Čtyřiadvacetiletý Oskar Hes patří k nejzářivějším hvězdám nastupující herecké generace. Už od sedmnácti let natáčí s elitními českými režiséry od Ivana Zachariáše a Alice Nellis přes Jana Hřebejka po Davida Ondříčka.
Ve Švandově divadle v Praze na Smíchově skončila dopolední zkouška a z budovy, v níž se 18. listopadu 1989 divadelníci v čele s Václavem Havlem přidali k protestní stávce studentů a odstartovali tak sametovou revoluci, se trousí první členové činoherního souboru. Ve foyer vyhlížím herce, který se narodil až devět let po událostech sklonku roku 1989, ale jehož už v útlém mládí potkávají velké role ve filmech vztahujících se k důležitým událostem české poválečné historie.
Oskar Hes už na plátně ztvárnil horníka Petra Šlechtu ve dvojdílné rekonstrukci největší důlní katastrofy v poválečném Československu Dukla 61 nebo legendárního převaděče a agenta americké zpravodajské služby Josefa Hasila v televizní minisérii Král Šumavy: Fantom temného kraje. A letos ho uvidíme i jako Josefa Mašína v očekávaném celovečerním filmu Bratři rekonstruujícím jeden z největších příběhů studené války – útěk skupiny bratří Mašínů z Československa do Západního Berlína v říjnu 1953.
Casting na kluky z pasťáku
Usedáme s Oskarem ke stolečku v jednom ze zákoutí Švandova divadla a já si pozorně prohlížím jeho stále ještě klukovskou tvář, která vyzařuje i značnou dávku sebejistoty a zvláštního tajemství – a říkám si, že takhle nějak na mě z fotek působil mladý Marlon Brando nebo James Dean. Ale současně si uvědomuji, jak moc se Oskar změnil od doby, kdy jsem ho poprvé zaregistroval v dnes už kultovním seriálu Pustina.
Jak se z kluka, který chodil tancovat do studia svého strýce v pražské Libni, stal před sedmi lety herec? „Náhodou. Casting na seriál Pustina pořádala agentura, kde pracovala rodinná známá. Zavolala mi, jestli v naší taneční skupině nejsou nějací kluci, kteří by přišli na casting. Tak jsem jich pár sehnal, v agentuře si je nafotili, ale nikdo se jim nehodil. A protože jsem zrovna nastoupil na hereckou konzervatoř, řekl jsem si, proč bych to nezkusil sám. A vyšlo to,“ vybavuje si Oskar.
Na své první natáčení vzpomíná s úsměvem. „Nevnímal jsem to jako něco zvlášť náročného, jen byl pro mě ten filmařský svět něco úplně nového, všude kolem spousta lidí a techniky… Hrál jsem kluka z pasťáku a nejvíc jsem toho natočil s Jankem Gregorem, který v seriálu představoval Tibora Baloga, chovance, co šikanuje ostatní. S Jankem jsme se znali už dlouho před natáčením, bereme se jako členové rodiny. Staral se o nás s bráchou, když jsme byli malí. Byl to takovej ten hustej starší kámoš, zatímco my byli ta otravná děcka, na která musí dohlížet, místo aby si hrál nějakou hru na počítači,“ přibližuje Oskar svého hereckého souputníka, pro kterého byla Pustina – stejně jako pro Oskara, Jana Cinu nebo Elišku Křenkovou – odrazovým můstkem k dalším zajímavým rolím.
Kaj se fajně naučit ostravsky
Přestože Oskar mluví o tom, že se k filmu dostal náhodou, musíme připomenout, že herectví bylo v jeho případě logickou volbou. Narodil se v umělecké rodině, jeho táta, předčasně zesnulý Richard Hes, byl známým choreografem a jeho matka, Marcela Karleszová, tančila ve skupině Uno. „Odmala jsem se v uměleckém světě pohyboval, a když v tom prostředí vyrůstáte, berete ho pak za vlastní. S taťkou i s mámou jsem od dětství chodil na zkoušky, byl jsem pořád v divadle, a když mi bylo čtrnáct patnáct, vlastně jsem o jiné škole než konzervatoři ani nepřemýšlel,“ vzpomíná Oskar, který už ve druhém ročníku konzervatoře začal natáčet, což většinou lidé ve vedení uměleckých škol nevidí moc rádi.
Jak mu to prošlo? „Měli jsme natáčení zakázané. Nesměli jsme ani hrát v muzikálech, pokud nešlo o hlavní roli, to byla výjimka. Bál jsem se, že mě budou ve škole nesnášet, ale měl jsem velké štěstí, protože jsem dostal povolení z nejvyšších míst, od samotného pana ředitele Eduarda Klezly. I díky tomu vzpomínám na školní léta moc rád, cítil jsem podporu jak od spolužáků, tak od kantorů.“
Ještě na škole Oskar Hes natočil i dvojdílný film Dukla 61, kterým už prorazil v plné parádě. Příběh osmnáctiletého kluka, který se rozhodne pro tvrdou práci v dole Dukla, aby v něm záhy prošel hořícím peklem, kladl na herce značné nároky, nejen po fyzické stránce. „Hodně práce jsme měli s ostravštinou a hornickým dialektem, kterým mluvila většina hrdinů. Hodně nám s tím pomohla Zdeňka Miklušová, maminka herce Roberta Mikluše, která si v Dukle i zahrála. Byla tím jazykovým koučem, který nás učil mluvit ,kratce‘, aby to vyznělo uvěřitelně,“ říká Oskar.
Všichni musí souložit!
V roce 2020 se stal členem pražského Švandova divadla, o kterém psal i svou absolventskou práci na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka. V angažmá začal herectví vnímat úplně jinak než dřív. „Nástup z konzervatoře do profesionálního divadla je obrovská změna. Jako když v autoškole jezdíte na simulátoru a pak vás pustí v autě do ulic za plného provozu. Byl jsem z toho vyjukanej, do té doby jsem dělal divadlo jen se svými spolužáky, a najednou jsem se ocitl mezi samými zkušenými herci, z nichž všichni byli o dost starší než já.
Když jsem nastupoval, naskočil jsem rovnou do tříhodinové inscenace Bratr spánku, kterou ve Švanďáku režíroval Dodo Gombár. Hrál jsem fanatického kněze, který hlásá, že žádný posmrtný život neexistuje a že je třeba užívat si hříchů fyzické lásky a naplňovat libido na sto procent. Dodova první režijní připomínka byla, že musím v té roli donutit všechny ostatní kolegy, aby začali přímo na jevišti předstírat soulož. To byl jeden z mých prvních úkolů, které jsem v profesionálním divadle dostal, já jako úplný herecký žáček! Byl jsem z toho perplex,“ směje se Oskar.
Ve Švandově divadle nyní hraje ve třech inscenacích, z nichž největší nálož je asi role Eddieho v adaptaci románu jednoho z nejoceňovanějších prozaiků mladé generace Édouarda Louise Dějiny násilí. Autor, gay, se v knize vypsal z prožitého znásilnění a následných obstrukcí ze strany zdravotníků a policistů. Tolik zápletka – ale o čem je pro Oskara ta hra především?
„Mám pocit, že hlavní téma není samotné znásilnění, ale interpretace, respektive krádež příběhu. Eddie líčí svůj otřesný zážitek lékařům, policistům, svým bližním a každý z nich jeho příběhu přidává jinou pachuť, barvu, interpretuje ho ze své vlastní perspektivy – až nad ním jeho samotný protagonista přestane mít kontrolu. Což se dá aplikovat na jakýkoli dramatický zážitek. Čím častěji o něm mluvíte, tím víc se začne štěpit a tříštit, přichází o sílu,“ přemítá herec.
Floutek z šumavských hvozdů
Oskara jsem naposledy viděl na jevišti v dramatizaci švédského románu Ať vejde ten pravý, známého i ze stejnojmenné filmové adaptace, a zaujalo mě, jak hodně se v roli soustředil na fyzické vzezření svého hrdiny. Odmala se hodně „hýbe“ a pohybové nadání po tátovi nezapře. „K fyzické stránce herectví mě to přirozeně táhne. Jsem hyperaktivní a přes pohyb chodím na většinu svých postav. Roli začínám studovat tak, že se snažím zjistit, kde by mohl mít můj hrdina své imaginární tělesné centrum. Každý ho někde má a většinou se to pozná na chůzi. Třeba starší člověk má to centrum v zádech nebo v pánvi, chlap typu macho zase v břiše,“ tvrdí Oskar, který trochu jako „macha“, floutka a sukničkáře uchopil i reálnou postavu Josefa Hasila v první sérii thrilleru Král Šumavy: Fantom temného kraje.
V září začne natáčet další dvě série, které osudy pohraničníka na česko-německo-rakouském trojmezí dále rozehrají o epizody vztahující se k jeho pobytu v komunistickém lágru, útěku do Německa, činnosti agenta chodce a práci pro americkou rozvědku.
„Jsem moc rád, že už budeme natáčet výhradně na Šumavě, kde se Hasilův příběh odehrával především, protože první sérii jsme kvůli budgetu točili hlavně v Brdech a ve středních Čechách. A těším se i na nového režiséra Damiána Vondráška, který loni natočil pro Českou televizi seriál Pět let a přišlo mi, že to je něco svěžího, čerstvého, co jsem v Česku ještě neviděl. Původní režisér David Ondříček ale z Krále Šumavy nevypadl, bude se na seriálu dál podílet jako supervizor,“ líčí Oskar, co ho čeká v nejbližším období. Na podzim, kdy budou další díly Krále Šumavy vznikat, vstoupí do kin i jeho nejnovější film Bratři, který vznikl opět na motivy dramatického příběhu z naší nedávné minulosti.
Mašín – padouch, nebo hrdina?
Zatímco Josef Hasil na nás může působit jako příkladný hrdina, bratři Ctirad a Josef Mašínové, další ikonické postavy českého protikomunistického odboje, odedávna rozdělují českou společnost. Oskar Hes si v novém filmu Bratři zahrál dosud žijícího Josefa Mašína. Odpovídá film na otázku, zda byl vrahem, nebo hrdinou? ptám se Oskara, ten mě ale nejprve opraví a vrátí se k Josefu Hasilovi. „Řekl bych, že Hasila vnímáme pozitivně hlavně tady v Praze, ale na Šumavě jsou lidi v pohledu na něj stejně rozdělení jako celá naše společnost v otázce bratří Mašínů. Spousta lidí na Šumavě Hasila ráda nemá, protože v souvislosti s jeho případem seděly desítky občanů. Místním taky vadí, že se jako o králi Šumavy mluví pořád jen o něm, přitom převaděčů, kteří za komunismu pomáhali uprchlíkům přes hranici, byly desítky.“
Uznávám Oskarovy argumenty, ale vracím se k původní otázce: Josef Mašín – padouch, nebo hrdina? „Komunismus jsem sám nezažil, přišlo by mi troufalé hodnotit bez té zkušenosti činy, které se staly před sedmdesáti lety. To, co udělali Mašínové, bylo kontroverzní, ale na druhou stranu žili v extrémní době, která svádí k extrémním činům. Navíc šlo o syny jednoho z největších protinacistických odbojářů, jednoho ze Tří králů, zdědili po něm určité nastavení a přesvědčení. Nikdo z nás si nedovede představit, jaká byla padesátá léta. Snažili jsme se ve filmu na činy bratrů Mašínů nahlížet nezaujatě, nehodnotit, nešuplíkovat, spíš jejich příběh pojmout jako vyprávění o dvou klucích a době, ve které žili,“ říká Oskar, který měl v průběhu natáčení jedinečnou příležitost se s Josefem Mašínem i osobně setkat.
„Respektuju ho jako obrovskou legendu a člověka, který si prošel peklem, ale současně dokázal po odchodu do Ameriky vybudovat obrovské byznysové impérium. Když jsme se s ním setkali, byl neskutečně vitální. Ještě v devětaosmdesáti letech denně běhal deset kilometrů a osobně s námi prošel trasu, po které před desítkami let spolu s ostatními přecházeli do východního Německa. Pamatoval si konkrétní místa, kde po členech jeho skupiny stříleli nebo kde byli několik dnů schovaní v klestí. Jeho vyprávění bylo dechberoucí,“ vzpomíná Oskar Hes.
Stát nohama pevně na zemi
V Bratrech stejně jako v Králi Šumavy si zahrál Oskarova sourozence jeho herecký kolega Jan Nedbal, který je mu blízký i ve skutečnosti. Sdílejí totiž jeden byt. Jak moc bohémské je soužití dvou vycházejících idolů žen a dívek? Oskar reaguje s mírným pobavením. „Ze začátku to byla euforie, nějaké ty mejdany proběhly, trochu divočina. Ale teď už jsme docela klidná domácnost. Bydlí s námi už i Honzova přítelkyně, staráme se o kočičku, každý den se u nás vaří.
Prostě už máme nějaká pravidla,“ mírní Oskar mé divoké představy a vypráví o svém skutečném bráchovi, o dvě minuty starším dvojčeti Oliverovi, který se vydal úplně jiným směrem než Oskar. Vyučil se truhlářem a strojním zámečníkem a nyní pracuje jako hlavní zámečník v Hudebním divadle Karlín, kde v současnosti působí i Oskar, který tu ztvárňuje roli tiskového mluvčího v muzikálu The Bodyguard. „Potkáváme se teď daleko častěji než dřív, což je fajn, protože se s ním můžu bavit i o něčem jiném než o divadle a filmování, což jsou témata, ze kterých už jsem kolikrát sám unavenej,“ přiznává herec.
Chápu Oskarovu poznámku jako pobídku k tomu, abych už vypnul diktafon a mohli jsme se přesunout do divadelní kavárny na drink. Ale přece jen Oskara ještě potrápím. V podstatě od puberty hraje a natáčí s prvoligovými tvůrci a režiséry, jde z role do role. Hlídá si, aby nezpychnul? Znovu pečlivě volí slova. „Kdybych někdy náhodou získal pocit, že už všechno umím a nemůžu se zlepšovat, mám kolem sebe dost lidí, kteří by mě z toho obláčku zase stáhli dolů. Počínaje mojí mámou, se kterou tyhle věci dost řešíme. Když někomu v branži začne lézt sláva na mozek, je to vždycky trochu legrační. Nikdy bych tak nechtěl dopadnout a snad se mi daří udržovat si skromnost a pokoru. A stát nohama pevně na zemi.“
Oskar Hes na plátně a v TV
První větší roli ztvárnil v seriálu Pustina (2016) v režii Ivana Zachariáše a Alice Nellis, do paměti diváků se zapsal díky seriálu Dukla 61 (2018) Davida Ondříčka, hrál také v Ondříčkově filmu Zátopek (2020). V ústřední roli vystupuje v seriálu Král Šumavy (2022).
