I nýmand může být ve hře Pán jeskyně

Je poklidný čtvrteční večer a stálí štamgasti v poloprázdné restauraci unyle popíjejí pivo. „Dělej, podřízni toho blbýho barmana!“ ozve se zničehonic. Pohledy všech přítomných se zvědavě stočí k jednomu ze stolů. Partička mladých lidí ale nikoho brutálně nevraždí. Na desce stolu mezi nimi leží jenom pár papírů, tužka a několik hracích kostek. Celý boj s otravným výčepním se neodehrává v realitě, ale pouze v myslích hráčů. V jejich fantazii.
„Když někomu povíte, že trávíte osm hodin týdně s kamarády tím, že si hrajete na pohádku, pomyslí si, že jste magoři. My ale hrajeme kvůli tomu, že to je úžasný psychický relax,“ vysvětluje sedmadvacetiletý Michal Kamenický z JH Fantasy clubu.

Roztrhá papír a začíná znovu

Podle něj se problémy, které má člověk v reálném světě, ve světech fantazie neřeší. „Nejhorší, co se může stát, je to, že roztrhám papír, vezmu si kostky a vytvořím si novou postavu,“ směje se.
„Když je někdo ve skutečném světě nýmand, na kterýho všichni kašlou, tak v tomhle světě má postavu, kterou všichni respektujou,“ souhlasí s ním třicetiletý Radim Sejkora.
Role playing games, v překladu hra na hrdiny, je druh zábavy, při které hráči zaujmou role fiktivních postav ve vymyšleném světě. V souladu se společnými pravidly se ve hře rozhodují, jednají, bojují a postupují dál v častokrát strhujícím příběhu. Celé dobrodružství řídí takzvaný PJ, tedy Pán jeskyně. „Každá postava má určité vlastnosti a atributy, které si na začátku přiřadíme pomocí hodu kostkou. Každý charakter pak prochází světem a na základě svého jednání se vyvíjí,“ vysvětluje další ze skalních fantastů Štěpán Jirka.
Pětatřicetiletý Jirka se k pravidelným výpravám do světů bez hranic dostal náhodou. „Asi před pěti lety jsem házel v jedné hospodě šipky. Najednou jsem od stolu uslyšel něco, co mě zaujalo. Seděli tam nějací kluci a bavili se o mečích a sekyrách. Slovo dalo slovo a najednou jsem chodil hrát s nimi,“ zapáleně vypráví. Hráči se shodují, že jednou z největších překážek pro začátečníka je počet chyb, které udělá. „Ostatní tehdy už věděli, co se jak má. Do toho tam přišel takovej blbeček jako já a díky štěstí si naházel atributově výbornou postavu, se kterou neuměl hrát. Takže dělal chybu za chybou,“ vzpomíná Jirka na své začátky. Dodává, že někteří nováčci se z chyb poučí, ale většinu to od dalšího hraní odradí. Mladší hráči pak mají také problém s časem na hraní a taky s náhledem na svět.
„Samozřejmě, že novým hráčům vysvětlíme všechna pravidla. Ale pak je hodíme do děje, ať se plavat naučí sami,“ říká Kamenický. „Člověk to musí mít v hlavě. Jsi středověký žongléř a potuluješ se po světě. Jaký doopravdy jsi? Jakou máš morálku? A úctu k životu? Jsou lidi, kteří dneska nejsou schopní ztvárnit kněze. Prostě proto, že jim pojem víry nic neříká. Neznaboh a ateista nemůže hrát kněze, když ani neví, jak kněží jednají. My už tohle zvládáme automaticky,“ dodává.
Hráči mají výborné znalosti nejen z historie a sociologie, ale i dalších oborů. Obsáhnou etiketu a politiku, ale i matematiku a ekonomiku. „Když jsem kamarádovi, který chodí na vysokou školu ekonomickou, ukázal, jak ve hře počítáme výnosy z polí, tak byl na větvi. To jsou totiž vzorce, které se učí na vysoké škole, a my je zvládáme levou zadní,“ tvrdí Kamenický.
Že fantazii se opravdu meze nekladou, dokazuje příhoda, na kterou všichni tři hráči zavzpomínají. „Naše postavy šly, něco řešily a byla zima, sníh. No a jako v reálu vypukla sněhová bitva. Byla do toho zapletená i magie, no prostě jsme se vyblbli. Řezali jsme se tam asi tři hodiny. Proč nezkusit, jak daleko po sněhu doklouže plátové brnění, ne?“ směje se Kamenický.
Jak se na nezvyklou zálibu svých partnerů dívají přítelkyně hráčů? „Ta moje hodně těžce nesla, když jsem začal hrát. Nicméně věděl jsem, že je jí historie blízká. Vzal jsem ji na dvě nebo tři setkání, kde seděla, koukala a zajímala se. A pak to přišlo, začala se ptát, jestli za mě může hrát, hodit kostkou. Postavil jsem před ni papír, tužku a kostku a řekl jí, ať hraje sama za sebe. Člověk ale musí umět vyvážit hru a osobní život,“ vysvětluje Štěpán Jirka.

Mění se ve stínové běžce žijící na okraji

Oblíbenou hrou hradecké partičky je RPG Shadowrun, simulace života člověka, pohybujícího se na hraně společnosti. Postavy zvané shadowrunneři (stínoví běžci) jsou osoby, které bez platných dokladů žijí většinou na území Spojených států nebo Evropy a vykonávají nelegální činnosti. Děj se odehrává kolem roku 2070, v době, kdy světu nevládnou státy, ale korporace. V době, kdy podle legendy hry lidé zjistili, že kouzla a čáry jde provozovat i ve skutečnosti.
Další podobnou hrou je Stín meče, který dobrodruzi označují za čisté fantasy. „Vzkřísili jsme něco, co vyšlo v roce 1997 a pak to dlouho leželo v prachu. To hlavně proto, že herní systém byl neschopný života a děravý jak staré boty. Původní autoři se nedokázali na některých pravidlech dohodnout. My si udělali svoje vlastní dodatky, úpravy a zápláty, které neustále testujeme,“ komentuje Kamenický.
Neměli hráči někdy potřebu vytvořit si vlastní svět a neřídit se pravidly, vyčtenými především z koupených knížek a příruček? „V tuhle chvíli to nemá cenu. Český trh je zahlcený dovezenými stolními hrami a my jsme spokojení s tím, co máme,“ říká Sejkora.