Jsme pyšní na své příjmení. Říkají Kokot, Smrt i Kostohryz

Ještě před osmi lety měla Radka Kocúrová z Blatné klidný život. Od roku 2002 jí ale občas začaly chodit e-maily od fotografů a novinářů s nabídkami na focení nebo s otázkami pro rozhovor.
„Začalo to po zvolení Radky Kocurové druhou vicemis České republiky v roce 2002. Do té doby byl klid,“ líčí ředitelka blatenské základní školy. Dodává, že poprvé se ji na slavnou jmenovkyni zeptali ve firmě, kterou žádala o sponzorský dar. Žádné dveře jí to však neotevřelo.
„Několikrát jsem omyl uváděla na pravou míru, ale většinou jsem na e-maily neodpovídala,“ říká Kocúrová. Jmenovat se jako někdo populární je leckdy příjemné. Žádné závazky to s sebou nenese a ředitelka Radka Kocúrová bere časté omyly s humorem.
„Když hrajeme školní zápas, učitelé proti žákům, obleču si dres Rosického, přítele druhé královny krásy, a vydávám se za Radku Kocurovou,“ vypráví.
Být školákem se jménem Sáček už tak příjemné nebylo. „Jak jinak mi mohli škodolibí spolužáci říkat než Pytlíku! A to mně vadilo hlavně před holkama,“ vzpomíná František Sáček ze Štěkně. Také proto se zajímal o původ svého jména a dopátral se až k době vpádu Sasů.
Originální a opravdu neobvyklé jméno má příbuzný Pavly Tušerové z Písku. Jmenuje se Maxim Kokot. „Bere to ale s humorem a na své neobvyklé a snadno zapamatovatelné jméno je dokonce pyšný. Jednou jsme o změně spolu mluvili, ale řekl mi, že o ní nikdy neuvažoval,“ říká mladá žena.
O výměně příjmení nepřemýšlel ani Pavel Smrt z Písku. „Jednou jsem mluvil v Praze s cizími lidmi. Když jsem se představil, řekli mi, že znali Smrta ze Zvíkova. Shodou okolností to byli moji příbuzní. Žili tam moji strýcové a pocházel odtud i můj otec,“ líčí Pavel Smrt.
Jméno Smrt bylo v okolí Vltavy dost známé. „Smrtové bydleli na Podolsku, Zvíkově a ve Štěchovicích. Rodina žila prakticky na vodě. Když se řeklo Smrt, bylo většinou jisté, že jde o někoho z ní,“ vypráví muž. S negativní reakcí na své jméno se nesetkal. Stává se mu však, že když telefonuje člověku, který ho nezná, a představí se, bývá na druhém konci na pár vteřin ticho, protože jeho jméno volaného zarazí. Miroslavu Kostohryzovi říkali kamarádi v dětství Kosťo. Tenkrát se kvůli tomu zlobil, dnes je na své příjmení pyšný. „V Písku není toto příjmení tak neobvyklé. Jezdím ale po celé republice a někde je netradiční. Pak se stává, že ho lidé špatně skloňují,“ říká Miroslav Kostohryz. Na druhé straně ho prý jeho výjimečné příjmení nutilo k tomu, aby něco výjimečného v životě dokázal.
Jaroslav Janout ze Střídky nemá sice neobvyklé jméno, přesto hledal jeho původ. „Podařilo se mi sestavit rodokmen až do roku 1806. Na vesnici to bylo jednodušší než ve městě. Tam se mladí lidé brali z chalupy do chalupy,“ popisuje. A tak se stávalo, že polovina vesnice měla stejné příjmení. „Dodnes je to vidět na vesnických hřbitovech. Na Soběšicku, odkud pocházím, bývá na každém desátém náhrobku jméno Janout. Jednou se museli dokonce splést, protože tam stálo Janot,“ usmívá se a přiznává, že po významu příjmení stále ještě pátrá.
Kromě klasického kalendáře s křestními jmény existuje už i příjmenář. Lidé si ho mohou zakoupit například na internetu. V něm připadá na každý den v roce jedno příjmení. Například Anděl vychází na 5. prosince, tedy na Mikuláše, se kterým je anděl spjatý. Dne 2. listopadu je v klasickém kalendáři Památka zesnulých. V příjmenáři má proto svátek Stejskal. Na 1. září, první školní den, se může zase těšit majitel příjmení Žák.
Českých příjmení je dnes podle statistiků přes čtyřicet tisíc. Měnit jméno není na Písecku ani Strakonicku obvyklé. Ročně si žádost o změnu jména podá jen několik desítek lidí.
Příjmení si lidé začali přidávat ke křestním jménům od konce čtrnáctého století. Mezi prvními byla šlechta, pak měšťané a sedláci. Původně vznikala z křestních jmen nebo podle místa, kde rodina žila. Ve století šestnáctém již většina obyvatel českých zemí používala příjmení, zatím však nebylo striktně dědičné. Povinné používání druhého jména zavedla Marie Terezie.