Volejbalistka Jana Šímová už jednou svoji kariéru kvůli mateřství přerušila. Momentálně prožívá další těhotenství, ale tentokrát návrat na palubovku už neplánuje. Sokol Frýdek-Místek, kde naposled působila, se tak bude muset obejít bez svojí kapitánky.
Chybí vám volejbal?
Nechybí. Už jednou jsem byla rok a půl bez volejbalu a taky mi nechyběl. Mám jiné starosti. Co mi ale chybí, jsou kamarádky, kolektiv. Ráda vzpomínám na to, kde jsme s holkama všude byly a co jsme vyhrály. Návrat k volejbalu ale už rozhodně nechystám.
V lize jste patřila k nejlepším blokařkám. Přesto jste do seniorské reprezentace nakoukla vždy jen nakrátko. Víte proč?
Důvod je jednoduchý. Prostě jsem neměla takovou výkonnost, abych tam mohla pravidelně nastupovat. Hrát v širším výběru národního týmu to ano, ale nikdy jsem nebyla top hráčkou. Navíc na post blokařky, kde jsem hrála, moje výška v reprezentaci prostě nestačila. Měřím 179 centimetrů. Jsem soudná a vím, že tam patřily jiné hráčky, které hrály třeba v zahraničí.
Největších úspěchů jste dosáhla ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde jste s týmem vybojovala tři mistrovské tituly. Byla to pro vás nejhezčí volejbalová doba?
Asi to tak vypadá, ale já to vidím jinak. Nejhezčí vzpomínky mám na Frýdek-Místek. Všechny jsme tam byly průměrné hráčky a vytvořila se mezi námi výborná parta, která měla i úspěchy. Vybojovaly jsme stříbrnou a bronzovou medaili.
Mrzelo vás, když jste se dozvěděla, že Frenštát v lize končí?
Mrzelo? Prostě v dnešní době to tak ve sportu někdy chodí. Samozřejmě je to smutné, když skončí nějaký tým, protože nemá peníze. A přitom dlouhé roky Frenštát patřil k těm nejlepším týmům v republice.
Zažila jste ve volejbale nějaké opravdové zklamání?
O zklamání nelze mluvit. Spíše mě překvapilo, jak to fungovalo při mém působení v Ostravě. Hrála jsem ve Frenštátu nebo Frýdku-Místku a můžu říct, že tam je o hráčky lépe postaráno. Měly jsme veškerý servis kolem volejbalu. V Ostravě například nefungovala ani žádná rehabilitace pro hráčky.
To byl důvod, proč jste z Ostravy odešla?
Řekla bych, že to byl jeden z důvodů. Bylo tam toho více, ale nebudu to nikde rozkřikovat.
Na hřišti jste působila vždy klidným, tichým dojmem. Přesto jste si vydobyla pozici kapitánky. Uměla jste na někoho i zvednout hlas?
Nejsem ten typ, že bych přímo na hřišti někoho seřvala. Spíše, když byla pauza, tak jsem se snažila holky burcovat, ale nikdy jsem na nikoho hlas nezvýšila.
Hrál někdo z rodiny před vámi volejbal?
Jako rodina jsme sportovali, ale volejbal nikdo nehrál. Já jsem se k volejbalu dostala asi ve třetí tříde v Novém Jičíně, kdy do školy přišel volejbalový trenér, který dělal nábor dětí a na něm si mě vybral. Od té doby jsem pořád hrála volejbal.
Jako hráčka se nechcete vrátit, ale co třeba jako trenérka?
Je to možné. Několikrát mě napadla myšlenka vést děti. Od sportu úplně odcházet nechci, ale zatím to není na pořadu dne. Teď mám úplně jiné starosti.
