Hospody, sladké vražedkyně normalizačního času | E15.cz

Hospody, sladké vražedkyně normalizačního času

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Kdo v nich v normalizačních letech nevysedával, ať hodí kamenem. Ostravské hospody.

Respektovaný výtvarník, jedna z hvězd českého showbyznysu, emigrant spisovatel žijící v tvořící a publikující v Německu. Ti všichni mají jedno společné. Při vyslovení termínu „ostravské hospody za bolševika“ je zaplaví vlna nostalgie. Je zajímavé, že všichni mluví o hospodě Na Společenstvu jako o středobodu tehdejšího malého ostravského vesmíru. Tehdy stávala hospoda na Dimitrovově třídě, dnes je to třída Nádražní a hospoda nese jméno Spolek. Tak se jí ostatně vždy říkalo. Na Spolku. A pak je tady řada dalších, ať už oficiálních či místních dobře známých názvů: U Rady, Nošovická, Schöntal, Mama, Venuše a další a další.
Osmačtyřicetiletý Jiří Surůvka, výtvarník a také pedagog na Fakultě umění Ostravské univerzity vzpomíná, jak se jako kluk s Hrabůvky pomalu propracovával do centra. „V Hrabůvce a okolí byly takové nalejvárny, což mne moc nebavilo. Vyráželi jsme proto do centra, rádi jsme chodili třeba do kavárny Elektra. Panovala tam dost obskurní zábava, natřásali se tam různí divný týpci, pro nás to tehdy byla hrozná legrace,“ směje se. A pak poznal Spolek. Spolek, alfa omega všeho
„Myslím, že taková hospoda neměla obdoby. Dolů chodili normální pivaři, do prvního patra hašiši, ale veksláci a policajti. A dole na dvoře v boudě zvané Vagon, seděly už jen deklasované živly,“ líčí Surůvka sociální složení tehdy vyhlášené ostravské hospody
Podobně na Spolek chodíval Bořek Slezáček, dvaatřicetiletý zpěvák a moderátor, který již dvě desetiletí žije v Praze. „spolek, to byla zvláštní hospoda, dělená na tři části. Dole sedávali alkoholici, nahoře máničky a veksláci. Na dvoře ve Vagonu pak úplný underground. To byl vlastně jedinečný folklór,“ všímá si Slezáček.
Třetí návštěvník ostravských hospod byl třiapadesátiletý Jaromír Konečný. Na přelomu 70. a 80. let patřil k „ostravským máničkám,“ pracoval jako hutník v NHKG. V roce 1982 emigroval do Německa, vystudoval Technickou univerzitu v Mnichově. Věnoval se genovému inženýrství, nyní působí jako spisovatel a antikvář. V loňském roce vydal knihu Moravská rapsodie. Patrně jediný román, který popisuje život ostravských vlasatců se všemi těmi hospodami jako Spolek, pustkovecká Mama nebo porubská Bohemka právě konce 70. a začátkem 80.let.
„Spolek byl asi takové centrum pro všechny. Na Spolku jsem se taky rozloučil s kamarády, než jsem utekl do Německa. Ale záleželo to taky od toho, kdo tam zrovna obsluhoval. Jedna slečna číšnice z vagonu nás zásadně neobsluhovala. Hodně mániček jezdilo radši do Pustovce do Mamy a podobně. V centru Ostravy se kolikrát stalo, že pingl na voláni, „pivo!“, odpověděl, „až se ostříháš.“ Když jsme se ošívali, tak na nás zavolali policajty a už jsme letěli,“ líčí nelehké časy genový inženýr a spisovatel Konečný.
Ornela v Sakuře
Policie, tehdy tedy Veřejná bezpečnost k hospodám neodmyslitelně patřila. Velké skupiny po zuby ozbrojených příslušníků VB vtrhávaly do hospod s neustále se opakujícím heslem: „Předložte občanský průkaz.“
„Často byli ozbrojeni samopaly, a já se jich celou tu dobu nesmírně bál,“ přiznává moderátor Bořek Slezáček. „Proto jsem začal chodit spíše do klubu Hit v hotelu Imperiál nebo do tamního baru Salajka. Výhoda těchto klubů spočívala v tom, že do nich policajti nechodili,“ vysvětluje Slezáček, jak začal vyhledávat ty z luxusnějších ostravských podniků. „A ještě nezapomenu na čínskou restauraci Sakura v centru. Obsluhovala tam servírka, která vypadala jak Ornela Mutti. Chtěli jsme se s ní nějak blíže seznámit, ale nikomu se to nepovedlo,“ lituje Slezáček i po dlouhých desetiletích, že bližší seznámení se nekonalo.
I Jaromír Konečný samozřejmě vzpomíná i jiná ostravská restaurační zařízení. „Když slyším ostravská hospoda a normalizace, tak se mi hned kromě Spolku vybaví restaurace U Křižanka a bufet u Neptuna, kde byl k dostání guláš z játry a z ledvinek, a v lete teplé a hnusné pivo. U Křižanka jsme v boxech kolem kulatého stolu hrávali Bolivii, při které se hází krabička sirek přes půllitr - jedno jak se trefíš, pije se vždycky. Kvůli té šílené hře bylo na stole najednou i padesát piv a asi za dvě hodinky hry pod stolem několik poražených.
Své kouzlo mívaly i sídlištní hospody, zvláště proslavená Venuše v Zábřehu. „Ve Venuši vozili piva na dvoupatrových vozících, na které se vlezlo snad sto piv. A každý z hostů si bral hned po čtyřech,“ pamatuje si Jiří Surůvka. To platilo zejména o lidech co přišli s odpoledních šichet a chtěli toho ještě co nejvíc stihnout. „Každý vypil během dvou hodin nejméně šest piv,“ konstatuje Surůvka.
Dramata ve Bzendě
Ke koloritům tehdejších hospod patřily časté rvačky i okrádání. Galerka s modrým tetováním všude se scházela v Bzenecké vinárně na Dimitrovově ulici. Bzenecká zvaná Bzenda byla jako jeden z mála ostravských podniků otevřena až do půlnoci. Před vinárnou stávaly kapsářky v podstatě ve špalírech. Člověk, který se dral dovnitř, tak si prošel speciální ostravskou masáží. Cizí ruce měl najednou všude. „Když mi ve Bzendě švihli tašku, tak se později nenápadně dostala zase zpátky ke stolu. Měl jsem v ní jenom občanku a lejstra do školy. A to zloděje vůbec nezajímalo. Zmizela tak akorát propiska,“ popisuje Surůvka benevolenci zlodějíčků z vinárny.
Bořek Slezáček do seznamu významných restaurací zařazuje i porubskou Moravu na tehdejší Leninově třídě. „Zvláště v době Folkových kolotočů to býval důležitý hostinec. Pořadatel festivalu Milan Kaplan díky svým folkovým záležitostem tehdy naplňoval porubské hospody tak, že mu za to tamní výčepní dluží minimálně malý Fiat,“směje Slezáček. Jiné to bývalo na Slezské, kde ještě jely tamní šachty a útlum byl v nedohlednu. „V době výplat manželky čekaly před šachtama, aby jim chlapi dali alespoň nějaké peníze, které by pak nepropili. V době výplat bylo lepší do těch hospod ani nechodit,“ popisuje moderátor podoby hornické žízně. A přiznává , že i přes tehdejší bolševický tlak cítí dnes k těm letům nostalgii. Jiří Surůvka konstatuje, že se zvyků z těchto zařízení nezbavil dodnes. „Atmosféra těch hospod, to byl řev a dým. A všichni se snažili vypít co nejvíc piv. A úplně mne fascinovala ta jadrná mluva. Všichni mluvili sprostě. Jako gymnazista jsem se v těch hospodách totálně zkazil. Má mluva se přizpůsobila prostředí. A byť jsem pedagog, mluvím dodnes jako dlaždič.“

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.