K dobru je třeba se promyslet, píše esejistka Josefína Formanová
Každý filozof se nějak otřel o pojem dobra. Sice už málokterý podá jasné vysvětlení, ale trendy se přesto najdou. Jistá francouzská mystička nabádá: Myslete z druhých! Jeden německý klasik má za to, že zlo je lenost myšlení. Věřme tedy, že váhavci jen málo cvičí, protože myšlení je prý dokonce zásadní prevencí zla. A nepřináší nám vědomé dobrodiní radost? Nad původem dobra se v eseji pro prosíncový e15 magazín zaměřený na filantropii zamýšlí filozofka Josefína Formanová.
Víra v absolutní dobro je projevem nihilismu, napsal morální filozof a sociolog Georg Simmel koncem předminulého století. Jakže? Dobro a nihilismus? – No ano, existuje-li absolutní dobro, nač se namáhat s upachtěným pozemským dobráctvím, jež svému dokonalému protějšku nemůže konkurovat. Tím bychom mohli otázku, proč se s dobrem vůbec namáhat, uzavřít. Simmel ovšem míří jinam. Říká, že vírou v absolutno nebezpečně lenivíme. K tomu dodává, že pro lidskou bytost je egoismus přirozený přinejmenším stejně jako altruismus. Německý myslitel si tedy nedělal iluze ani o dobru, ani o člověku a netřeba dodávat, že jeho skepticismus je do jisté míry namístě. Jenže: když dobro není absolutní hodnotou, jíž by bylo možné poměřovat jednotlivý čin, a není ani zabudováno v povaze člověka, odkud se bere? A proč o dobro vůbec usilovat?
Bystrý vyvrhel
Jednoduchou, ovšem tím méně uspokojivou odpověď nabízí další z otců moderního evropského myšlení. Podle Benta neboli Benedikta de Spinozy je dobro především dřina. Asi nepřekvapí, že tento myslitel 17. století byl sice vcelku oblíbený u svých kolegů, ale ne tak u orgánů moci. Ostatně, lze si vůbec něco odnést od člověka, který většinu života sepisoval dílo s názvem Etika, jež nikdy nedokončil, a nadto oficiálně platil za násobného vyvrhele, odmítnutého hned dvojím náboženským společenstvím?
Spinoza pocházel z židovské rodiny, která byla v době tehdejších pogromů podporovaných trůnem nucena přesídlit do asimilovanější diaspory v Nizozemí. Bystrý Bento se v Nizozemí narodil pod židovským jménem Baruch. Jako dospívající záhy přišel na to, že židovská, ovšem i jakákoli jiná víra má příliš jednoznačnou odpověď na to, co je dobré. S tím se jako člověk, který se v životě nesetkal s velkým pochopením, mohl jen těžko smířit, a to i přesto, že byl nositelem „požehnaných“ jmen. Později proto přijal vyhazov z židovské komunity a s ním i své původně latinské jméno Benedikt.
Ať už jako Bento, Baruch či jako Benedikt, Spinoza byl v životě vláčen tím, co jiní prosazovali jako absolutní a jediné dobro. Navzdory tomu, a snad právě proto uvažoval, nakolik si dobro volíme a zda se v něm můžeme cvičit. Poukázal na fakt, že člověk dovede mnohé zastírat, a to především sám sobě, takže přemluvit se k dobru, nebo ho dokonce trénovat není samo sebou. V onom nedokončeném, ovšem stěžejním díle napsal, že „podiv nad zlem udržuje člověka v přemýšlení jen o sobě samém natolik, že nemá sílu přemýšlet o něčem jiném, co by mu umožnilo, aby se tomuto zlu vyhnul“.
Dobrá praxe
Proč mluvíme o zlu, když chceme definovat dobro? Otázka je namístě, jenže určíme-li dobro příliš konkrétně, musíme se hned ptát: Je dobro absolutní? Pokud někdo neodpovídá jeho představě, platí rovnou za zlého? Přinejmenším filozofie se tak uchyluje k definici dobré praxe a ještě to raději bere oklikou přes otázku, co dobro není. Ostatně, už Bible přece správně tvrdí, že začátky bývají neslavné! Vyjít ze zkoumání zla, nebo aspoň horšího dobra jako známé praxe se pak zdá logické, ne-li nutné.
Pro Spinozu tedy zlo podstatně souvisí s tím, jak a o čem přemýšlíme. Podobně jako pro Simmela se zlo v nás také částečně překrývá s leností. Líný myslitel zůstává pěkně usazen sám v sobě, odvrácený od okolního světa, ať už zrovna prožívá úzkost, vztek, nebo něco příjemného. Jistě, „všichni chtějí, aby byli chváleni a milováni“, připouští Spinoza. Dodává však, že lidé se mýlí, když se domnívají, že v dosažení uznání či lásky jsou jim na překážku druzí. Podle mnohými zavrženého filozofa je naopak největší překážkou každý sám sobě. Ostatní jsou jen plátna, na něž promítáme vlastní frustrace.
Kde se nemyslí
S myšlenkou, že člověk inklinuje ke zlu, když se příliš zapomene sám v sobě, souvisí další Spinozův postřeh: čím více se zajímáme o ostatní, tím lépe se nám daří. Konat dobro je pak totéž jako myslet na druhé. Zjevně se přitom nemíní nějaké vysílání myšlenek do vesmíru, naopak: myslet na druhého znamená myslet na někoho konkrétního. Tuto představu můžeme stopovat do 20. století. V roce 1934 Simone Weilová, výrazná francouzská mystička a – podobně jako Spinoza – věřící filozofka bez církevní příslušnosti strávila dobrovolně několik měsíců jako dělnice v automobilce. Zmožena tvrdou prací přemítala, co je to, co dělá z dělníků moderní otroky, a došla k nečekanému závěru: problém tkví v myšlení, respektive ve ztrátě schopnosti myslet. Tovární systém je prý natolik zdrcující a práce natolik devastující, že myšlení představuje téměř nemožný výkon a člověk se tak stává vězněm ve svém vlastním těle, přestože práce má jinak představovat přirozené a základní pouto mezi člověkem a světem.
Ještě pozoruhodnější je jiný Weilové postřeh: kromě vztahu k pracovní činnosti a jejímu produktu přervává tovární prostředí vztah člověka k člověku. Podobnou zkušenost zprostředkovala také Saša Uhlová v reportážní knize Hrdinové kapitalistické práce, která se stala průlomovým svědectvím o podmínkách českých (a v loni vydaném pokračování i evropských) pracovišť, kde se člověk světu na očích (sic!) také stává moderním otrokem. Pozoruhodný postřeh nabízí už úvod knihy s názvem „Umění zůstat v pozadí“. Dočteme se, že schopnost upozadit sám sebe umožňuje člověku rozšířit pozornost až k hluboké empatii. Uhlová tak v knize zprostředkovává cosi, co nemá daleko ani ke Spinozovu tvrzení o zlu podníceném uzavíráním se do sebe samého, ani k diagnóze osamělého myšlení bitého ničivými pracovními podmínkami u Weilové. Shoda panuje v tom, že pozbytí schopnosti myslet a vzájemné odcizení jsou fenomény, jež spolu úzce souvisejí. Jinak řečeno, platí, že kde se nemyslí společně, tam se nemyslí vůbec.
Nadhoz a odpal
Tolik k banálnímu původu zla, ale jak že je to s dobrem? Vyšli jsme z výroku, že konání dobra je dřina a začít se má tím, že člověk nakopne myšlení a soustředí se na okolí spíše než na sebe. To předpokládá nejen ochotu odhlížet od vlastních záměrů a potřeb, ale především myslet na druhé jakožto druhé. Stává se totiž, že věnujeme pozornost okolí jen proto, abychom u něj našli potvrzení sebe samého. Weilová po zkušenosti s továrním otročením doslova zdůrazňuje: „Necítím to utrpení jako své, ale jako utrpení dělníků.“ Cítit utrpení, jež není naše, nelze, aniž bychom utrpení vnímali jako bolest konkrétních lidí. Tento ponor do druhého pak podle filozofky musíme cvičit i myšlením, má-li skutečně být myšlením s druhými a na druhé: „Pozornost znamená, že potlačíme své myšlení, dáme je prázdné k dispozici, aby do něho mohl pronikat předmět.“
Komu se zdá nárok Simone Weilové nesplnitelný, může si elementární pozornost vůči druhému představit aspoň jako hru či sportovní utkání. Aby byla možná sou-hra, je nutné udržovat interakci, tedy vzájemnou a soustředěnou aktivitu odehrávající se mezi dvěma či více jedinci. Třeba jako v tenise: jeden podává, druhý odpaluje, jinak míček končí na zemi. Přesně takhle ostatně funguje myšlení vůbec. Nejde o nic jiného než o neutuchající snahu odhlížet od toho, co se plíživě a často úspěšně nabízí naší pozornosti, namísto toho, kdo stojí na druhé straně hřiště. Ať už jsou to jevy dorážející na naše smysly, nebo obavy či starosti vázané na osobní touhy, motivace a plány.
A jak jsme na tom dnes s odoláváním tomuto ego-centrismu (lhostejno, míníme-li tím přehnané sobectví nebo poruchu pozornosti)? Znepokojivou metaforou to vyjádřil americko-rumunský filozof Costica Bradatan v knize příznačně nazvané Chvála selhání: „Myšlení nám umírá jako týraný pes: hladové a zanedbané, kost a kůže.“ A co je prý teprve tragédie: navzdory náročným podmínkám, které jsme mu uchystali, zůstává tohle psí myšlení „absurdně loajální svému pánovi až do posledního vydechnutí“. Jaký závěr z toho pro páníčky plyne? – Nezbývá než začít venčit.
Osobní užitek? Ale jistě!
Myšlení coby zvláštní pozornost věnovaná druhému – stačí to jako východisko dobré praxe? Patrně ne, ale taky se bez toho nehneme. Koneckonců, není nic překvapivého na tvrzení, že cílená pomoc je efektivnější než dobročinnost vykonávaná naslepo. Navíc, takový cílený výkon má výhodu, již některá morální přikázání cudně zakrývají, třebaže by jejím vyzdvižením nejspíš nabyla na popularitě: z konání dobra obvykle něco kápne i našemu (nově upozaděnému) Já. Jak je to možné? Je-li výkon dobra vstupem do vztahu s druhým, logicky vzato nemůže jít o jednostrannou záležitost. Leda by ten druhý byl hadrový panák. Ačkoli by tedy člověk hned neměl očekávat metál či odměnu za to, že někomu nabídl pomoc, ať už se plácl přes kapsu, nebo jen podržel dveře, může si být skoro jist, že dobrý skutek nezůstane bez odezvy. Jistě, někdy možná za blahosklonný úmysl schytáme akorát facku či nadávku, to se stát může. Avšak jsme-li nad věcí, lze i takovou reakci vnímat jako druh uznání.
O hlouposti
Kdo by podezíral filozofii, že v otázce dobra loví ve vlastních vodách, a jen proto za jeho základ podstrkuje myšlení, může se obrátit k „tvrdším vědám“. Známá rakouská psychiatrička, specialistka na forenzní psychiatrii Adelheid „Heidi“ Kastnerová působila u řady mimořádných soudních řízení, mimo jiné u procesu s Josefem Fritzlem, odsouzeným v roce 2009 za letité zneužívání vlastní dcery a za zabití. Roku 2021 Kastnerová vydala knihu Hloupost (Dummheit), jejíž jádro vyznívá jasně: Pitomost škodí!
Kdekdo by se ovšem mohl pohoršit: pokud konáním dobra v jistém smyslu bohatneme, nepodstrkuje nám tu autorka obhajobu egoismu? Nemělo by být dobro nepodmíněné tím, zda z něj máme užitek, třebaže je odměnou pouze osobní uspokojení? Námitka je platná, má však zajímavý háček, který právě filozofie odkryla skoro záhy po svém vzniku a je třeba jí uznat, že za tím nebyl alibismus: dobro je zkrátka příjemná věc. Když děláme dobro, cítíme se dobře. Jistě, existují tací, kterým konání dobra blaženost, slast či podobné zážitky nepřinášejí. Z psychologických poznatků ale vyplývá, že takových lidí je mnohem méně, většinou jde o jedince trpící nějakou emocionální deprivací. Naopak je běžné, že když vědomě usilujeme o dobro druhých, dostavují se adekvátně dobré pocity u nás.
Současně netřeba připomínat, že dobro vyžaduje sebepřekonání a kolikrát se k němu musíme nutit. Tady ovšem platí něco podobného jako ve sportu: běhat se nám většinou nechce, po pár kilometrech nás ale zaplaví endorfiny. Po doběhnutí jsme si pak už jisti: stálo to za to. Dobro a hédonismus (a na tom ujíždíme všichni) se zkrátka nevylučují, ne zákonitě.
Spokojený pes
Za otázkou, co pro jednoho plyne z konání dobra, tedy nestojí sobectví, je-li součástí dobročinnosti myšlenka na druhého. A vrací-li mě dobro k novému, ba dokonce příjemnému prožitku sebe, opět netřeba se bičovat. Jistě, vedlejším účinkem konání dobra je spokojené Já, které je navíc po „odehraném setu“ o něco lehčí a pružnější – jedním slovem lepší. Nicméně tato spokojenost je návratem k sobě skrze druhého. V té slasti – chcete-li – tedy jedeme oba.
Vrátíme-li se pak k představě myšlení jako týraného psa, je nasnadě, že mu nic nesvědčí lépe než volný pohyb. Naopak škodí, když myšlení zůstává uzamčeno samo v sobě a může tak akorát příležitostně poštěkávat na kolemjdoucí. Platí také, že čím konkrétněji poznáváme toho, na koho se s dobrem obracíme, tím spíše se sami stáváme výjimečnými a vnitřně spokojenými. Dokonce se stáváme někým, kdo je v prostoru, v němž se společně pohybujeme, nezaměnitelný, možná i žádoucí.
Samozřejmě, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, jak říká teta Kateřina v Saturninovi. Každý touží po pohodlí, raději by se schoulil nikým nerušen do vlastní náruče, uvázal psa u boudy a svět nechal za plotem. Potíž je, že myšlení si samo nevystačí. To se spíš oběsí na vlastním řemenu, nebo ho přinejmenším přiškrtí obojek. Zkrátka, myšlení, o nějž je dobře postaráno, slouží pánovi lépe než nějaký zanedbaný chcípáček. A víme, jak to teta říkala s tím kmánem a psem. – Tak pozor na to.
