Jan Klíma: Afrika je zkažená zvenčí

Hradecká univerzita má jedinečné kontakty s Afrikou i s Latinskou Amerikou. Vděčí za to bývalému diplomatovi Janu Klímovi.

Knihy historika Jana Klímy o Africe, Latinské Americe a Portugalsku, nemají v Česku konkurenci. Klíma patří mezi naše přední odborníky na bývalé portugalské kolonie. Do letošního února byl proděkanem pro zahraniční styky filozofické fakulty hradecké univerzity „Osudem se mi stala portugalština. Ta mě také přivedla do Afriky,“ říká Klíma, který se zasloužil o věhlas hradecké univerzity v Africe a Latinské Americe.

Co vás přivedlo k zájmu o tak vzdálené končiny?

Zkušenost z Afriky. Dostal jsem se tam jako tlumočník. V roce 1985 se mi naskytla možnost jet do Mosambiku se skupinou československých expertů. Měl jsem štěstí, že jsem mohl poznat Afriku zevnitř. Žil jsem tam dva roky.

A jaké jsou vaše vzpomínky na Afriku?

Vlastně to bylo velmi dramatické. Mosambik byl ve stavu občanské války. Všude řádili bandité, kteří bojovali proti vládě. Jinak obyčejní lidé jsou tam velmi přátelští. Poznal jsem, že Afrika je něčím zkažena zvenku. Často jsem podnikal výpravy i do sousední Zimbabwe, kde jsem spatřil úžasné věci, jako jsou Viktoriiny vodopády.

Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat historii bývalých portugalských kolonií?

Těch impulzů bylo mnoho, ale vzpomínám si, že když jsem byl v Mosambiku, hodně lidí si ještě pamatovalo koloniální dobu a celou řadu ústrků. Jendou jsem přišel do malé zapadlé vesničky. Staříci, kteří mě uviděli, povstávali do pozoru, protože přišel „bílý pán“. Bylo to dost zvláštní a tenkrát jsem si řekl, že to musím hlouběji nastudovat.

Pak jste se vydal do Afriky podruhé.

V roce 1992 jsem pracoval v diplomatických službách na ambasádě v hlavním městě Angoly Luandě. Ta zkušenost nebyla již tak příjemná, jako v Mosambiku. Diplomacie je svým způsobem přetvářka. Navíc Luanda představuje spoustu zmatku, špíny a podivných elementů. Bylo to poměrně nebezpečné místo.

Již tenkrát jste se začal věnovat studentským výměnám?

Ano. Pracoval jsem na smlouvě o přijetí angolských studentů do českých škol. Vždycky jsem to hodně podporoval, protože tím se vám vytvoří neuvěřitelné vazby, ze kterých se dá dlouho čerpat.

Luandu jste opouštěl za dost dramatických okolností.

Sledoval jsem tam první takzvané svobodné volby, které končily jásotem OSN, ale my, co jsme byli na místě, jsme věděli, že bude zle. Politická scéna se rozdělila na příznivce strany UNITA a MPLA. Čtrnáct dní po volbách ve dvě hodiny ráno nás probudily výbuchy. Běželi jsme na střechu ambasády a viděli, jak nad městem poletují kusy budov i lidských těl. Propukla občanská válka.

Jak jste se z Angoly dostal?

Tři dny se kolem vedly tvrdé boje. Pak nás z rozstřílené ambasády zachránili Jihoafričané. Evakuovali nás na loď, ale angolská vláda nám nepovolila odplout. Po dvou dnech přilétla jihoafrická letadla a převezla nás do Pretorie.

Jak se zkušenost z Afriky promítla do vaší profese historika?

Když se setkáte s konkrétním prostředím, tak máte úplně jiný pohled. Informace, které k nám přicházejí, jsou přefiltrované sdělovacími prostředky. Většinou je to druhotný odvar toho, co se skutečně stalo. Pokud chcete porozumět místu, o kterém píšete, tak ta autentická zkušenost je naprosto nenahraditelná.

Proto také vysíláte hradecké studenty do Afriky a Jižní Ameriky?

Do obou míst posíláme naše studenty, aby zde získali zkušeností a cenné kontakty. Jsme jediná univerzita, kde se dají podobné obory studovat. Propagoval jsem je, protože díky zkušenostem z Afriky a znalostem Latinské Ameriky vím, že v těchto končinách jsou obrovské možnosti.

To má jistě i význam pro rozvoj Hradce.

Samozřejmě. Vytvořili jsme řadu diplomatických a kulturních spojnic. Může to hodně znamenat i pro rozvoj ekonomiky. V Evropě o naše výrobky není zas tak velký zájem, ale odbytiště se mohou najít tam.