Forman chce do Plzně přinést ruch. A také kulturní nadprůměr | E15.cz

Forman chce do Plzně přinést ruch. A také kulturní nadprůměr

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Nový šéf projektu Plzeň 2015 Petr Forman chce naučit lidi přijímat kulturu v její rozmanitosti.

Petr Forman už není jen polovinou z divadelnického bratrského dua a syn slavného otce. Je to také nový umělecký ředitel projektu Plzeň 2015. Ve zjitřené atmosféře přelomu roku nahradil na tomto postu Yvonu Kreuzmannovou. Jeho posláním bude přivést do Plzně jakožto Evropského hlavního města kultury 2015 kvalitní české i zahraniční umělce.

Proč jste kývnul na nabídku stát se uměleckým ředitelem Evropského hlavního města kultury?

Je to pro mne výzva přivézt do Čech věci, které jsem viděl někde v zahraničí a ke kterým se český divák normálně nedostane. A také vidím příležitost ovlivnit vnímání kultury a kulturnosti u nás. To jsou věci, které člověku nedojdou, dokud žije jenom tady.

Jinde je to lepší?

To neříkám. Ale obecně nám chybí zkušenosti, vědomí přítomnosti, konkurence. Chybí povědomí o tom, že se věci dají dělat jinak. Neříkám, že líp, ale jinak.

Jak dlouho jste se rozmýšlel, než jste funkci uměleckého ředitele přijal?

Dlouho. A když jsem se rozhodl, šel jsem si poprvé v životě sám koupit košili. Ne, vážně. Nejdřív jsem se cítil velmi potěšený, že ve mne někdo má takovouhle důvěru. Ale když jsem o tom pak začal přemýšlet a začal jsem si zjišťovat, co všechno to obnáší, dostavilo se vědomí veliké zodpovědnosti. My s bráchou neděláme nikdy dvě věci najednou a na všechno si bereme dostatek času. Když začínáme připravovat nové představení, přestáváme hrát. A rozhodnutí, zda vzít nabídku z Plzně, s sebou samozřejmě neslo to, že ve chvíli, kdy řeknu ano, budu muset jiné aktivity zastavit.

Tahle vaše funkce je taky rozdělením dvojčat Formanových. Radil jste se s bratrem, zda do toho jít?

Doufám, že to není naše rozdělení.

Takže Matěje přivedete?

Přál bych si to. Kdyby se ukázalo, že může někde prospět, tak proč ne? Ale na druhou stranu, my jsme zvyklí pracovat samostatně. Brácha vystudoval filmovou a televizní grafiku a hodně se věnuje ilustracím. Kvůli tomu, že potřebuje čas na svoji práci, omezujeme hraní třeba jen na polovinu roku. Jsme zvyklí pracovat spolu, ale zároveň je dobře, že existují věci, které děláme každý sám.

Odchod vaší předchůdkyně Yvonny Kreuzmannové doprovázely emoce a různé protichůdné informace. Jak se cítíte na takové pozici?

Vnímám všechno, co se kolem děje. A proto jsem prosil Tomáše Froydu, ředitele projektu, aby se nejdřív všechno vyřešilo a uklidnilo. Teprve potom jsem chtěl do projektu vstoupit. Co se tu přesně odehrálo, nechci soudit. Pravda asi bude, jak už to tak bývá, někde uprostřed.

Někomu nemusí být po chuti, že jste nahradil ženu, která Plzeň k titulu Evropského hlavního města kultury dovedla.

To jistě. Ale řešení těch sporů není můj úkol. Ačkoli chápu, že to může poznamenat vztah některých lidí vůči mně.

Co všechno a z jakých zdrojů jste si o projektu Evropského hlavního města kultury 2015 zjistil?

Neměl jsem moc času. V polovině ledna jsme měli premiéru v Národním divadle a do té doby jsem se opravdu nemohl věnovat ničemu jinému. Teprve teď jsem se dostal k tomu, že jsem si prostudoval nějaké materiály, které jsou veřejně přístupné.

Jaká bude vaše strategie a práce s týmem?

Teď se sejdeme poprvé a čekám, jak si budeme rozumět. Nechci nic dělat násilím.

Máte konkrétní nápady, čím byste mohl do projektu přispět?

Mám. Spoustu. Ale nechci je zatím prozrazovat. Co kdyby se ukázalo, že to není uskutečnitelné? Prostě toužím přivézt hezké věci. Ale co jenom přivézt. Taky vytvořit, nechat je vzniknout a podpořit je. Tady je spousta uměleckých škol a v nich plno nadějných a talentovaných lidí. Jenže vyjdou ze školy a mají problém se kumštem uživit. A já bych si přál, aby tenhle projekt dal lidem šanci. Důvěru, naději, vědomí, že je o ně zájem a že mohou něco zkusit.

Taková šance může mít třeba podobu akcí v prostorách, které mají vzniknout revitalizací někdejšího pivovaru Světovar.

Přesně tak. A k tomu patří i hlasy lidí z okolí, kteří se obávají, že je oživený Světovar bude rušit. Samozřejmě, že svým způsobem tam ruch bude, ovšem nikoli ve smyslu hluku, ale ve smyslu pohybu lidí. Místo, které zatím tiše pustne, začne žít. Jde ovšem i o to, jestli to lidé považují za správné. Ne kvůli sobě, ale kvůli mladším generacím. Už si taky asi neoblíbím všechnu hudbu, kterou poslouchají moje tři dcery, ale proto ji ještě nemusím zavrhovat, to neznamená, že ta hudba není dobrá. Musíme se naučit přijímat kulturu v její rozmanitosti. Je třeba nabízet lidem to nejlepší, posouvat jejich vnímání nejen kultury, ale i světa. Když jim budete dávat věci průměrné a podprůměrné, jak mají přijít na to, že to může být i lepší? Pro mne je důležitá profesionalita. A to nemá nic společného s peněžním ohodnocením.

Vy máte na Plzeňsku osobní vazby a rodinné kořeny.

Ano, na Manětínsku. Dědeček tam dožil. Odstěhoval se tam, když šel do důchodu. A žil tam i jeho bratr a sestra. A další dědečkův bratr žil v Plzni a v Lešovicích u Manětína si postavil domeček u lesa.

Jak velkou roli tenhle fakt ve vašem rozhodování hrál?

To víte, že to roli hrálo. Děda byl sváteční řidič. Každý víkend si natáhl rukavice, mne s bráchou naložil do auta a jeli jsme na chalupu. Takže Manětínsko, to je moje dětství. Pak si máma koupila domeček v Lešovicích, tak jsme jezdili tam. Máma se věnovala zahrádce a my jsme blbli. Nebo nás nutila chodit na borůvky, což nás nebavilo.

Na koláč?

Ano. To byla hrůza.

Chalupu už nemáte?

Chalupu máme, ale čas moc ne. To začalo už na vysoké škole, tehdy jsem sem jezdit prakticky přestal. Později jsem se ale vrátil. Jsem vášnivý lezec a mám spoustu kamarádů z Plzně, s nimiž rádi chodíme lézt na Kozelku. To je taková zajímavá a tajemná hora u Manětína.

Která jsou tam vaše oblíbená místa?

Jako kluci jsme samozřejmě nejradši běhali po lesích, ale co člověk rozhodně nemohl minout, to je Rabštejn, Plasy a další místa. V řadě případů dodneška nechápu, jak je možné, že tak krásné objekty chátrají. Za komunistů jsem si to ještě dokázal vysvětlit, ale teď tomu nerozumím. Proč se třeba rozpadá ten nádherný barokní kostel v Manětíně u hřbitova? Jak je možné, že se na záchranu takových památek nenajdou peníze?

Jsou nějaká místa, která se od vašeho dětství hodně výrazně proměnila?

Určitě zámek v Manětíně. Ten se hodně změnil k lepšímu. Tam jsme jako kluci lítali v parku a chytali jsme pstruhy v potoce. Z čeho mám velkou radost, je, že lidé v Lešovicích už zase hospodaří. Není jich moc, ale jsou. Mají statek, zvířata, pole. Obdivuju je, protože uživit se zemědělstvím určitě není nic jednoduchého.

V čem je podle vás kouzlo severního Plzeňska?

Je srovnatelně krásné třeba s Třeboňskem. Nebo se Šumavou. Ale málokdo to ví. Jsou tu staré sopky a lesy, které mě vždycky fascinovaly. Jako malému klukovi mi připadaly nekonečné. Šli jsme z Lešovic do Manětína a já měl pocit, že jdu divočinou. To je taky něco, co obyvatelé měst skoro neznají. Jako by to ani neexistovalo. Lidé z Plzně ale mají k přírodě určitě blíž než Pražáci.

I než vy?

Přírodě jsem se vzdálil, když jsem začal studovat. Teď když někde hrajeme, stojíme s divadlem taky v centru města. Příroda u nás je krásná a jsem rád, když se mi podaří do ní vyjet. Je na ní úžasné i to, že je volně přístupná. Když chcete jít na houby nebo na borůvky, nikdo vás neomezuje. Možná jak už jsem starší, začínám být sentimentální. Ale já si toho moc vážím, že to takhle je a že se to od dob našeho dětství nezměnilo.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video