Fronty na banány a vložky pod pultem

Jak jsme nakupovali za socialismu? Těžce, ale s pocity štěstí, když jsme něco sehnali. Další díl seriálu Sedmičky o životě v socialismu je věnovaný obchodům.

Kdo nezažil socialistický nedostatek, nemůže ocenit dnešní bohatou nabídku. Neví, co jsou podpultovky, a snad si ani neumí představit, jak dlouhé mohly být fronty na banány, které navíc přicházely do obchodů jen před Vánocemi.

Jana Bíšková z Přerova s nadsázkou říká, že žít za socialismu mělo i své klady. Popisuje radost, když se jí podařilo začátkem osmdesátých let sehnat tehdy nedostatkový ovocný sirup. Nepopsatelnou euforii, když vystála frontu na nylonové punčocháče. Štěstí, když se probojovala k mandarinkám, které pak mohla dát dětem do mikulášského balíčku.

„Ty pocity v dnešní době přeplněných supermarketů, které přicházejí s nabídkou všemožného zboží, se mi už nevrátí,“ konstatuje Jana Bíšková.

Fronta na maso

Dodnes se používá spojení „fronta jako na maso“. Jenže slovo „jako“ je přebytečné. Fronty na maso se doopravdy stály a byly každodenním rituálem Čechoslováků. Kdo neměl rodinu na vesnici nebo známého řezníka, ten si musel přivstat a obrnit se trpělivostí.

Eva Spáčilová z Přerova vzpomíná, že někdy stála před masnou už ve tři hodiny ráno, aby si v síťovce odnesla flák vepřového na neděli. Kdyby přišla pozdě, mohla si jen prohlédnout mastné háky a pověšenou řeznickou zástěru.

Na fronty na maso vzpomíná i někdejší ministr spravedlnosti Jan Novák z Lipníku nad Bečvou. Narodil se v roce 1950 a na vlastní kůži zažil dobu, kdy maso bylo nedostatkové zboží.

„Byl jsem malý kluk, bylo mi šest let a už mě maminka posílala, abych vystál frontu na libové maso. Nakonec jsem domů donesl nějaký bůček,“ zalovil ve vzpomínkách Novák. Poskrovnu nebylo jen masa, ale i uzenin. Na to vzpomíná devětasedmdesátiletá Josefa Pavlíková, která dlouhá léta prodávala v přerovské masně.

„Jeden čas se vyrábělo málo šunky, takže jsme museli každému zákazníkovi prodat jen určité množství. Velká sháňka byla také po výrobcích ze zahraničí. Lidé nám mohli urvat ruce, když přišly čabajky, uherák nebo vinné klobásy, které byly jen před Vánocemi. Fronty lidé stáli i na uzená žebírka, a ne vždy se na všechny dostalo,“ říká Pavlíková.

V dnešní době autosalonů se jeví směšné, že existovaly pořadníky na auta a kdo chtěl vlastnit třeba obyčejné kolo, musel si večer vzít teplou bundu a spacák, ustlat si před obchodem a čekat, až ráno přivezou zboží.

„Tu dobu bych už opravdu nechtěla vrátit. Když jsme si chtěli koupit Škodu Favorit, tak jsme zaplatili jednomu známému, že nám přenechá místo v pořadníku. Koupit kolo byl taky kumšt. Jednou jsme přišli do obchodu a tam zrovna dostali skládací kolo. Chtěli jsme ho pro dceru a málem jsme se tam s ostatními lidmi pobili, kdo ho dostane. Také ledničku se nám podařilo sehnat za úplatek v podobě litru slivovice,“ říká Věra Bendová z Přerova.

Lidé vzpomínají také na nedostatek oblečení a na šedivou sériovou výrobu, kvůli níž chodili oblékaní jako přes kopírák. A kdo chtěl něco fajnovějšího, ten musel sáhnout hlouběji do kapsy.

„Třeba takové džíny, to byl západní přepych. Našetřil jsem si na ně, vzal koruny a jel do Ostravy. Tam jsem koruny před Tuzexem vyměnil u veksláků za bony. Dodnes si pamatuji i kurz. Dal jsem za džíny dvacet pět bonů a bon byl za pětikorunu,“ říká Přerovan Miloslav Filip.

Z ČSSR do NDR. Pro triko

Někteří lidé vzpomínají i na dobu, kdy bylo módním hitem jezdit za nákupy oblečení do tehdejší NDR. „V Německu se vyplatilo kupovat hlavně menší věci. Dovezli jsme dětem pyžama, trika a boty, my jsme si s radostí vezli froté ručníky, které byly v Československu nedostatkové. A taky jsme si s úplně neskutečnou radostí koupili ovocné šampony, jablkové mýdlo a deodoranty. Když jsem to doma vybalila, sousedky úplně záviděly,“ řekla Naďa Borková, která si prý dlouho nechávala nádoby od šamponů na poličce jako ozdobnou atrapu.

Koupit si něco v drogerii nebylo jen tak – a nešlo jen o voňavá mýdla. V polovině osmdesátých let chyběly toaletní papíry a dokonce i menstruační vložky. V krajních případech si některé ženy musely brát neschopenku a „své dny“ proležet ve vaně.