Emil Hakl zachycuje proměny našeho světa

Emil Hakl

Emil Hakl Zdroj: Petr Horky

Po loňské novele Skutečná událost, právem oceněné Magnesií literou, Emil Hakl znovu potvrzuje, že patří mezi nejdůležitější autory současnosti. Jeho povídkový soubor Hovězí kostky zachycuje Haklovu cestu jako autora od poloviny osmdesátých let až do letoška. Tato cesta je nesmírně bohatá a jako nejlepší hovězí také náležitě šťavnatá. Zkrátka taková, jakou dokáže nabídnout jen ten nejsmysluplnější povídkový výbor.

Hovězí kostky dávají za pravdu všem Haklovým odpůrcům, kteří jej napadají, že neustále píše o tomtéž (tedy o sobě), navíc stále podobně (tedy útržkovitě, reportážně, a přesto introspektivně). Nicméně právě ti pomíjejí jednu zásadní skutečnost – Hakl tímto způsobem zcela přesně a neopakovatelně zachycuje svět, ve kterém v posledních desetiletích žijeme. A na rozdíl od románových počinů, které tento svět konzervují v daném časoprostoru, Hovězí kostky nabízejí proměnu tohoto světa.

Pozorujeme, jak se velké dějiny odrážejí ve světě Jana Beneše, jak zní Haklovo občanské jméno a tušíme, že i jméno jeho hlavního protagonisty. V polovině osmdesátých let Jan prožívá nešťastné manželství a vyřešit je má cesta do spřátelené země. Ale rovnou skáčeme do devadesátek, kde se Honza snaží uspět ve velkém světě a v malých vztazích, ale stejně se nakonec opije v té nejzaplivanější špeluňce někde na Žižkově. Hlavní hrdina často chce utéct od sebe sama a svých problémů, ale i v domněle prázdném lese potká vraha a chce se vrátit ke svému běžnému životu.

Vrcholnou povídkou, v níž se veškeré motivy a bravura Haklovy tvorby obnažují v naprosto čisté formě, je Ztracené odpoledne z roku 2002. Haklův hrdina jen tak pluje na pražské lodi a setkává se s dávným přítelem Kotalíkem. Společně se snaží zformulovat onen těžko definovatelný stav člověka, který nenaplnil vlastní požadavky na sebe. A nic na tom nemění, že se ty požadavky a nároky na vlastní budoucnost formovaly v době puberty či rané dospělosti. Dospívají možná k neobjevnému, ale přesto silnému závěru, že život je plný kompromisů a nejdůležitější je se z toho „neposrat“.

Jednotlivé povídky také často mění perspektivu, mnohé jsou vyprávěny v ich-formě, jiné, jako například právě Ztracené odpoledne, v druhé osobě jednotného čísla. Hakl se tak obrací ke čtenáři, ještě lépe než u ich-formy jej zaplétá do svého světa. Světa kouzelně špinavého, plného opilců, lehkých děv i silných žen, které to s Honzou nevydrží, protože za to tento muž prostě nestojí.

Emil Hakl: Hovězí kostky
Vydavatel: Argo, 2014
Hodnocení: 100 %