Jazzman píše Manifest prdelismu

V pivnici U Zlatého lva hrají Tetovaný prdele a Motorová prdel. Tento kulturní tip vyšel před časem v týdeníku Sedmička.
„Prdelismus pronikl už i do hudby. Tak to je pěkně v prdeli,“ řekl si rozhořčeně jazzman Karel Kobližka z Tábora. Sedl ke stolu a začal psát Manifest prdelismu.
Vymyslel, jak bude vypadat vlajka, instituce, původ, způsob komunikace, pozdrav nebo státní znak s nápisem Prdel vítězí! Prdelisté jsou podle Kobližky lidé, kteří odmítají jakékoli ustálené morální, etické, estetické a kulturní hodnoty. Mají rádi nafouklý humbuk, vyznávají způsob života založený na principu nekonečného žvanění neboli prdelení. „Prdelismus se stal státní doktrínou a dává šance blbcům, zatímco ignoruje ty, kteří něco umí,“ popisuje autor připravované knihy.
Pro osvětlení přidává příklad. „Mladý kluk se naučí jeden, dva nebo žádný akord. Koupí drahou kytaru, sežene další kluky, udělají tři zkoušky. Potom hned uspořádají koncert a vzápětí vydají cédéčko. Ale kdo to má poslouchat? Jasně, každý nějak musí začít. Ale ti kluci si myslí, že jsou hned muzikanti. Problém je, že lidi se dneska nechtějí učit,“ líčí hudebník, který léta studoval hudbu v Česku, Německu, USA i Jižní Americe. Nad otázkou, zda je v něčem i on prdelistou, se zamyslí. „Možná v jedné věci. V tom, že když ke mně přijde prdelista, a je to slušný člověk, udělám kompromis a respektuji ho,“ odpovídá.
Dodává, že takových je ale málo. „Ostatní přinejmenším roznášejí pokleslou kulturu, chtějí bourat staré věci, aniž by měli nová řešení a nesnášejí konstruktivní kritiku. A to je špatně. Dobrý architekt přece nezbourá starý dům, aniž by měl jasnou představu o tom, co vybuduje na jeho místě. Jestli tam bude hezký park nebo lepší a vkusný dům,“ říká Kobližka.
Tvrdí, že také míval potřebu křičet, ale už ho to dávno přešlo. „Místo toho se chechtám na plný pecky a chci to hodit na papír. Vydat knížku a chechtat se se svými přáteli neprdelisty, až se budeme za břicha popadat,“ vysvětluje muzikant.
Rád by ale dodal ještě jednu důležitou věc. „Hezkých věcí je na světě dost. Jen po nich sáhnout. Ale rychle, protože kvůli prdelistům ubývají. Nerad bych zažil, jak nám kradou náš kulturní svět,“ uzavírá Karel Kobližka.