Návštěva indického Tádž Mahalu nebo egyptských pyramid v Gíze může skončit znechucením. Hordy turistů, neodbytní stánkaři, předražené vstupy. Kouzlo slavných míst pohřbila masová turistika. K některým lze ale najít „dvojče“. Podobné místo, ovšem bez davů a zatím ještě s autentickou atmosférou.
Mayské ruiny stojí i v Hondurasu
Velkolepé stavby velice vyspělé předkolumbovské indiánské civilizace – Mayů – lze také poznat buď v halasné, nebo naopak komornější atmosféře. To první nabízí mexický poloostrov Yucatán. Asi nejoblíbenější lokalitou s mayskými pyramidami je tu Chichén Itzá. Jenomže nedaleko od ní číhá velké přímořské letovisko Cancún, odkud si na pyramidy odskočí z pláže na otočku během sezony desetitisíce turistů.
Zajímavou variantou může být lokalita Copán v Hondurasu. Zdejší mayské stavby jsou zachovány ještě lépe než ty mexické. A protože Honduras drží smutné statistické prvenství jako stát s největší kriminalitou na světě, příliš turistů do této středoamerické země nespěchá. V Copánu je tak na studium indiánských pyramid svatý klid.
Egyptským pyramidám konkuruje Súdán
První rozčarování z egyptských pyramid v Gíze spočívá už v tom, že jsou v podstatě obklopeny rostoucím předměstím Káhiry. Na pohlednicích to poznat není. Fotografové se obvykle pokoušejí zvolit takový úhel, z něhož to vypadá, že pyramidy stojí uprostřed romantické pouště. Ve skutečnosti je obklopuje nejenom městská zástavba, ale také komando neodbytných prodavačů suvenýrů nebo podnikavců nabízejících projížďku na velbloudu. Alternativou mohou být Núbijské pyramidy v sousedním Súdánu. 
V lokalitě nazvané Meroe nedaleko Nilu stojí na 200 pyramid, které ve starověku tvořily velké město. Jsou sice nižší než ty v Gíze, ale zase je mezi nimi minimum turistů. Súdán získal zejména kvůli konfliktu v Dárfúru velmi špatnou pověst a cizinci se do země nehrnou. V roce 2015 přijelo jen 15 tisíc turistů. Město Meroe ovšem leží v relativně klidnější části na severu, daleko od násilností, které se dějí na pomezí odtrženého Jižního Súdánu.
Tádž Mahal má mladší kopii
Ukázkovým dvojčetem slavné stavby, které může nakonec přinést skoro lepší zážitek než originál, je hrobka Bibi Ka Maqbara ve střední Indii. Stavba vyrostla v 17. století jako přiznaná kopie slavného Tádž Mahalu. Kdo se zběžně podívá na fotografii obou staveb, mohl by si je snadno poplést. Ve skutečnosti je ovšem mladší hrobka podstatně skromnější. Je na ni použito méně mramoru, centrální stavba je drobnější. Tádž nechal postavit nejslavnější mughalský panovník Šáhdžahán jako hrobku pro svou zbožňovanou manželku.
Bibi Ka Maqbara vystavěl jeho vnuk Azamšáh. Dnes je Tádž v různých anketách označován za nejkrásnější stavbu světa a každý rok se na něj valí tři miliony turistů. O jeho mladším dvojčeti ale – naštěstí – příliš cizinců neví. Stojí v odlehlé polopouštní oblasti u města Aurengabad, bloumá tu jen pár indických výletníků a cizince vyjde vstup v přepočtu jen na 35 korun. Může pak v tichých zahradách kolem hrobky rozjímat dle libosti třeba celý den.
Klid u Chivay je lepší než vydírání v Machu Picchu
Komerční mašinerie vytvořená kolem někdejšího inckého města Machu Picchu, jehož ruiny se zachovaly v Peru, hraničí skoro s vydíráním. Inkové si místo pro centrum své říše vybrali opravdu dobře – na chráněném vrcholu vysoko v horách, kam je těžký přístup. Z výchozího bodu, kterým je obvykle město Cuzco, je k němu většina turistů nucena jet vlakem.
A jednodenní zpáteční jízdenka od soukromě vlastněné společnosti Perurail vyjde na trase dlouhé asi jako cesta z Prahy do Pardubic kolem pěti tisíc korun. Dalších v přepočtu víc než tisíc korun zaplatí turista za vstupenku do archeologického areálu. Cestovatelé zkoušejí alternativní způsoby dopravy: od nájmu terénních vozů až po různé partyzánštiny zahrnující pěší chůzi po kolejích. Drahota v Cuzcu a okolí tím spíš bije do očí, když většina Peru je jinak mimořádně levná země. Dalším minusem jsou nekonečné davy. 
Machu Picchu navštíví víc než milion turistů ročně a úřady dokonce musely stanovit na počet návštěvníků denní limity, protože na malém prostoru vznikají nebezpečné tlačenice a příroda trpí přívalem pohozených odpadků. Jakým zázrakem se pak jeví návštěva zcela zapomenuté indiánské pevnosti Fortaleza de Chimpa. Je to takové orlí hnízdo na skalnaté hoře vzdálené zhruba 20 kilometrů od města Chivay na jihu Peru. Pravda, pár zbylých obvodových zdí, několik kamenných budov a pohřební jeskyně s lebkami zemřelých mohou někomu přijít proti Machu Picchu jako trochu chudá konkurence.
Atmosféra místa si ale se slavnější indiánskou baštou nezadá. Pevnost se tyčí nad druhým nejhlubším kaňonem světa a přímo z obranných zdí je vidět na několik šestitisícových velehor. Na izolovanou skalní plošinu je potřeba dojít pěšky stezkou po strmém masivu a během celodenního treku potká cestovatel nanejvýš dva tři místní farmáře. Nahoře má pak pevnost úplně sám pro sebe a může v úžasu přemítat nad tím, jak dokázali indiáni stavět pevnosti v tak nedostupném prostředí a proč to vlastně vůbec dělali.
Nejkrásnější bažinou nemusí být Pantanal
Hledat méně známé alternativy stojí za to i v případě regionů, kam se jezdí za přírodou. Za nejlepší místo pro pozorování divokých zvířat v Jižní Americe je tradičně považován brazilský národní park Pantanal. Tomu se přezdívá nejkrásnější bažina světa. Velmi podobnou krajinu s identickou sestavou zvířat lze ovšem najít i v poněkud nedoceněné a málo navštěvované argentinské rezervaci Esteros del Iberá.
Tu obývá stejně jako Pantanal typická sestava zástupců jihoamerické fauny včetně kapybar, kajmanů, jelenců, anakond a více než 350 druhů ptáků. V centru rozlehlého mokřadu – v ospalé obci Colonia Pellegrini – si lze přitom s místními vesničany domluvit projížďku lodí po laguně za pár dolarů.
Do Baganu dorazil turismus se zpožděním
Velkolepé chrámové město Angkor Wat v Kambodži zasáhla masová turistika už na přelomu tisíciletí. V současnosti se počet návštěvníků vyšplhal na víc než dva miliony ročně. I tak Angkor nesporně stojí za vidění, ale jako určitou variantu v tišším provedení lze chápat ruiny středověkého chrámového města Bagan v Myanmaru. Tam stojí přes 3,5 tisíce chrámů, stúp a pagod, mezi nimiž se může návštěvník zcela svobodně pohybovat.
Dojem z Baganu se v ledasčems Angkoru blíží. Také jde o směs prvků buddhistické a hinduistické architektury. Rovněž je to rozlehlý areál na ploše mnoha kilometrů čtverečních. I zde se toulá spousta buddhistických mnichů, kteří jsou vděčni za kus řeči s cizincem. A také stavbám kupodivu přidalo na působivosti to, že jsou mnohé z nich polorozpadlé a zarostlé tropickou vegetací.
Výhodou Baganu zatím zůstává, že tam má nástup turistického průmyslu zpoždění. V Myanmaru skončila vláda vojenské junty nedávno a turisté teprve tuto asijskou zemi začínají objevovat. Zatím není problém najít si v Baganu mezi tisícovkami ruin tu svou a na ní si vychutnat genia loci zcela nerušeně.
