní nůž, občanský průkaz a jízdenku na lipskou tramvaj.

Kolik už máte doma igelitek?

Možná až moc. Kupí se mi. V jedné igelitce dvacet jiných. Ta jedna, to je taková máma igelitka, v ní je dalších dvacet igelitových dětí. Pod stolem mám třeba pět igelitových matek. A v té jsou igeliťátka. Nevím, co s nimi. Naplním je odpadem a vyhodím. Drsné je to k těm igelitovým dětem.

Vy jste vůbec drsňák. Od mládí si prý strkáte tužky do uší a štětce do nosu. Pořád to platí?

Určitě. Nejen štětce a tužky. Jednou jsem přišel domů a v uchu vidličku, v druhém zapíchlý nůž. Lžičku jsem zapomněl ve své oblíbené samoobslužné jídelně. Taky si umím, jsem totiž velice šikovný, nastrkat jazykem do nosu, sirku po sirce, celou krabičku. V době, kdy jsem byl bez práce, jsem objížděl restaurace a za tohle cirkusové číslo mi nosili občerstvení. Ale myslím, že je dobře, že jsem toho nechal a našel se v těch knihách. To je lepší představení.

Představení? Už možná chápu váš přístup k ceně z Lipska. Neuchvátila vás.

Líbila se mi Hana Hegerová na jednom udílení cen. Ptala se: „A kdo je ta akademie populární hudby? Co to je za lidi? Kdo mi tu cenu dává?“ Tak to mám i já. Když mi cenu dá nějaký marketingový ředitel, budu ji brát jinak, než když mi ji dá Jiří Šalamoun nebo Adriana Šimotová. (Čeští výtvarníci. Pozn. redakce.) Ceny z Lipska si velmi vážím. Je to i velké ocenění pro nakladatelství.

Vím ale, že svou tvorbu vidíte raději jinde než na veletrzích a za výlohami. Kde?

V hlavách lidí. Ne jako prodejní artefakt. Zajímá mě reakce, názor, možnost vidět své věci jejich očima. Vernisáže jsou dobré, vystavovat je výborné, ale knížky jsou nakonec možná nejlepší. Jdou hluboko do myslí. Lidé je mají na stole, v knihovně. Kamarád říkal, že jeho dcerka si moji knihu bere s sebou do postele. Je to jako kdyby ty obrazy lidé měli v krabičce, bločku, stále u sebe.

Co dál budeme mít u sebe? Co chystáte?

Ve výrobě je Zazi v metru, pracuji na knize Ďáblův slovník. Začal jsem pracovat na tajemné a čarovné knize o zvířatech. A chtěl bych zase malovat. Já dvacet let nenamaloval žádný obraz, ale přitom pořád maluju, maluju očima. Bylo by skvělé malbou se živit. Ale to se nepoštěstí skoro nikomu.

Štěstěna se vám teď ale naklání. Až přijde ten čas, co namalujete?

Všechno možný. Každý den se skládá ze spousty vizuálních lázní. Víte, to moje rytí je vlastně kompenzace malby. Je to levnější a míň náročné na prostor. Nepotřebujete ateliér. Navíc obraz je jen jeden. Pod finální malbou, která je vidět, se sice skrývá kresba, rozvrh, podmalba, vlastně další dvacet obrazů, ale vidět je jen ten poslední. Zatímco u grafiky, mohu vytisknout různé barevné varianty jednoho motivu. Malba, to je věc rozhodnutí. Udělám tah a ten musí sedět.

A udělat spravné rozhodnutí je škola na celý život.

Přesně. Všecko je věc volby. Jak se kdo rozhodne, v jaký okamžik, co z toho vyjde. A tím mi vyhovuje Zdeněk Sýkora (Malíř, světový průkopník počítačového umění. Pozn. red.). Řeší rozhodování volbou náhodného čísla a od něho odvíjí svou tvorbu.

A vy máte své číslo? Stejně jako Sýkora staví imaginaci na náhodné řadě čísel, já náhodou potkal číslo šedesát čtyři. To mě provází celý život a souvisí i s Táborem. Jako malý jsem jezdil k prarodičům do Hlinska. Bydleli v chalupě s číslem 64. Můj nakladatel Juraj Horváth, když jsem se s ním začal spolupracovat, bydlel v Korunní 64. Říkal jsem si, to je číslo, na který by si člověk mohl vsadit. A vyšlo to. O to více jsem byl v šoku, když jsem vystoupil v Táboře a Juraj bydlí teď kde? Tábor, Ovocná 64. Z toho jsem si sedl na schod.

Rád si hrajete se slovy. Napadlo vás něco v Táboře?

Táboriti by mohli být vlastně i Taboryti. Táborytí. Že by někdo v Táboře mohl vymyslet vedle linorytu, dřevorytu i táboryt. A pak jestli nebudou slavnější Táboryti víc než Táboriti.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!