Europa, jeden ze čtyř největších měsíců obíhajících kolem Jupitera, už dlouho fascinuje odbornou i laickou veřejnost svým potenciálem hostit život. Nyní se ukázalo, že získat při plánované misi důkaz nebude tak těžké, informuje Nature.
Povrch měsíce je tvořen ledem, nicméně pod jeho povrchem se pravděpodobně nachází oceán, který by mohl vykazovat známky života. Odborníci ho považují za jedno z nejlepších míst pro život v naší sluneční soustavě.
Nejvíce informací o Europě i dalších měsících Jupiteru zjistila sonda Galileo, která pracovala do roku 2003. Právě její data přinesla silné důkazy o globálním oceánu pod ledovou vrstvou. Od té doby je další výzkum pouze ve stádiu plánů.
Vědci by chtěli zkoumat Europu nejen z oběžné dráhy, ale rádi by na její povrch dostali průzkumné vozítko. To by v ideálním případě mělo překonat ledovou vrstvu a dostat se k důkazům.
Otázkou ale bylo, jak tlustá povrchová vrstva ledu vlastně je. Spekulovalo se až o desítkách kilometrů, což by bylo nad možnosti veškeré aktuálně dostupné techniky, kterou můžeme vyslat do vesmíru.
Vědecký tým, vedený Tomem Nordheimem, zkoumal záření na povrchu Europy a zjistil, že je nejintenzivnější kolem měsíčního rovníku a směrem k pólům se snižuje. Záření proniká 4 až 8 palci (10 až 20 centimetrů) v nejsilnějších oblastech, ale v nejslabších oblastech prochází méně než 0,4 palci (1 centimetrem).
Nové komplexní mapování radiace na Jupiterově ledovém měsíci Europa odhaluje, kam by se vědci měli dívat a jak hluboko budou muset jít při hledání stop života. Naznačuje, že dokonce i v oblasti, které jsou vystaveny nejtvrdšímu záření, nemusí být kvůli prokázání života nutné dostat se pod více než 20 centimetrů ledu.
Pointa je v tom, že z povrchu Europy na některých místech tryskají ledové gejzíry, které rozprašují oceánskou vodu několik kilometrů do vesmíru. Ta poté spadne zpátky na povrch. Tato oceánská voda může být, stejně jako naše, plná mikrobů a dalších chemikálií přímo spojených se životem.
Mikroby pravděpodobné tuto krátkou exkurzi mimo svůj svět nepřežijí, ale vedlejší produkty života by přežít mohly. Není tedy nutné provrtat se až k oceánu, ale stačí se dostat k vyvrženému materiálu.
Studie zkoumala, kde Jupiterova radiace zasahuje povrch Europy nejvíce. V těchto oblastech by byly aminokyseliny - stavební bloky bílkovin - po vyvržení na povrch poškozené. Ale o asi 10 až 20 centimetrů níže mohou být přeci jen částečně chráněny.
Mělo by to fungovat takto: aminokyseliny z vnitřního oceánu se dostanou do vesmíru, spadnou zpět na povrch a po určitém čase jsou pokryty nánosy ledu, který některým dovolí přežít. V oblastech mimo nejsilnější oblasti záření mohou být aminokyseliny doslova přímo pod povrchem, takže k získání důkazů stačí opravdu málo.
