Gary A. Edwards: Všech klaunů král
Zaklepu na dveře pokoje číslo 4, klaunským hlasem se představuji a hned začínám s pískáním, které napodobuje pípání malého ptáčka. Devítiletá Martina leží nehnutě na posteli v poslední fázi své nemoci, slepá a bez vlasů. U ní sedí její maminka, jejíž kruhy pod očima naznačují velké vyčerpání.,Ale copak to je?‘ ptám se Martiny,,ty máš pod postelí ptáčka?‘ Martina se usměje a její matka se na mě překvapeně podívá. Přikládám dlaně svírající imaginárního ptáčka k Martinině uchu a ptám se, co s ním mám dělat. Martina se zamyslí, usměje se a pak oba vymyslíme, že ptáček bude žít pod její postelí, aby tady v nemocnici měla kamaráda. Beru do rukou ukulele a zpívám o ptáčkovi a Martině a holčička už se směje nahlas spolu s maminkou. Pomalu se rozloučím a sunu se ze dveří. Po dvou týdnech se vracím na pokoj číslo 4. Zastaví mě lékař a já čekám to nejhorší.,Po vaší návštěvě se Martina zlepšila, byl to obrat o 180 stupňů. Vrátil se jí zrak i ostatní tělesné funkce a poslali jsme ji domů.‘ Můj mozek je jako na horské dráze. Martina má šanci na normální život?! Cítím v očích slzy. Až si dneska večer lehnu do postele a budu koukat do stropu, uslyším, jak si pod mou postelí prozpěvují ptáci,“ napsal Gary Edwards v knize Malé Zázraky, příběhy zdravotních klaunů.
Gary je hudebník, profesionální klaun a zakladatel obecně prospěšné společnosti Zdravotní klaun v České republice a na Slovensku, který přijel do Česka v roce 1989. Oženil se tu a začal pracovat na projektu, který dnes přináší humor tam, kde ho už moc nezbývá – do nemocnic, dětských domovů, hospiců a domovů důchodců.
Kromě všudypřítomných červených klaunských nosů, které mě lákají k nasazení, míjím v sídle Garyho neziskové organizace na pražském Žižkově stěny ověšené fotkami rozesmátých dětí v přítomnosti klaunů, certifikáty a rozvrh týmů, kdo jde kdy do jaké nemocnice. Jen v loňském roce uspořádala neziskovka 3052 klauniád u dětských pacientů v 65 nemocnicích.
„Narodil jsem se v Americe, ale není to moje vina,“ vítá mě pobaveně Gary Edwards a pevně mi tiskne ruku. Mluví česky s roztomilým přízvukem, občas udělá pauzu a výmluvně se na mě usměje, to když hledá správné české slovo. „Dnes máme 83 zdravotních klaunů skoro ve všech českých nemocnicích,“ říká klaun, který v budoucích uchazečích o tuto práci hledá především lidskost.
Jak vás napadlo začít v České republice uzdravovat klaunstvím?
Klauniády v nemocnicích se dělaly už v Americe, Rakousku, Francii a Holandsku. Já jsem hodně cestoval, a když jsem přijel do Česka, nic takového tu nebylo. A tak jsem začal chodit po nemocnicích a rozmlouvat s lékaři.
Jak vás doktoři přijímali?
Na začátku to lehké nebylo, a to především kvůli mé lámané češtině. (směje se) Já jsem tady začínal v roce 1989 a lékaři i sestry byli už tehdy mému projektu otevření.
Učíte zdravotní personál, jak mluvit s pacienty a používat humor v práci. Jak tedy ideálně komunikovat?
Musíte dát pacientům čas vyjádřit se. Studie totiž dokazují, že když pacientovi dáte aspoň 20 vteřin kvalitního času a dobře ho posloucháte, tak máte velkou šanci, že s vámi bude rád spolupracovat. Když je kontakt s pacienty dobrý, celá práce je snazší. Navíc lidé jsou vtipní, každý v sobě nese nějaké komično. Jde jen o to ho nalézt a začít používat i v tak náročné práci, jako je lékař či zdravotní sestra. I pouhý úsměv je formou humoru. Není na tom nic složitého.
Dokáže humor uzdravit?
Netvrdím, že humor uzdravuje, ale pokud je součástí léčebného procesu, může výrazně pomoct k tomu, aby se pacient cítil lépe i v takovém prostředí, jako je nemocnice, a na chvíli zapomněl na bolest a svou diagnózu.
Jak probíhá výběr zdravotního klauna?
Není to vůbec lehké, takového klauna vybrat. Na náš zatím poslední konkurz se přihlásilo 85 lidí a my vybrali jen tři. Na konkurzech zkoumáme umělecké a improvizační schopnosti stejně jako schopnost empatie.
Mají klauni vždy umělecké vzdělání?
Téměř vždy. Klaun musí umět improvizovat, ideálně i hrát na hudební nástroje a zpívat. To ale není vše. Naši klauni jsou akreditovaní, procházejí kurzy sociologie, psychologie, mají základy medicíny. Získali například i certifikát univerzity Steinbeis Hochschule Berlin; jsme tak první organizace svého druhu s certifikovanými odborníky přinášejícími úsměv.
Klauni chodí k pacientům ve dvojicích, jejich výstup trvá tak 3–4 hodiny. Improvizují?
Klauni většinou improvizují. Máme ale systém, jak dvojice pracuje. Říkáme tomu „status“. Jeden klaun je vždy jednička a druhý dvojka. Pacient dostane víc informací, lépe se orientuje, ví, kdo je lídr, kdo je iniciátor, kdo je chytřejší a kdo to po něm jen opakuje. Dvojka se snaží pomáhat, ale moc jí to nejde, a z toho vzniká spousta komických situací. Tento typ rozdělení vidíme v běžném životě každý den, vztah učitel–žák, starší bratr–mladší bratr a tak dále.
V nemocnicích na klauny čeká i hodně stresu, například při návštěvě dětského onkologického oddělení. Jak se s tím vyrovnávají?
Stalo se nám, že jsme například byli u toho, když se pacient probírá po náročné operaci, byli jsme požádáni, abychom pomohli chronicky nemocnému pacientovi oslavit doma narozeniny nebo abychom byli přítomni v okamžiku, kdy pacient umírá. Můžete se trochu schovat za svou roli, ale na tyhle situace se asi nikdy úplně nepřipravíte. Proto organizujeme pro klauny pravidelné psychologické supervize.
Jak zacházíte s pacientovou diagnózou. Mluvíte o ní? Berete ji do hry?
Ano. Někdy třeba musíme připravit dítě na operaci, takže o nemoci mluvíme, ale pouze s humorem.
Připravují se vaši klauni na každého pacienta individuálně?
Navštěvujete své pacienty dlouhodobě?
Samozřejmě. Pro dlouhodobě nemocné pacienty máme i program Cirkus Paciento. Navštěvujeme děti v průběhu celého týdne a učíme je žonglovat, kouzlit a další cirkusácké dovednosti, které děti nakonec předvedou rodičům, ostatním dětem a personálu.
Za rok 2013 vaši klauni uskutečnili 308 návštěv v domovech seniorů a na LDN se svým programem Léčba humorem pro dříve narozené. Jak probíhají taková setkání?
U seniorů se zaměřujeme hlavně na jejich vzpomínky. Oni se cítí osaměle, izolovaně, žijí v jakémsi mikrokosmu a nechtějí se sami od sebe seznamovat. Jednou jsem například vymyslel takovou hru. Seděli jsme v kruhu a já se každého ptal, kolik mu je let, nakonec jsem to sečetl, přidal k tomu svůj věk a už to bylo tak vysoké číslo, že nás to všechny rozesmálo. Na takových setkáních pouštíme seniorům také staré písničky, máme i kostýmy evokující staré časy. Párkrát jsem třeba přinesl košík s houbami a dal každému přivonět. V těch lidech to najednou vyvolalo spoustu vzpomínek, o které se chtěli navzájem podělit.
Na jedné konferenci jste řekl, že humor je internacionální. Provádíte v rámci občanského sdružení mezinárodní výměny?
Ano. Máme celosvětová setkání vždy jednou za rok, kde si vyměňujeme zkušenosti. Nedávno jsem se například vrátil z návštěvy uprchlického tábora na Blízkém východě. Bylo tam strašně moc dětí, které nemají celý den co dělat. Všude okolo je jen jednobarevná poušť. Byly vděčné za každou hru, za každý kontakt. Zkusil jsem jednoduché kouzlo. (V jeho rukou mizí magnet a já vůbec nechápu, jak to dělá.) Ty děti byly velice vděčné, smály se a chtěly, abych to kouzlo pořád opakoval.
