Donedávna byla 3,5 kilometru hluboká průrva v peruánských Andách považována za nejhlubší kaňon světa. O prvenství ji sice nová měření připravila, sestup na dno po strmých stezkách ale zůstává krajní výzvou pro turistovu fyzičku i pro jeho strach z výšek.
Ty dvě dívky byly typické batůžkářky z Nizozemska. Vzdělané, přátelské a o hlavu větší než většina lidí kolem. Cestovaly na východ od města Arequipa, dolů a pryč z peruánských And. Ochotně radily backpackerům cestujícím v opačném směru do hor.
Ale když dostaly otázku na kaňon Colca, odpověděly s podezřelou vyhýbavostí. „Jo, slezly jsme do něj, byl to třídenní trek. Podruhé už bych nešla,“ řekla ta výřečnější a uhnula očima s výrazem člověka, který kdesi potkal belzebuba a už se moc nechce k tomu zážitku vracet. „Však uvidíte,“ dodala záhadně a pak na sebe s kamarádkou s pochopením pokývaly a zamumlaly cosi o závrati a padání do hlubin.
Kdo do nitra And doputuje, postaví se na kolmou hranu monumentálního kaňonu a zkusí shlédnout dolů, kde si razí cestu řeka Colca, pochopí. Tenhle sráz byl dlouho považován za vůbec nejhlubší kaňon světa. Až nedávno vědci zmapovali ještě daleko hlubší kaňon Yarlung Tsangpo v nejodlehlejší části Tibetu. Na rozdíl od něj se už ale peruánský Colca stal vyhledávaným cílem cestovatelů, kteří mohou po několika různě náročných stezkách sestoupit až na dno. A někdy si přitom sáhnou i na to svoje dno.
Po černé sjezdovce
Kaňon se táhne v délce několika desítek kilometrů. Dobrým výchozím místem pro pěší výpravu je vesnice Cabanaconde, která leží uprostřed nejdramatičtější scenérie. Sestoupit do kaňonu odtud lze po několika stezkách. Ta nejkratší, ale zároveň nejprudší vede dolů do místa nazvaného příznačně „Oáza“, kde v sevření suchých skal skoro zázračně přežívá zelený ostrůvek s pár stromy a bungalovy, v nichž lze přenocovat.
Přímočará cesta k Oáze ovšem není nic pro lidi, kteří trpí závratí. Strmý svah má v některých místech sklon přesahující 70 stupňů. Řečeno terminologií českých lyžařských sjezdovek, tohle je ta černá. Ta nejčernější černá. Z hlediska psychiky je náročnější jít dolů než nahoru, protože se člověk neustále dívá do rozevřené přírodní mordy pod sebou. Tohle je asi největší výzva, jakou lze ještě řadit mezi běžný horský trekking. Ostřejší sklon už patří někam do sféry horolezectví nebo snad parašutismu.
Strach má malé oči
Méně strmé, leč zas podstatně delší jsou trasy sestupující do kaňonu oklikou. Ať už jde o stezku vedoucí k vesničce San Juan de Chuccho nebo o několik tras směřujících k mostku na dně kaňonu, u nějž jsou k vidění horké prameny chrlící bublající vodu přímo do řeky Colca.
I pohled na tyto mírnější stezky však zpočátku může vzbudit obavy. Funguje tu jistý optický klam. Protože v Andách často chybí měřítko, stezky se zdají ještě užší, než ve skutečnosti jsou. Z dálky to tudíž vypadá, že turista bude balancovat na tenounké římse a každý chybný krok stranou bude hned potrestán pádem do strže.
Strach má ovšem velké oči. V tomto případě vlastně malé. Po prvních nejistých krocích začne výletník zjišťovat, že stezky jsou ve skutečnosti dostatečně široké, mnohde i výrazně přes metr. To by mělo bohatě stačit pro pohodlnou chůzi. Jak ale přesvědčit mozek, že o nic nejde. Na metr širokém chodníku ve městě se asi člověk nebojí, že uklouzne a spadne do vozovky. Když je ale vedle stezky ostrý kilometrový sráz, najednou takhle úvaha moc nepomáhá. Turista se zastydí, až když potká uprostřed nejkrkolomnější pasáže starou indiánku, která si vede osla obloženého těžkými pytli. Oba si to po drolivém kamení štrádují suverénně a v klidu, jako by šli na procházku anglickým parkem.
Sto metrů už se nějak skočí
Závrať mizí úměrně tomu, jak se chodec dostává blíž a blíž ke dnu kaňonu. A znovu tu psychika funguje dost šálivě. Když už je řeka detailně v dohledu a zbývá překonat posledních sto nebo dvě stě metrů převýšení, ještě před chvílí malé dušičce turistově najednou otrne. Člověk začne přeskakovat z kamene na kámen s bravurou kamzíka v nejlepších letech. Po překonání nejvyšších pater kaňonu získává iluzorní dojem, že v téhle výšce už je přece ze šlamastiky venku.
Jaksi pozapomene, že pádem ze stometrové výšky se lze zabít stejně důkladně jako z kilometru. Stezky jsou navíc mnohde zpřetrhány sesuvy půdy nebo kamení, takže je potřeba improvizovat. Smrťáky jsou tu časté. Loni zahynulo v Colce několik lidí, když oblast zasáhlo zemětřesení o síle 5,4 stupně Richterovy škály.
Zemědělství pro horolezce
Sestupem na dno pro některé turisty příběh končí. Ti línější si totiž mohou domluvit na zpáteční cestu odvoz terénním vozem, protože je sem z méně strmé strany kaňonu přivedena klikatá, prašná silnice. Ten pravý zážitek si ale z Colcy odnese člověk, který si poctivě vyšlápne i cestu nahoru. Pro horolezce je to sotva rozcvička, pro běžného smrtelníka mezní test fyzičky.
Zejména pokud je natolik pošetilý, aby podnikl sestup do kaňonu, jeho průzkum a pak i návrat nahoru během jediného dne. To znamená během několika hodin překonat převýšení 2,5 kilometru. Navíc v náročném terénu, na ostrém slunci a v nadmořské výšce kolem tří tisíc metrů, kde už Evropan spolehlivě trpí horskou nemocí a lapáním po dechu marně hledá v řídkém vzduchu víc kyslíku.
Výstup se vleče. Hory tu turistu škádlí klasickou zlomyslnou hrou, kdy se zdá, že támhle přece už už musí být konec stoupání, ale pak se ukáže, že za falešným vrcholkem se schovává další, pak další, pak ještě jeden. Nad čím zůstává v Colce rozum stát, je to, kde všude jsou indiáni schopni obdělat půdu. Na kdejakém rovnějším plácku tu hned založí políčko. Co na tom, že metr vedle zeje kilometrová propast. V místech, kde má cizinec tendenci málem se vázat radši na lano, místní Kečuové v poklidu pěstují kukuřici.
Opeřené letadlo
Jednou z odměn za štrapáci může být cestovateli nečekané setkání se skutečným vladařem And. To tak člověk šlape s očima přibitýma na zem, aby volil nejbezpečnější cestu terénem, když se přes něj zničehonic přežene velký stín zhruba ve tvaru letadla. Pohled vzhůru odhalí, že se nejedná o zbloudilý dvouplošník, ale že tu kousek nad svahem přelétá majestátní kondor andský.
Tenhle pták má rozpětí křídel přes tři metry a region Colca je považován za jedno z nejlepších míst k jeho pozorování. Většina turistů ovšem dojede jen na zprofanované vyhlídkové místo Cruz del Condor, kam se dá pohodlně dostat autem po frekventované silnici a kde je plno prodavačů suvenýrů. Odtud jsou kondoři vidět většinou jen jako malé tečky kdesi v dáli. Není divu. Každý kondor, který si alespoň trochu potrpí na soukromí, se před davem turistů klidí někam do odlehlejších částí kaňonu.
Proto je právě na stezkách, kam se dá dostat jedině po svých, relativně dobrá šance dříve nebo později uvidět kondora zblízka. A jak to bývá, spatřit takové zvíře ve volné přírodě a v jeho přirozeném prostředí je posvátný moment, jaký žádná zoologická zahrada s voliérou nikdy nemůže nabídnout.
Nestát se zdechlinou
Mimochodem i přes svůj impozantní zjev se kondor spíš než dravým lovem živí konzumací mršin. Takže pokud nad vyčerpaným cestovatelem krouží příliš dlouho, je asi načase zamyslet se a přehodnotit síly. K tomu přiměje také nebezpečně rychle se blížící soumrak. Tma je na krku a u kraje kaňonu se navíc stezka vytratí mezi kaskádami polí. Naštěstí se u cesty objeví jak kouzelný dědeček místní indián, který se vrací domů z pole a ochotně poradí. „Kam že jdete, do Cabanaconde? To máte ještě nejméně hodinu tímhle směrem. A to jste dneska stihl slézt dolů k řece a ještě se hned vrátit? I vy turisti,“ kroutí hlavou stařík a usmívá se nad pošetilostí bílých gringos.
A gringo se vděčně vydá doporučeným směrem. Má jediné štěstí, že oblohu v těchto horách nezasahuje skoro žádné světelné znečištění. V nastalé noci tak na poslední úsek epické štrapáce posvítí měsíc a hvězdy.
