Hranice zbrzdilo zpoždění vlaku. Na Přerov nestačily lázně ani vojáci
Hranice l Spisovatel Josef Frais o Hranicích tvrdil, že jsou „šrámkovským městem, ve kterém může milovat každý, koho si jen vybere“. Přestože jsou Hranice menší než Přerov, v jeho historii byly chvíle, kdy tomu bylo naopak. Byly větším i významnějším městem.
Město Hranice bylo krajským i okresním městem, svého času bylo díky rozvoji soukenictví dokonce větší než Přerov. „Přerov patří k nejstarším osídleným lokalitám na Moravě. Město Hranice vzniklo až na základě kolonizačního záměru benediktinů ve dvanáctém století,“ upřesnil ředitel archivu v Přerově Jiří Lapáček. Připomněl ale, že na mapě, která je součástí polského atlasu světových dějin, jsou na Moravě v raném středověku zakreslená jen tři města. Brno, Olomouc a Hranice.
V šestnáctém století byl význam Přerova i Hranic srovnatelný. „Ale za třicetileté války obě města utrpěla. Zatímco Přerov se po válce neoživil, Hranice se díky soukenictví dostaly na úroveň předních měst na Moravě. Význam Hranic podtrhlo i to, že se v roce 1783 staly krajským městem. Koncem 18. století tak patřily mezi čtrnáct předních měst na Moravě a velmi rychle narůstal počet obyvatel,“ informoval archivář.
Počtem obyvatel i významem předběhly Hranice v roce 1840 Přerov. Ve městě tehdy žilo téměř šest tisíc obyvatel, zatímco v Přerově jen přes čtyři tisíce.
I když Hranice pozvedlo soukenictví, postupem času nevznikaly manufaktury, a místní tak nemohli konkurovat výrobcům v Brně a v Novém Jičíně. Město začalo zaostávat za Přerovem.
1. Vlak do Hranic měl zpoždění
Zatímco do Přerova přijel první vlak 1. září 1841, Hranice si na příjezd vlaku musely pár let počkat. Na stavbu trati nebyly peníze. Městem tak projel první vlak až 1. května 1847, kdy se otevřela trať přes Hranice do Bohumína.
Možná, že Přerovští dobře využili náskoku několika let, o které měli železniční stanici dříve. Jisté je, že už v roce 1850 zaostávají Hranice za Přerovem.
2. Zánik krajského i okresního města
Velkou ránou pro Hranice byl právě rok 1850, kdy ve městě zanikl krajský úřad. Ale Hranice se pustily do boje. „Zemská správa byla v letech 1852 a 1853 rozkolísaná. Novinové zprávy píší o tom, že představitelé Hranic se u kompetentních orgánů snaží, aby se do Hranic vrátil krajský úřad. Jejich snahy souvisely s tím, že měly na Moravě vzniknout vojenské výchovné ústavy,“ vysvětluje Lapáček. Místní věřili, že ústav město pozvedne. „Cítili, že se do města budou stěhovat lidé, že stavba přitáhne pracovníky, že tam pak přijdou vyučující, což byli lidé vyšší společenské třídy. Městu to mohlo přinést lesk lepší společnosti i hospodářský užitek, protože řemeslníci by měli odbyt svých výrobků,“ upřesňuje ředitel archivu. O status krajského města ale nakonec bojovali Hraničané marně.
V roce 1850 se Hranice po reformě územní správy staly alespoň okresním městem. A byly jím až do roku 1960. „Konec přišel velmi nečekaně. Byla to rána z čistého nebe. První informace o zrušení okresu Hranice přišla v lednu. Přitom ještě v prosinci se připravoval pětiletý plán rozvoje okresního školství. A v lednu se začalo řešit, že už okres nebude. Bylo to náhlé rozhodnutí. Pokud byly mezi místními negativní reakce, nedostaly se do psaných dokumentů,“ řekl Lapáček.
3. Vojenské ústavy: město ve městě
Když se v roce 1852 začalo mluvit o zřízení vojenského ústavu, nebylo jisté, že vznikne právě v Hranicích. Konkurentem městu tehdy bylo Brno. „Tam už vojenský ústav existoval. Šlo o to, jestli se nové budovy postaví v Hranicích, nebo v Brně. Hranice vyhrály, to byl pro ně další zásadní rok. Křesťanská obec nabídla pět tisíc zlatých k nákupu pozemků, židovská obec osm set zlatých a radní přišli s tím, že poskytnou bezplatně kámen a písek z blízkých lomů a za výrobní cenu cihly a vápno,“ objasňuje Lapáček.
Místním nahrávaly i novinové články. „Hranice mají přenádhernou polohu, romantické lesní partie, rozsáhlé prostory, které mohou sloužit jako cvičiště, říční a minerální lázně, které lze využívat pro zraněné bojovníky,“ uvádí v článku z roku 1852 generál Keck.
V Hranicích tak začala stavba areálu rakouských vojenských škol, velkého jako malé město. Nejvýznamnější byla vyšší vojenská reálná škola, na které studovali příslušníci vysoké šlechty. A to, že vyrostli na internátě v Hranicích, bylo skvělým doporučením v tehdejší společnosti.
„Od poloviny 19. století byly rakousko-uherské vojenské internátní školy nedílnou součástí hospodářské struktury města. Staly se odbytištěm hranických podniků i řemeslných dílen. Navíc před první světovou válkou zaměstnávaly téměř stovku civilistů z Hranic a okolí,“ sdělil historik Václav Bednář.
Vojenské ústavy ale byly v roce 1918 vážně ohrožené. V zakládacím dokumentu československého státu stálo, že v nově vzniklé republice bude stálá armáda nahrazena milicí. „Pro Hranice konec prosperujícího spojení města s velkou posádkou znamenal katastrofu. V zápisech z jednání zastupitelů z roku 1919 nacházíme kupu dokumentů, jak místní radní hledali cestičky, aby do kasáren vojáky vrátili. Nadšeně uvítali, když se koncem roku 1919 rozhodlo, že republika bude mít pravidelnou armádu a Hranice navážou v podobě vojenské akademie na tradici internátní výchovy vojenských profesionálů,“ popisuje historik Bednář.
V poválečném krizovém období nezaměstnanosti, bídy a obrovského nedostatku potravin a zboží byl styk města s velkou posádkou životně důležitý. Československá vojenská akademie dokázala podpořit stabilitu města. „Zvláště v době ohrožení nacisty byla opěrným bodem demokracie a suverenity republiky. Každoroční slavnostní vyřazení nových poručíků zviditelňovalo Hranice nejen v republice, ale koncem třicátých let i ve světě. Akademie významně obohacovala také společenský, kulturní i sportovní věhlas Hranic. Jsem přesvědčen, že historický význam vojenské akademie pro město bude plně doceněn až v budoucnu,“ doplnil Bednář.
4. Lázně lákají nemocné už po staletí
Velký význam měly pro Hranice lázně v blízkých Teplicích nad Bečvou. K lázeňskému využití místa položil základ tehdejší majitel hranického panství Jan Kropáč z Nevědomí, který nechal roku 1553 vybudovat kamennou nádrž se střechou na koupání, do níž vedly nejvydatnější prameny termální kyselky. „Další záznam, který existenci lázní dokumentuje, je z roku 1569. Je tam uvedená platba dvou zlatých rýnských vrchnosti za Teplice. Z toho lze odvodit, že už tehdy fungovaly lázně,“ sdělil Lapáček.
5. Po Sovětech zůstaly byty
Když do Hranic přijeli na Štědrý den roku 1983 s raketami sovětští vojáci a obsadili kasárna Jaslo, místní čekaly změny. Výhodou, kterou měli z pětiletého pobytu Sovětů Hraničané, bylo sídliště se zhruba čtyřmi stovkami bytů. To vzniklo i se školou a nákupním centrem v rekordním čase pro rodiny důstojníků okupační armády Sovětského svazu.
Když v roce 1988 vojáci stahovali z Hranic rakety, sídliště se s odchodem Rusů vyprázdnilo. Zdevastované byty plné švábů připadly po revoluci městu. Dělníci je opravili a na sídliště Nová, kterému pamětníci říkají Ruské pole, se začali stěhovat Hraničané.
6. V cementárně pracovalo tisíc lidí
Rozvoj města ovlivňoval v novodobé historii průmysl. V Hranicích byla například první a největší továrna na prací stroje v českých zemích, která vznikla už v roce 1904. Práci dávaly lidem v minulém století významné podniky jako přední výrobce čerpadel Sigma Hranice, výrobce krytiny, panelů a zdících materiálů Severomoravské cihelny Hranice a další. A život ve městě změnila cementárna, která rozjela výrobu v roce 1954. Dala práci tisícovce lidí, ovlivnila založení cementářské průmyslovky, ale také změnila ráz krajiny „ukusováním“ kopce těžbou suroviny – vápence. 7. Továrna Philips proslavila město
Obrovské investice ve městě vyvolala stavba továrny Philips před dvanácti lety. Díky ní vzniklo v Hranicích několik supermarketů. Zlí jazykové předpovídali, že továrna na obrazovky využije desetiletých daňových prázdnin a pak z Hranic zmizí. Výroba televizních obrazovek ale skončila ještě dřív. Namísto slibovaných tří tisícovek pracovníků zaměstnávala továrna jen třináct stovek lidí. „V té době to Hranicím pomohlo. A jestli nic, tak jsme se stali známými kvůli aféře s výkupem jednoho pozemku pod továrnou,“ připomněla hranická starostka Radka Ondriášová případ kadeřnice Markéty Regecové, která díky svému odhodlání získala za pozemek pětadvacet milionů.
