Jiří Žák. Jeho první překlad hráli v Mostě. Klíč k Francii dostal od Jeana Maraise | E15.cz

Jiří Žák. Jeho první překlad hráli v Mostě. Klíč k Francii dostal od Jeana Maraise

Spisovatel, herec a překladatel Jiří Žák potkal na  cestě životem celou řadu slavných hvězd. Začínal v Mostě. Nakonec zakotvil v Lounech.

Most / Jiří Žák natočil a napsal rozhovory s Maraisem, Hosseinem, Girardotovou, Cardinalovou, Belmondem a dalšími legendami francouzského filmu. Knižně vyšly jeho rozhovory s českými umělci. Přeložil pětačtyřicet divadelních her. První hráli v Mostě, kde měl řadu let herecké angažmá.

Jste první dokumentarista, a bohužel i poslední, kterého pozval Jean Marais do svého soukromí. Jaký byl?

Setkání s Jeanem Maraisem bylo osudové. Vyrůstal jsem v padesátých letech a chodil do kina na každý jeho film. Miloval jsem ho už jako dítě. Jak čas šel, měl jsem příležitost setkat se s řadou významných lidí v Čechách i ve světě. Jean Marais byl výjimečný, laskavý, moudrý, lidský, pokorný. Slovo člověk ho vyjadřuje snad nejlépe. U něj velikost a sláva nebyla oblečena do pozlátka. Při rozhovoru s ním jsem si uvědomil, v jakém marasmu, stresu, závisti, nenávisti, rvačkách o prachy a kariéru žijeme. On byl nad tím vším. Zářil vyrovnaností. Pravda, bylo mu osmdesát let, slavná hvězda, finančně nezávislá. Ale to u něj nebylo podstatné. Setkání s ním mi přerovnalo životní hodnoty. Marais mi otevřel cestu k Francii.

Jak na vás zapůsobila herečka Annie Girardotová?

Je komplikovaná osobnost. Má za sebou komplikovaný život a komplikovaně se s ní komunikuje. Rozhovor s ní jsme natáčeli v době, kdy se vracela do divadla. Dlouho předtím na jevišti nestála. Odůvodňovalo se to prý i drogami, alkoholem. Natočili jsme spoustu materiálu, ale nakonec jsme ji sestříhali ne na hodinu, ale na třicet minut. Sdělila tolik osobního, že se to nedalo zveřejnit. Rozhovor s ní byl nejtěžším, který jsem kdy dělal.

Bylo těžké dostat se k francouzským hvězdám?

Stálo to strašné nervy. Byl jsem jediný ze štábu, kdo uměl francouzsky. Dokumenty produkovala Česká televize, já sjednával schůzky, ale musel jsem být po ruce, i když chtěl zvukař strčit kabel do zásuvky. Pamatuji si, když jsme měli jet k Marlene Jobertové a praskly nám reflektory, odešly foťáky, utopili jsme kameru. Potřebovali jsme dotočit záběry u moře k rozhovoru s Pierrem Richardem. Štáb odjel do Normandie. Kameraman položil kameru na písek. Přišla vlna, jediná za celý den a šplouchla do kamery. Co teď. Nakonec jsme přes známé sehnali od francouzské produkční společnosti kameru. Jenže jsme byli všichni pěkně nervózní. Byl to nejšílenější zážitek z celého natáčení.

Složité bylo setkat se s Robertem Hosseinem, démonickým hrabětem Joffreyem de Peyrac z proslulé filmové Angeliky. Překládal jsem jeho hru pro Divadlo ABC v Praze. Jmenovala jsem se Marie-Antoinetta. Už tenkrát nekomunikoval, neodpovídal na dopisy. Složitě jsem s ním navázal osobní kontakt. Přišel naštvanej na rozhovor. Na první moji otázku odsekl jen ano. Ale pak se uvolnil. A nakonec se i smál a byl bezprostřední. Jerome Savary říkal, že na rozdíl od francouzské televize my umíme naslouchat.

Je tedy Hossein namyšlený?

Ne. Je zaneprázdněný. Nesetkal jsem se u nikoho s arogancí, hvězdnými manýry. Ve Francii je složité překonat bariéru agentů, lidí, kteří se o hvězdu starají. Když se ale dostanete až k ní, nikdy jsem se nepotkal s ničím záporným. Naopak. Zjistil jsem, že velikost rovná se pokora a skromnost. Nedivím se, že i ve Francii mají herci obavy z bulváru. Jsem v angažmá v Divadle na Vinohradech, sleduji, jak jsou kolegové pronásledováni bulváry a vím, jak na články reagují, jak se bulváru obávají a jak jsou vůči novinářům obecně ostražití. Mají právo na soukromí a Francouzi také. Bulvár degraduje lidské hodnoty.

Stalo se, že vás někdo odmítl a rozhovor pro Českou televizi natočit nechtěl?

Za celou dobu mě odmítli pouze dva. Philippe Noiret nevím proč řekl ne přesto, že mu volala režisérka, která s ním v Praze natočila Příliš hlučnou samotu. Měl jsem k němu blízko, ale nechtěl. A pak Catherine Deneuve známá tím, že od smrti své sestry nedává interview. Slušným a laskavým dopisem mi oznámila, ať se nezlobím, ale že nechce.

Moc jsem stál o to setkat se s Gilbertem Bécaudem, ale než jsme stačili schůzku uskutečnit, zemřel. Ke všem slavným Francouzům jsem se dostal přes známé. Přes agenturu snad jen ke Claudii Cardinalové, i když taky ne. Přes redaktora filmového nakladatelství v Paříži jsem na ni dostal osobní telefon. Chtěla, abych nejdřív navázal kontakt s její osobní asistentkou. Několikrát jsme se setkali, byli jsme si sympatičtí, pili spolu víno. Až pak jsem směl ke Cardinalové domů. Byla báječná, vstřícná, otevřená. Jean Marais mi radil, nedělej rozhovory přes agenturu, k nikomu se nedostaneš. A tak jsem na to šel jinou cestou. Vždycky jsem stál o osobní schůzku. Rozhovorům po telefonu chybí lidský kontakt, o který já stojím.

Cyklus rozhovorů jste ve Francii uzavřel. Neláká vás vrátit se tam?

Oslovila mě Nova, abych pokračoval, ale už na to nemám odvahu ani sílu. Bude mi čtyřiašedesát. Přesto, že ještě existují lidé, kteří by mě vzrušovali, třeba Aznavour, Delon, Depardieu, kterému jsem překládal do češtiny dvě jeho knížky, ale řekl jsem ne. Přesto mě francouzské rozhovory stále provázejí. Vedle televizních dokumentů vyšly knižně. Samostatně vyšel Funes, Belmondo, Marais. Teď mám smlouvu na Delona, který by měl pohled na francouzskou kinematografii uzavřít. Na stole mi leží Heptameron, kniha, kterou napsala královna Markéta Navarrská a která vyšla v Čechách pouze jednou ve třicátých letech s kresbami Toyen. Přešlapuji kolem ní, bude to těžký překlad. Vyjde opět s kresbami Toyen.

Z francouzštiny jste přeložil pětačtyřicet divadelních her, které hrají divadla po celé republice. Váš úplně první překlad hráli v Mostě?

Ano, před patnácti lety D´Artagnana. K francouzštině jsem se dostal kvůli Třem mušketýrům. Pohltili mě natolik, že jsem si na prahu čtyřicítky předsevzal, že je přečtu v originále. Most mě provází. Měl jsem tam první herecké angažmá. Do Mostu jsem přišel ve chvíli, kde se ještě hrálo ve starém městě. Nové scény jsem se nedočkal, odešel jsem do Chebu. Pořád mám v sobě vzpomínku na spoustu úžasných lidí, které jsem v Mostě potkal. Karel Nonner byl pro mě vzorem, oblasti se rozdal absolutně. Láďa Hádl, Jirka Havlík, Přemek Bečka, dnes jsou všichni po smrti. Měli jsme prima partu. V nevlídném čase, kdy se v prach řítilo královské město a vedle něj rostla panelová šílenost, v čase inverzí, smradu a mlhy lidé dokázali vytvořit nový domov.

Po patnácti letech se do Mostu vracíte?

V dubnu bude mít premiéru můj překlad francouzské hry Chlap na zabití Francise Vebera. Takže se symbolicky vracím. Určitě přijedu na některou čtenou zkoušku. Na premiéru nevím, protože hraji v Divadle na Vinohradech.

Nesvazuje vám herecká práce ruce na úkor psaní?

Ano, ztrácím v něm spoustu času. Ale v divadle nacházím přátelství lidí, kteří zajímají mě a já je. Když sedím doma v Lounech za psacím stolem, mám krásný výhled na České středohoří, ale jsem osamělý. Divadlo je vzrušující, protože je týmové.

O vinohradském divadle jste napsal knížku.

Před třemi lety měly Vinohrady sté výročí, napsal jsem o dějinách divadla knížku a natočil dokument. Točili jsme za provozu, interiéry hlavně v noci. Mám v srdci nesmazatelný zážitek. Byly tři hodiny ráno, štáb šel na kafe a já zůstal v hledišti úplně sám. Jeviště bylo jen lehce osvícené. Panovalo ticho, prázdno a divadlo promlouvalo. Luděk Munzar říká, že v jevištních šálách jsou ukryté šepoty a výkřiky a člověk by je měl sbírat na stříbrnou lžičku. A tak jim vděčně naslouchám a sbírám je na stříbrnou lžičku svého vědomí.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!