Přestože jsem vyrostla v socialistickém Československu, teprve v Anglii jsem byla nucena vážněji se zabývat otázkou vlastního třídního původu. Angličané se na potkání očuchávají jako psi. Okamžitě si jeden druhého zařadí podle přízvuku, slovní zásoby, způsobu, jakým a v čem chodí, jak drží hlavu, jak intonuje, jak konverzuje (nebo je nemluvný), podle toho, co nosí, a častěji podle toho, co v žádném případě nenosí.
Já mluvím se silným českým přízvukem a oblékám se většinou tak nuzně, že prodavačky v českých luxusních obchodech se nenamáhají mě ani registrovat. Ale Angličané, kteří dosud zatvrzele počítají v mílích a librách, mají dokonce i na lidi úplně jiný metr.
Můj anglický manžel se těšil na to, jak bude svou tchyni-stalinistku otevřeně nenávidět. Ale jenom co si sedli ke stolu – oba samé prosím a račte, lněný ubrousek na kolenou – zavládlo mezi oběma porozumění, které jsem neviděla v případě žádného jiného nápadníka. Padli si do oka, protože jak pro něj, tak pro ni formální, přátelský odstup slušného chování, etiketa stolování, zkrátka způsobné vystupování bylo nejenom zažité, ale taky důležité. Pro něho, protože mu ho do palice vtloukla jeho matka a otec (mezi britskou elitou byli nejistými nováčky, a činili tak z úzkosti a pudu sebezáchovy).
A pro mou matku to bylo stejně důležité, protože bez ohledu na to, že celý život věřila, že je prvotřídní komunistka, její dokonalé způsoby a buržoazní manýry jí poskytovaly hrdý odstup od všeho, co se jí na socialistickém systému zajídalo. Už její matka rázovala Kremlem v bezvadně padnoucích kostýmcích a coby poslankyně Nejvyššího sovětu a ministryně spílala: „Ten Chruščov je vidlák, nemá vůbec žádné způsoby!“
O mafiánovi a vidličce
Před čtvrtstoletím mě zaujala povídka postsovětského spisovatele Sorokina. Popisuje v ní mafiána, který zahlédne v ruském jídelním voze dívku, jak jí, a úplně se z toho pomátne. Přemluví ji, aby začala docházet do pronajatého bytu, kde jí nachystá úžasnou krmi, a ona ji pojídá, zatímco on, úplně v tranzu, ji bez dechu pozoruje. Dívce za každý rituál bohatě platí.
Sorokin skvostně popisuje, jak dívka odděluje sousta, jak je s lehkostí nabodává na vidličku a se sotva znatelnou pauzou, při níž nejmenší částice můžou nad talířem neslyšně odpadnout, je posune až k ústům. Sledujeme, jak dívka pohybuje rty, jak se jemně chvěje její krk. A čtenář, postsovětský čtenář si říká, sakra, on má pravdu, to je ono: Alexandra (nikdy ne Varja nebo Duša) jedla přesně tak. Zatímco zbytek třídy žvýkal a mlaskal, shrbení nad talířem, ona seděla vzpřímeně, vznešeně přeskupovala jídlo, zatímco my ho honili vidličkou po talíři, nebo dokonce kolem něho.
Bolševici mohli být ve svých vražedných čistkách efektivnější. Bylo by jim bývalo stačilo nahnat lidi do kantýny a postavit před ně talíř. Aristokratka se mohla převléct do hadrů, ale nedokázala by přestat jíst a začít žrát, ani kdyby jí šlo o život. Sovětské vládě při korigování kvality populace pomáhaly zástupy dobrovolníků. Jako třeba uklízečka Marfa, když si vydupala na náčelníkovi vojenské akademie Vorošilova v Moskvě, aby postavili před tribunál soudružku Adu Sergejevnu pro její buržoazní manýry.
Ženu z lidu musela k smrti iritovat sebevědomá Ada, která se nosila po mramorových schodech pompézní budovy postavené za vlády Kateřiny Veliké, jako by vyplula z Tolstého románu. Skvělá tanečnice, vznášela se na podpatcích v šatech šitých na zakázku z hedvábí a sametu. Její štěstí bylo, že tyto efektní svršky byly přešité z velkolepého šatníku, který podědila po svém dědovi, vysoce postaveném úředníkovi carské železnice. Chudák uklízečka Marfa si ani nemohla stěžovat, že Ada bravurně hraje na piano, protože mladá lektorka koncertovala dobrovolně pro pobavení celého kolektivu.
Marfa se tedy chytla „jasně buržoazního“ prstenu s broušeným alexandritem, jehož se Ada odmítla vzdát. Schůze proběhla před zaplněným sálem, ve kterém se pod křišťálovým lustrem kdysi leskly zlaté prýmky Kutuzova a jeho důstojníků. Mladá komunistka Ada vyslechla obžalobu. Pak, jako jindy, vyzývavě elegantní a ošperkovaná, gestikulovala rukama s perfektní manikúrou a svůj projev umocnila citáty z Puškina. Upocená Marfa kdákala dokola pár pologramotných frází, tak jak je pochytila na stranickém školení, ale měla smůlu. Lektorka vyvázla jen s formálním, vlažným napomenutím.
Přes všechny čistky se špička sovětské armády ještě v padesátých letech rekrutovala z elitních kádrů. Ada se odmítla vzdát prstenu a vojáci se odmítli vzdát Ady. Záběry z tohoto tribunálu z roku 1956 by svou ideologickou pomateností musely zaskočit i zavedeného kremlinologa.
Do úplně jiné společenské kategorie než Marfa nebo Ada patří typ, který ani ten nejfanatičtější kádrovák nedokázal nenávidět tak silně jako básníci a spisovatelé přelomu devatenáctého a dvacátého století. Literatura toho období je plná soustavného výsměchu a opovržení vůči tzv. maloměšťákům a městským paničkám. Chovají se způsobně, ale s jakousi odpudivou toporností a úzkostlivostí.
Nemluví ani nechodí, oni se prezentují. Vystavují své manýry na podiv a vylepšují je poťouchle vyumělkovanými úchylkami (viz vražedně zvednutý malíček při držení šálku). Nejhorší na nich je, že veřejně pronásledují ostatní a upřímně věří, že jejich podivné chování je jediná přijatelná norma. U nás na chalupě v Maříži jsou to většinou tyto „korektně“ vyhlížející a „korektně“ se pohybující osoby, které zaparkují u Pepínovy výstavní zahrádky a kradou z ní jeho ozdobné bodláky.
Až za hrob
V nesvačilském kostelíku ležel v rakvi s odsunutým víkem zežloutlý dědeček. Dvanáct let, trochu vyděšená nezvyklým pohledem na mrtvého, stáhla jsem se ven na sluncem zalitý hřbitov a naskytla se mi scéna jako z italské komedie. Moje milované pražské tety, nastrojené v božíhodových krimplenových šatech, se zřejmě hádaly, urážlivě pokřikovaly a brzy začaly vzduchem lítat kabelky.
Cestou domů mi otec neochotně vysvětloval, že jedna teta je učitelka a druhá řeznice a učitelka se vytahovala na řeznici, že je víc nóbl, že jsou tedy lepší rodina. My jsme si to sice nemysleli, nicméně socialistickým politrukům se nejenomže nepodařilo odbourat rozdíly mezi lidmi, ale systém si vychovával svoje vlastní „lepší lidi“. Paradoxně, když v roce 1989 padla železná opona, byli to kádrováci západních korporací, kdo instinktivně a s vděčností sáhl právě po manažerech, které si vyškolila komunistická strana. Uměli jazyky, měli sebevědomí a nejlepší obleky.
Jak pro Rusy, tak pro Angličany je druhá světová válka dosud nejmilejším zdrojem národního sentimentálního cítění a vzpomínání. Češi ani v průběhu trvání experimentu založeného na ideálu komuny nezažili podobný pocit pospolitosti a národní jednoty. S výjimkou snad několika měsíců nebo spíše týdnů do odvolání mobilizace, v posledních sedmdesáti letech jsme neměli důvod k pocitům národní pospolitosti, která by přehlušila všechno ostatní.
Bordel v bytě, chytré dítě
Když se máma natrvalo přestěhovala do Československa a sháněla výpomoc, měla oči navrch hlavy ve chvíli, kdy jí z vojenské akademie v Brně konsternovaní důstojníci vzkázali, že „naše soudružky si doma uklízejí samy“. „Jak samy?!“ žasla Ada Sergejevna, které i coby studentce rodina najala do Moskvy výpomoc, aby si při loupání brambor nepolámala nehty.
Není náhoda, že oblíbený slogan proslulého českého pediatra se stal mým životním mottem. Už na základní škole jsem si všimla, že je nebetyčný rozdíl v tom, v jakém stavu se nacházejí jednotlivé domácnosti mých spolužáků a spolužaček. V rodinách intelektuálů byl bordel skoro jako u nás. Evidentně se luxovalo nanejvýš jednou do týdne. Z těchto domácností pocházeli prospěchově nejúspěšnější žáci a žákyně. Koberce ostatních byly bez drobků a jejich kuchyně svítily čistotou.
Když jsem se přestěhovala do Anglie, všimla jsem si, že redaktorky při návštěvách úspěšných osobností občas sarkasticky komentují, jak jsou jejich domy „přehnaně vypulírované“. Zasvěcení vědí, že jde o zlomyslnou narážku na původ dotyčných. Znamená to, že pocházejí z opovrhované nižší střední třídy (to jsou ti, jejichž rodiče si polepšili a vyšplhali se z dělnické třídy a většinou žijí ve vypulírovaných uniformních domcích, kterým se intelektuálové, včetně našeho Čapka, rádi posmívají). U vyšší střední třídy nebo aristokracie se v Anglii předpokládá vyšší tolerance nepořádku.
Anglické děvky
Jeden z nejzajímavějších britských spisovatelů Martin Amis si jednou provždy znesvářil většinu ženské populace v Anglii výrokem ve smyslu, že středostavovské Angličanky jsou děvky (whores), protože se nevdávají za ty, které milují, ale za ty, co je zaopatří. Brány privátních škol jsou plné krátkonohých a jinak nepozoruhodných investičních bankéřů a dalších mužů, jejichž neodolatelnou atraktivnost už Karel Marx vysvětloval stručně slovy: jsou bohatí. Amis ranil a urazil, protože trefil hřebíček na hlavičku.
Z mé zkušenosti jsou to přitom nejčastěji právě tyto úhledné a jemné příslušnice střední třídy, které se baví tím, že nemilosrdně zraňují a trefují se do těch, jež zasadily ve společenském žebříčku o pár příček níž. Jsou famózně sebevědomé a sebestředné, ale jenom do chvíle, než se ocitnou v prostředí okupovaném aristokracií.
Ve Washingtonu jsem se přátelila s řadou anglických žen. Manželky novinářů, diplomatů a špionů, vesměs vzdělané a zajímavé ženy. Bylo úžasné pozorovat, jak v podstatě podvědomě kopírují jedinou přítomnou aristokratku v místnosti a jak se krutě trefují do těch, které (přesto, že mohly být krásnější a profesionálně úspěšnější) původně pocházely z nižší střední třídy.
Když se chci paničkám pomstít za to, že napadly osobu, kterou mám ráda, zvu je na čaj. Pyšné příslušnice střední třídy famózně znejistí, když jim sypaný Darjeeling servírujete ze zlaceného servisu. Jsou natolik zvyklé pít jen z nádob, které se dají vrazit do myčky, že si s nejjemnějším porcelánem nevědí rady. A taky si většinou nepamatují, jestli si mají nejdříve posloužit mlékem, anebo čajem. Je to jedno ze zlomyslných pravidel, podle kterých šlechta identifikovala cizorodé příslušníky, kteří se chtěli do její společnosti vetřít.
Nedávný průzkum britské společnosti přišel s rozdělením místního obyvatelstva do sedmi tříd. Na stránce BBC je dokonce test, který si Angličané mohou udělat, aby zjistili, kam patří. Evidentně je úplně na draka, protože i ti, kteří jsou čítankovými příklady své třídy, by se podle tohoto hodnocení ocitli v nepřípadných chlívcích. Spisovatel Ferdinand Mount argumentuje, že Anglie má dnes jenom dvě důležité třídy. Jsou to bohatí a chudí. A rozdíl mezi nimi se neúprosně, nezadržitelně každým rokem zvětšuje. Ferdinand má pravdu.
Slušné chování prdy zahání
Bolševici vymlátili z lidí spoustu věcí, ale na způsoby vtloukané doma byli krátcí. Je pozoruhodné, jak tyto vlastně povrchní věci jsou pro jednotlivce existenčně důležité. V osmdesátých letech se jeden brněnský architekt neoženil s dívkou, ale s kubistickým porcelánem, do kterého tchyně servírovala nedělní oběd. Vůbec se k sobě s dcerunkou nehodili a rychle se rozvedli. Vzali se vlastně jenom proto, že jeho okouzlila atmosféra, která mu připomněla něco, co sám kdysi zažil a pak ztratil.
A známou americkou herečku a mnohonásobnou matku Miu Farrowovou před lety naprosto vykolejila odpověď královny matky, které se zeptala, co je to nejdůležitější, co můžeme dát svým dětem. Královnina mamá se zamyslela a pak řekla: „Jednoznačně slušné chování.“ „Slušné chování? To je to nejdůležitější?!“ „Slušné chování,“ trvala na svém stařena.
A Economist si před pár měsíci utahoval z toho, že v oficiální brožuře, kterou se musí naučit každý zájemce o britské občanství, je jako jeden z nejdůležitějších pokynů uvedeno: nenechávat tříděný odpad před domem, aby neobtěžoval sousedy. Milí editoři by se přestali smát, kdyby žili ve středoevropské zemi, kde doma je vypulírováno, zatímco to, co se děje před prahem, nikoho nezajímá. Kde lidé, kteří doma netolerují drobek na stolku, na ulici nebo v přírodě odpadky upustí, kde se jim zamane.
„Jak je možné, že na celém nádraží na Charring Cross není jediný koš (z bezpečnostních důvodů, aby teroristi neměli kam uložit bombu), a přitom se nikde neválí ani papírek?“ divila se moje nedávná návštěva z Brna. Je pravda, že každodenní život v zemi, kde jsou lidé zvyklí dbát na prkotiny jako veřejný pořádek, je velmi příjemný.
Pozoruhodná pianistka Alice Herzová-Sommerová mi ve svých 104 letech řekla: „Celý život jsem se dívala trochu skrz prsty na tatínka, který se sice vypracoval na továrníka, ale vedle kultivované a kosmopolitní maminky působil jako venkovan. Vlastně teprve teď vidím, že jsem přežila jak koncentrák, tak předčasnou smrt jediného syna, protože jsem po otci podědila jeho prostou povahu a živý temperament. Moje sestra-dvojče byla vznešená a komplikovaná po mamince a dožila se jenom sedmdesátky.“
Tomáš Garrigue Masaryk by nebyl ani z půlky tak charismatický prezident, kdyby se nenarodil negramotnému kočímu. Jeho neurozený původ posloužil jak jemu, tak jeho národu. Díky tomu, že byl nucen pohybovat se v různých společenských vrstvách, lépe rozuměl lidem.
Kdo chce kam…
Moje matka neměla šanci, ve chvíli, kdy jí český diplomat vysekl hlubokou poklonu, když scházela dolů v moskevské akademii po mramorovém schodišti. Vyděsil ji (jeden buržoazní tribunál už měla za sebou), a zároveň si ji navždycky získal. Mému vesnickému otci se líbilo mít sovětskou princeznu a nadšeně ji podporoval, když o víkendu, u příležitosti rodinného oběda rovnala na stůl desítky sklenic a pohárů a štosy porcelánu a příbory různých velikostí precizně vyskládané na lněný ubrousek a na skvostný damaškový ubrus.
V šesti jsem rozeznávala skleničku na koňak, na šampaňské, na bílé a červené víno. Nebavilo mě pak hromady porcelánu, křišťálu a skla umývat a utírat, ale neměla jsem na vybranou a netušila jsem, že jsou i normální rodiny, ve kterých se z početných servisů nejí, ale poklidně se na ně práší v sektorových stěnách. Nicméně když máma nebyla doma, vzali jsme si s otcem talíř na gauč a balancovali ho na koleni, uždibovali z něj rukama a na ubrousek jsme ani nevzpomněli. Věřím, že Ada Sergejevna umřela, aniž by tušila, že její dcera (když si myslí, že se nikdo nedívá) si na zahradě smrká nos s pomocí jednoho prstu, tak jak ji to na běžkách naučil její otec chalupník.
Vlastně teprve co umřela, začala jsem si prostírat, jako kdybych nejedla sama doma, ale v luxusní restauraci. Tak, jak to měla ve zvyku ona a před ní její matka a před ní… Karel Marx raději umřel, než aby dopsal kapitolu nadepsanou otázkou Co vlastně je společenská třída? Marxovi propagandistovi se hodilo černobílé rozdělení na buržousty a proletariát. Podrobně odstíněný popis společnosti by jeho revolučnímu vzkazu ubral na údernosti, a tím pádem by byl méně podmanivý a účinný. Ale jak dokládá hned několik sociologů, Marx ve skutečnosti nikdy nevěřil, že by střední třída (kterou pomohl hodit přes palubu) mohla být eliminována, že by se mohla rozplynout. Sám obdivoval, čeho dosáhla, a nechtěl, aby zmizela.
Život je zběsile krátký, je dobře, že si hýčkáme ty podivnosti, kterým se nejdříve léta bráníme, a většinou teprve když jsme najednou sami, automaticky je začneme brát za své. Evidentně fungují jako stéblo, kterého se odmítáme pustit, je to pouto, jež nás propojuje s předcházejícími generacemi. Hubu plnou rovnostářského kázání, budu k nápadníkům dcery tolerantnější, než bývala moje matka? Sotva. Spíš se vidím, jak nešťastníkovi zákeřně servíruji vidličku na ustřice a zlomyslně se ptám: „Chutná vám?“ Pokud dotyčný protivnou bábu usadí do patřičných mezí, dceru si zaslouží.
Každá třída má svoje
Anglický lord: světlý lněný oblek, hnědé polobotky brogues (perforovaná kůže), kravata MCC (Marylebone Cricket Club), masivní deštník, béžový pršiplášť, růže, Financial Times, v knihovně historické pojednání o „Great“ Britain, stolek na dortíky a minisendviče, kubánské doutníky a obraz koně.
Moskevská soudružka: ruské romány vázané v kůži, barevný peršan, zlacený porcelán, třešně ve filigránové misce, bonbony z továrny Krasnyj oktjabr, busta Lenina ve stylu mezi Chagalem a Matissem, noviny Pravda a časopis Rabotnica, na krku japonské perly, domácí kalhotový oblek ze sametu, přes ramena šál, na nohou zlacené pantofle, kožich karakul, pivoně a prapor SSSR. Zálibu v budvaru v křišťálové sklenici mají obě třídy shodnou.
