Hudební skladatel a producent Karel Havlíček má dnes možná větší renomé v zahraničí než doma v Česku. Jeho mix klasické hudby a elektroniky však sbírá stále více fanoušků a mimo jiné svojí hudbou aktuálně doprovodil nový film Bratři. O pendlování mezi Los Angeles a Prahou, ale i jeho novém studiu Kabelovna, které vyhrálo architektonickou cenu, jsme si povídali nad hrnkem kafe.
Na úvod je třeba říct, že s Karlem, jemuž se mezi přáteli přezdívá Karzi, se znám přes dvacet let. A to ještě z dob, kdy hrával na klávesy s pražskou indie rockovou skupinou Southpaw, jejímž frontmanem byl Jiří Burian dneska známý především svým alter egem Kapitán Demo. Naše povídání je tedy od začátku velmi neformální a vlastně i díky tomu během něj prozradí horkou novinu, kterou si doposud před médii střežil.
Lví podíl
Už v dobách, kdy hrával se Southpaw, měl Karel větší ambice. Dělal hudební znělky pro TV Nova a skládal hudbu do reklam. A v první dekádě milénia se odstěhoval za prací do Los Angeles, kde v té době žil jeho bratr. Tam se mu postupně začalo dařit dělat stále větší a větší zakázky. Zásadním předělem pro něj byla hudba k filmu Lví archa z roku 2013. Britsko-americký dokument o záchraně lvů posbíral několik ocenění a Havlíčkovo jméno se dostalo do kurzu. „To byl jasně největší zlom v mojí kariéře a dost mi to změnilo život. Byl to můj první celovečerák. A když se ti povede taková věc, lidi už tě znají a jede to,“ říká Karel.
„V Americe to funguje tak, že film je skutečně velký byznys a všechno je investice. Producent si pak říká, proč mám zvát ke spolupráci někoho neznámého, když to ohrozí moji investici. Tam ti prostě musejí věřit, že práci odvedeš dobře. A pak se staneš součástí té investice, abys jim pomohl vydělat. Když ale přijde někdo neznámý, zeptají se, dobrý, a co máš za sebou? Nic? Tak to jsi pro nás rizikovej. Samozřejmě jsou i výjimky, když budeš kamarád Camerona a dlouho mu dáváš demo nahrávky, možná něco dostaneš. Ale většinou ne, je to drsnej byznys,“ popisuje Havlíček.
Sám říká, že prosadit se v USA, kde je na poli filmové hudby či hudby do reklam obrovská konkurence, bylo výsledkem dlouhodobého úsilí a píle. Situaci mu podle vlastních slov výrazně usnadnilo, že tam v té době již dlouhodobě žil jeho starší bratr, výtvarník a malíř Maxim Havlíček, u nějž mohl zpočátku bydlet. „Los Angeles je strašně drahé město, takže si musíš vydělat dost peněz, abys tam mohl žít. A rozhodně to nejde udělat na dálku. Musíš být tam, to je základ. A čím déle jsem tam byl, tím víc jsem měl kontaktů. Je to step by step. Nejdřív jsem s pár kontakty dostával malé práce. A čím víc děláš, tím víc máš kontaktů a získáváš větší příležitosti. Já to dělám už přes dvacet let. Je to dlouhodobý proces a mravenčí práce, abys neudělal jenom jeden džob a byl konec,“ vypráví Karzi.
Tady to rozjedu!
Společně sedíme v jeho novém pracovním útočišti Kabelovna Studios v pražských Holešovicích. To otevřel přibližně před rokem a půl, přičemž místo si našel sám. A v Praze žijící architektka slovenského původu Barbara Bencová se svým studiem B2 architecture industriální prostor povýšila do výsledku, za který dostal ocenění finalista Grand Prix Architektů 2022 a Architizer Award 2023 v kategorii malých komerčních interiérů. Sám Karel si prý na prostorech nejvíc cení toho, jaké mu poskytují pohodlí. „Nejdůležitější je pro mě to, že se tu cítím dobře. A lidi, kteří sem přijdou taky.“ A dodává, že konceptem jde o výjimečné studio. „Zásluhou technologií, jako jsou bedny značky Genelec, dnes můžeš udělat studio, které vypadá dobře a nebude všude obložené koberci kvůli akustice. Ty bedny si ten prostor prostě dopočítají. A díky tomu má to studio svůj charakter,“ vysvětluje. Sám prý nechtěl studio, ve kterém budou všude viset dráty, bude zavaleno nástroji a pracovat v něm budou inženýři v bílých pláštích. Naopak usiloval o prostor, který bude co nejvíce podporovat kreativitu. „Jenom přijdeš a řekneš, wow, tady to rozjedu! Je to taková naše svatyně nápadů.“
Dobře zapojené kabely
V technickém vybavení hudebního studia nedělal žádné kompromisy. „Jsou tady nejvyšší kategorie všeho, co se dá pořídit. Co bylo v dané oblasti nejlepší, to jsem sem koupil,“ uculuje se Karel. A dodává: „Ale samozřejmě jsou za tím i lidi. Je tu se mnou Vladimir Chorvatovič, což je nejlepší zvukový designér, kterého znám. Ale i naše produkční Jana a Denisa jsou v tom celku nesmírně důležité a také díky nim to začalo fungovat,“ dodává.
Tím, zda podobně ambiciózní projekt nového nahrávacího a postprodukčního studia najde v Praze uplatnění, si prý Karel zpočátku nebyl úplně jistý. Ale prostě se rozhodl vyzkoušet to. „Měl jsem čas a měl jsem ten prostor. A tak jsem si řekl teď, nebo nikdy. A funguje to líp, než jsem si představoval. Živí nás to a současně máme čas dělat si i vlastní věci,“ říká Karel. A dodává, že skutečnost, jak dobře Kabelovna funguje, ho přiměla přehodnotit někdejší pendlování mezi Prahou a Los Angeles, které před lety trochu narušil už covid. Navíc se mu podařilo něco, s čím prý původně ani ve snu nepočítal. A sice že místo aby musel za prací jezdit do USA, ona za tím jezdí do Prahy. Ostatně dva sály v Kabelovně mají pronajaté američtí producenti Carmen Rizzo a Maurice Salmin, kteří do Prahy přesídlili. Jejich jména vám možná neřeknou mnoho, nicméně ten první pracoval například s Rihannou a druhý se podílel například na trailerech k filmu Aquaman. A oba k sobě přitahují do Kabelovny i zahraniční byznys, zakázky a klienty. „Teď to jde vlastně trochu proti proudu. Ale v Los Angeles se ta situace dost změnila. Všechno je tam strašně drahý, je tam spousta násilí a pro řadu lidí už to není ono,“ vysvětluje Karzi.
Kytary pro bratry Mašíny
V poslední době Havlíčka vytížily dvě velké filmové zakázky. Jednak životopisný film Bratři o bratřích Mašínech a pak snímek Němá tajemství. Přičemž tvůrcem obou je režisér Tomáš Mašín a oba vznikly v letošním roce. „Bylo to skutečně enormně práce, už jenom tohle. Do toho dělám hudbu k seriálům, reklamy, trailery a taky vlastní tvorbu. Mám brutálně málo času, ale na tohle si ho udělám vždycky,“ říká Havlíček. Přičemž popisuje, jak náročný projekt Bratři byl už tím, že v sobě kombinuje několik filmových žánrů. Což se odráželo i v hudbě.
„Začíná to od kytar, které zosobňují ty mladé kluky. Pak se to rozvine do piana a klasické hudby, protože jejich matka hraje na piano Schuberta. Přesune se to až do velkého orchestru vojenských scén, pak zase k detektivnímu žánru anebo survivalu, kdy se ti kluci snaží přežít. Bylo skutečně těžké to odlišit, ale současně všechno udržet tak, aby to bylo kompatibilní. Byla to velká výzva,“ říká.
Velké ambice však má také se svojí vlastní hudební tvorbou, ve které balancuje mezi moderní klasickou hudbou a taneční elektronikou. V listopadu uspořádal velký koncert v pražském O2 Universu. Posluchače během dvou hodin přenesl mezi žánry od ambientu přes devadesátičlenný orchestr po elektronické beaty.
Nejet stále nadoraz
Jako své hudební vzory zmiňuje skladatele Maxe Richtera nebo Ólafura Arnaldse. „Vlastní tvorba je jediná svoboda, kterou mám. A díky ní se pořád posouvám, protože tam nejsou limity,“ říká Karel, který dodává, že vinou neustálé práce neměl dlouhá léta v podstatě čas na soukromý život. To už se však rozhodl nadobro změnit. Nedávno se oženil a nyní je na cestě jeho první potomek. „Řekl jsem si, že už dál nemůžu žít ten život samotáře, který nemá na nic čas. Za rok mi bude padesát! Tak jsem si řekl, vole, musíš se sebou něco udělat. Pořád makáš jako mladej a najednou si řekneš, kámo, co když ti ale někde ujíždí vlak? Člověk zkrátka musí přijít i na to, jak se nabíjet, nejet pořád na doraz a nevyhořet. A čím jsem starší, tím bezstarostnější život se snažím mít.“
