Himálaj. Dva piloti, dva dny bivakového letu, 285 kilometrů, 7 tisíc metrů výšky bez kyslíkových přístrojů, český i slovenský výškový rekord. Projekt Fly 7000. Celkem za čtyři letové dny uletěli oba piloti v pákistánské části Himálaje 450 kilometrů. Kvůli váze s sebou během letu neměli ani stany. Ostatní kolegové si mohli ťukat na čelo, ale Dalibor Carbol s Jurajem Klejou jsou správní blázni, kteří věří svým dlouholetým zkušenostem a vědí, jakou míru rizika mohou podstoupit.
Stejně jako horolezci i letci se musejí nejprve zaklimatizovat. Vyzkoušet výstroj, výbavu, zvykat si na nadmořskou výšku. Vymyslet vhodnou letovou trasu, protože pro tuto oblast se příručky o paraglidingu v krámě koupit nedají. Každý odvážlivec je tady první objevitel.
(Oba piloti nakonec odstartovali z údolí Hunza, z jiného místa, než plánovali. Hlavně kvůli informacím o zhoršené bezpečnostní situaci v oblasti Nangáparvat.)
Cross country a expediční lety
Bivakovému létání (extrémně pokročilí) předchází cross country (mírně pokročilí). Při něm pilot odstartuje na kopci, vytyčí si trať a letí z bodu A do bodu B. Celkem se může jednat o desítky kilometrů. Takhle se dá létat v českých horách nebo kdekoli v Evropě. Člověk pak přistane, sbalí padák a jde se vyspat domů, do kempu nebo do hotelu.
Ovšem bivakové létání, to už je expedice. Všechno je nutné mít s sebou – od navigačních přístrojů přes vařič a spacák až po jídlo, oblečení a vodu. Trať je dlouhá, jeden den na ni nestačí. Za tímto dobrodružstvím se často jezdí do odlehlých pustin v Asii nebo v Jižní Americe.
„Naplánujeme si trať, kterou není možné uletět za jeden den,“ vypráví Juraj Kleja. „Snažíme se večer přistát nahoře na kopci, abychom druhý den mohli pokračovat a nemuseli šlapat velké přesuny. Vyspíme se, případně kousek popojdeme na lepší místo, odkud se dá lépe odstartovat, a pokračujeme dál.“
Takhle to zní jednoduše. Představte si ale let na padáku uprostřed zasněžených osmitisícovek. Nikde nikdo – v absolutním smyslu toho slova. Ticho, mráz a prostor. Letíte a v dálce mezi ohromnými štíty vidíte barevnou tečku – to je váš kamarád. Do výšek se dostáváte stoupavými proudy rychlostí až dvanáct metrů za sekundu, tedy více než čtyřicet kilometrů za hodinu.
Oba piloti letěli kvůli váze bez stanů. Uprostřed Himálaje. Silný vítr, ve kterém přistávali, foukal celou noc. Spali ve spacácích, zabalení do padáků. Ráno pak hledali místo vhodné pro start. Našli ho o 400 výškových metrů výše. Hledali i pitnou vodu. Tu nenašli, takže pokračovali bez ní.
Ty vařič, já jídlo
Druhý den piloti startovali do mírně zhoršeného počasí, ale podmínky se postupně zlepšovaly. Mohli tedy letět ke K2. Po dvou hodinách letu se dostali nad ledovec Baltoro. Na jeho konci byl cíl cesty – horolezecký base camp K2. Po další hodině letu v extrémních výškách kolem 7000 metrů začaly zamrzat baterie v kamerách a ve vysílačkách. Juraj Kleja se musel v nízké výšce přenést na druhou stranu ledovce a oba piloti spolu ztratili vizuální i rádiové spojení.
„Proto je ideální počet při expedičním létání dva lidé,“ vysvětluje Juraj Kleja. „Když je jich víc, musejí na sebe častěji čekat, rychleji se můžou ztrácet. To se nám právě stalo, i ve dvou. Letěli jsme kousek od sebe a já neměl podmínky, abych znova vystoupal. Musel jsem přeletět kousek stranou, už jsem byl dost nízko a ztratili jsme se. Až v tom momentu si člověk uvědomí, že kdybychom přistávali a bivakovali každý jinde, mám problém se najíst. Jeden má vařič, druhý jídlo. Byli jsme od sebe třeba třicet kilometrů vzduchem, to ale může znamenat po zemi třídenní pochod.“
Co potřebuje pilot pro bivakový let
„Máme sériově vyráběné padáky, žádné speciály. Sedačka se ale používá trochu jiná, má mít pevné jádro, ale zároveň musí být lehká. Vepředu fusak a kryt. Před každou expedicí řešíme otázku, jestli brát nebo nebrat záložní padák. Zatím jsme ho vždycky vzali, ale ještě jsme ho nikdy nepoužili.
Z přístrojů je v horách důležitá GPS, protože ukazuje aktuální rychlost. O polohu ani nejde, stejně ji nemáme komu sdělit. Ale na základě dopředné rychlosti můžeme plánovat trasu, používat speed systém pro optimalizaci výkonu křídla. Používáme výškoměr, který indikuje stoupání a klesání.“
Tečka v dálce
Tempo je při bivakovém letu zásadní. „Piloti, kteří spolu letí, mají tendenci se družit, čekat na sebe pod každým mrakem a v každém stoupáku,“ vysvětluje Dalibor Carbol. „Tím se ale zásadně zpomaluje tempo. Je potřeba mít kontakt, aby se lidi nerozdělili úplně, ale čekat na sebe při každém stoupáku znamená velké zdržení a obrovskou chybu.“
„Spoléhat se na to, že se někde ve vzduchu najdeme, kdybychom se rozletěli, příliš nejde. Když je jeden níž, nevidíte ho. Možná nějakou tečku na obloze,“ říká Dalibor Carbol. Piloti mají samozřejmě vysílačky. Na nějaké velké povídání a legrácky to není – člověk se musí soustředit. Stačí malá chyba a je zaděláno na průšvih. „Vysílačky využíváme až v situacích, kdy máme problém,“ vysvětluje Juraj Kleja. „Když se rozdělíme, určíme si vzájemně letovou hladinu, údaj o aktuální výšce. To abychom aspoň orientačně věděli, kde můžeme tu druhou tečku hledat.“
Kde letět nebo neletět, protože tam je třeba silná turbulence, to nikdo po vysílačkách neřeší. To musí každý zvládnout sám. Juraj Kleja vysvětluje: „Funguje to tak, že chvilku vede skupinu jeden z nás a druhý se musí podvolit, že nebude vymýšlet vlastní trasy. Pak zase přebere iniciativu druhý, jde dopředu a druhý letí za ním.“
(Oba piloti se každý sám dostali až k Broad Peaku nad base camp K2. Tam se opět setkali a vydali se na cestu zpět k vesnici Askole. Po další hodině letu přistávali pod Hispárským ledovcem. Let trval něco málo přes šest hodin, piloti uletěli trať 137 kilometrů, po 94 kilometrech letu doletěli nad base camp K2. Nejvyšší dostup 7045 metrů, maximální stoupání 11,5 m/s.)
V Beskydech jako pod K2
Expedice měla podtitul Fly 7000. Jedním z cílů totiž bylo dosáhnout a překonat sedmitisícovou výšku.
Horolezci mají svých čtrnáct osmitisícovek (kolem kterých oba piloti právě krouží), vodáci řeky se stupněm obtížnosti WW VI. (hranice sjízdnosti, nejtěžší podoba všech možných překážek). Je sedmitisícová nadmořská výška ekvivalentem horolezecké zóny smrti? Vzduch řídne a řídne – a padák ho ke svému letu přece jen potřebuje. Dalibor Carbol odpovídá lakonicky: „Šest tisíc bylo málo, osm tisíc zase moc.“ Tečka.
Létání na paraglidu v horách, to znamená pohybovat se takto v místech, kde to ještě nikdo nikdy nezkusil. Z hlediska termiky jde o neprozkoumanou oblast. „O lokálních jevech nevíme nic, můžeme se jen domnívat, jak bude fungovat proudění v údolích,“ vysvětlil Dalibor Carbol. Dnes sice můžeme všechno prozkoumat na Google Earth, ale z mapy se dá rozeznat maximálně tvar a velikost údolí. „Nebudeme vědět, jaké proudění tam převládá, jestli bude foukat horem nebo spodem. Všechno je to objevování během akce. Prostě letíme, nějakým způsobem fouká a my se s tím musíme vyrovnat,“ popisuje Juraj Kleja. „Před námi tam nikdo nebyl, takže zdroje informací prostě nejsou.“
Nečekaná překvapení
Když s padákem přistáváte někam, kam dosednout opravdu nechcete, můžete si přivodit nejednu horkou chvilku. „Druhý den jsme letěli dolů z ledovce Baltoro,“ vypráví o takovém zážitku Juraj Kleja. „Letěl jsem kousek vepředu, už nám byla fakt zima a potřebovali jsme přistát. Bylo šest večer.“
Oba piloti už ráno při startu viděli létat vrtulníky. Mysleli si, že přijela horolezecká expedice na K2, která si vyváží nahoru materiál.
„Najednou jsem z výšky uviděl na zemi heliport,“ pokračuje Juraj Kleja. „Helikoptéry asi létaly tam, a tak jsem se rozhodl jít na přistání. Dalibor letěl za mnou. Vysílačky nám zamrzly, nemohli jsme se domluvit, co uděláme. Viděl jsem dole nějaké postavy. Když jsem byl 500 metrů nad zemí, všiml jsem si maskovacích sítí. To už jsem věděl, že je zle. Nedalo se nic dělat, jen klesat níž a přistát přímo doprostřed vojenské základny. Obstoupila mě dvacítka vojáků, Dalibor na to koukal z výšky. Kdyby chlap vytáhl pušku a zastřelil mě, Dalibor se na to bude dívat s vědomím, že tam za patnáct minut nevyhnutelně přistane taky.“
