„Přichází poslední bod naší bohoslužby, tedy ohlášky aneb Události, komentáře,“ nezapomene Stanislav Brožka glosovat závěr mše. Ve svých osmadvaceti letech byl před dvěma měsíci vysvěcený na kněze, dva roky slouží v táborské farnosti. Ve městě ho můžou lidé potkat na ulici v džínách, na jeho kněžství ale upozorní košile s kolárkem. Sedmičce prozradil svých sedm radostí. U čaje a slivovice.
1. Včely
Včelařím od devíti let. Vůbec nedokážu říct, jak jsem se k tomu dostal, nikdo z rodiny mě to neučil, rozhodl jsem se pro tenhle koníček sám. Naši mi včely koupili, taťka mi pomáhal a teď, když už jsem mimo domov, se o ně stará sám a rád. Vlastně jsem ho ke včelaření dotáhl. Jsem samouk, snažím se ale číst literaturu. V Táboře mám úly u kláštera v Klokotech. Letos bylo medu dost, mohl jsem jím obdarovat lidi ve farnostech, kde působím. Včelaření je práce v přírodě, učí člověka klidu, vyrovnanosti. A ta vůně!
2. Kaktusy
Příroda mě baví, rád se dívám, jak všechno roste. Doma mám tak deset kaktusů, ale míval jsem masožravky. Bohužel na táborské faře pro ně není ideální světlo a teplo. Dřív jsem je pěstoval na zahradě. Tak se těším, až se k nim zase vrátím. Okolí se musí podřídit.
3. Nejen Bible
Rád čtu. Ať už komentáře k evangeliím, teologické knihy, přípravy na křest a manželství. Teď jsem četl o mši svaté a znovu jsem si opakoval, proč při ní děláme ty a ty úkony. Nejde jen o nacvičené rituály, každá část bohoslužby má význam. Teď se budu opakovat, ale rád se podívám i do časopisů o včelaření a rostlinách. Chystám se pustit víc do beletrie. Jsem spíš racionální typ, vše potřebuji mít psané jasně. Před teologií jsem chtěl studovat chemii, biologii, exaktní vědy. Ale obdivuji, jak někteří spisovatelé dokáží vystihnout emoce nebo obyčejnou skutečnost neobyčejnými slovy. Navíc pamatuji na slova svého učitele: čtěte, čtěte. Rozšiřujete si slovní zásobu. A to určitě potřebuju.
4. Radost druhých
Úsměv, to je zázrak. Mám radost, když můžu někomu k úsměvu pomoci nebo když má někdo druhý úspěch. Teď naposled to byly složené maturity, zkoušky, přijímačky kamarádů. Závist je přece tak zbytečná. Všichni jsme na světe na jedné lodi, úspěch druhého je vlastně i naším úspěchem.
5. Smysl práce
Vidět smysl života, smysl práce, co děláme, to není automatické. Já jsem ho našel v práci pro Boha, v poslání vést lidi k Němu, pomáhat hledat odpovědi na otázky, vyslechnout, starat se i prakticky. Spousta lidí si myslí, že my, kněží, jsme k ničemu. Já sám jsem kolikrát překvapený, jak jsou lidé vděční za společnou modlitbu. Staří nebo mladí. Mojí radostí, ve které vidím své povolání, je věnovat se drobnostem, maličkostem. Navštěvuji staré lidi, nemocné, trávím čas s jednotlivci, kteří si chtějí popovídat, poradit. Potěší mě, když za mnou někdo přijde po kázaní a řekne, že takové zrovna potřeboval slyšet. Velkou radost mi dělá práce na farnostech v Miličíně a Neustupově.
6. Pohyb a zábava
Už na studiích v klášteře jsem chodil cvičit, do posilovny chodím i v Táboře. Ne že bych pěstoval svaly za každou cenu. Posilovna je pro mě příležitostí k setkaní se známými, sám v podstatě necvičím. Baví mě i plavání, ale do bazénu chodím naopak raději sám. Je docela těžké najít parťáka, se kterým bychom se motivovali a který se nechce jen koupat. Rád jezdím na vodu s partou ze střední školy, s táborskými kamarády občas zajdu do hospody. Mám rád tahle neformální setkání, kdy to není jen o tom přijít na faru, dát si čaj a pomodlit se růženec.
7. Odpočinek Nejradši odpočívám sám s knížkou a u vody. Chodím k Jordánu nebo do lomu u Miličína. Letos jsem si oblíbil farní rybník také u Miličína, který patří pod mou správu, tak o něm vtipkuji, že je to tak trochu můj rybník. V lesích je všude ticho a klid. To si pak lehnu na břeh, slunce hřeje a k tomu si pustím hudbu z MP3, nejlépe něco beze slov, Mou vlast nebo Z nového světa.
