Kdybych v Americe natočila to, co u nás, mám dávno tři domy s bazénem, říká herečka Eliška Křenková
Organismus herce neví, že prožívá emoce předstírané, a Eliška Křenková dává své nervové soustavě v tomto smyslu zabrat, ať už natáčí audiohru v děsivém domě, prochází pasťáky v Amerikánce, nebo vede Válku Roseových.
Je zakaboněné lednové dopoledne, sedíme v jednom ze smíchovských podniků s výhledem na Vltavu a rušnou Strakonickou. Kousek od nás, za řekou, se právě oznamují nominace na Českého lva, cenu, kterou Eliška Křenková brala už před sedmi lety za road movie Všechno bude. Možná si ji v tom filmu vybavíte – hrála záhadnou stopařku, jež se připojí ke dvěma klukům prchajícím z domova v ukradené audině. Od svého prvního lva je Eliška automaticky členkou České filmové a televizní akademie s právem každoročně hlasovat, a tak na úvod vyzvídám, komu to letos „hodila“. Rozesměje se. „Přece nebudu mluvit o své volbě, když se sotva vyhlašují nominace!“
Snímek Všechno bude rozhodně nebyl prvním zápisem v Eliščině filmografii. Před kamerou stála už před dvaceti lety, kdy jako patnáctiletá debutovala v teenagerské komedii Rafťáci. V té době ještě snila o práci taneční choreografky, vystudovala konzervatoř Duncan Centre, ale filmová branže ji nakonec vtáhla – v roce 2024 absolvovala DAMU a vydala se na nejistou dráhu herečky na volné noze. Jejím „osudovým“ režisérem se záhy stal v Praze žijící Slovinec Olmo Omerzu, s nímž natočila snímky Rodinný film, Všechno bude a Atlas ptáků. „Olmo má svůj specifický filmový jazyk, ale dál ho rozvíjí, nikdy se neopakuje. Uvědomila jsem si to, když mi pouštěl ukázky z chystané novinky Nevděčné bytosti. Byla jsem z nich nadšená a těším se, až ten film uvidím celý,“ vypráví Eliška.
Omerzu ji sice tentokrát neobsadil, přesto byla u natáčení – jako herecká koučka. Tuto profesi si Eliška poprvé vyzkoušela právě u filmu Všechno bude, kde vedla mladé (ne)herce Tomáše Mrvíka a Jana Františka Uhra, který nakonec, stejně jako ona, získal za svůj výkon Českého lva. Vyptávám se Elišky, co musí mít v sobě herec či herečka, aby dovedli předat své profesní zkušenosti. „Pedagogický talent, zkušenost, empatii, laskavost, trpělivost,“ vypočítává – a pak zmíní ještě tvrdost. „Nebo spíš nekompromisnost. Když máte na starost puberťáky, je třeba občas říct velmi striktně: ne!“
Workshopy, které berou i dávají
Hereckému koučinku se loni Eliška Křenková rozhodla věnovat i profesionálně. S Olmem Omerzuem založili společnost Act in Film a rozjeli víkendové workshopy filmového herectví. A už mají i první absolventy. „Původně měly být kurzy rozdělené na herce a neherce, ale z technických důvodů to byla nakonec jedna skupina, ve které jsme měli jak praktikující herce, tak ajťáky nebo třeba i dva železničáře. Prostě náhodná parta, která ale dohromady krásně fungovala. Dlouho jsem nezažila tak příjemné a kreativní prostředí, jaké se vytvořilo během toho prvního víkendu, kdy jsme kurz otevírali,“ líčí Eliška.
Být intenzivně k dispozici zájemcům o hereckou profesi musí být vyčerpávající. Dá to zabrat? „Já i Olmo jsme hodně zodpovědní, chceme, aby od nás účastníci odcházeli spokojení, takže to jsou fakt dva náročné dny. Ale ta vydaná energie se bohatě vrací. Když v sobotu ráno přijde kluk, který se normálně věnuje něčemu úplně jinému, a v neděli večer už ho vidíte hrát, je to velká odměna. Oba pak s Olmem z těch pozitivních pocitů z workshopu ještě pár dní žijeme. Zároveň jsou ty kurzy taková sociální sonda. Každý účastník přichází s jinou životní zkušeností, z jiného prostředí, a je moc zajímavé sledovat, jak se dá ta skupina během dvou dnů dohromady.“
Film pro uši
Také herečka, která má za sebou desítky filmových a seriálových rolí, se svou profesi pořád učí – přinejmenším některé její odnože. V hereckém portfoliu Elišky Křenkové donedávna chyběla audiotvorba. Aktuálně však vstupuje i na toto „pole neorané“ – v novém hororovém audioseriálu Dům z produkce Audioteky ztvárnila hlavní roli těhotné mladé ženy, jež čelí děsivým událostem spojeným se starým temným domem, do kterého se s partnerem nastěhují.
„Natáčelo se v reálném prostředí domu v Praze-Slivenci speciální technikou, kdy mikrofony sbíraly zvuk prostorově, jako by ho slyšely lidské uši. Vlastně to bylo podobné hraní před kamerou, akorát že místo kameramana vás obklopovali zvukaři. S kolegou hercem Adamem Jourou, jsme se volně pohybovali prostorem domu s papíry s textem a fingovali situace ze scénáře. Výsledkem byla spontaneita, které herec ve studiu u stojánku s mikrofonem dosahuje hůř,“ vysvětluje Eliška.
Při natáčení museli být herci stále v pohybu, což vedlo i k mírně komickým situacím. „Třeba když jsme s Adamem v jedné scéně ve vzájemném objetí četli své texty z papírů za hlavou toho druhého, nebo když jsme se jako dusili kouřem pronikajícím do domu z rozpadajícího se komínu,“ směje se Eliška. „Myslím, že kdyby nás při práci na seriálu někdo točil na kameru, byla by z toho moc hezká komedie. Herecká práce je často trapná a tady to platilo zvlášť!“
(Až moc) citliví lidé
Audioseriál Dům se sice odvíjí na půdorysu klasických hororových vyprávění, ale podle Elišky Křenkové příběh otevírá i některá aktuální témata. „Pro mě je to především psychologické drama. Moje postava hned na začátku potratí a v dalších dílech se s tím traumatem snaží vyrovnat. To není zrovna téma, které by bylo třeba ve filmu, natož v audiotvorbě, běžně zpracováváno. Nemluví se o tom ani obecně, ve společnosti, a ženy, které potrat zažily, svou zkušenost málokdy sdílejí. Přitom se to děje často. Častěji, než jsme ochotni si připustit. Myslím si, že pořád neumíme přijmout smrt jako přirozenou součást života. Tohle je pro mě hlavní téma seriálu Dům a jsem ráda, že ho autorka Jaroslava Hrdina Mištová sleduje do hloubky.“ Eliščina seriálová postava Jany nepůsobí sympaticky na první dobrou, cestu k ní si musí posluchač prošlapat závějemi vypjatých emocí, jež Eliška svým hlasem tlumočí velmi přesvědčivě.
Napadá mě, že ani její filmové postavy nepatří vždy vyloženě k sympaťačkám. Právě to Elišku baví. „Čím jsem starší, tím víc mě zajímají postavy, které nejsou černobílé a primárně pozitivní,“ říká a rovnou přiznává, že psychologicky náročné role jí často dávají zabrat.
„Herectví je hrozně náročná práce, hrajeme si s emocemi a vystavujeme jim celý organismus. Náš nervový systém neví, že ty emoce jsou předstírané, přijímá je jako skutečné, což je nesmírně zatěžující. Umělci jsou navíc většinou velmi citliví lidé, všechno prožívají víc než jiní. Já osobně se těžko smiřuju s manipulací všeho druhu, nesnáším lži a rozhazuje mě nespravedlnost. Což je blbý, protože svět je nespravedlivý… Jsem prostě hypersenzitivní člověk, což mi dělá život těžší, ale na druhou stranu asi jen díky tomu můžu vykonávat svou práci.“
Sedm let vyprodáno
Emocemi prodchnuté je i představení Amerikánka, ve kterém Eliška Křenková s Terezou Ramba už sedmým rokem účinkují v prostoru Jatka 78 v pražských Holešovicích. Divadelní ztvárnění skutečného příběhu Zdeny Vrbové, jež byla v dětství odebrána matce a vyrůstala u pěstounů a ve výchovném ústavu, je scénickým fenoménem a viděly ho už desetitisíce lidí. Amerikánka měla už dávno skončit, ale i díky Elišce a Tereze se hraje dál. Proč odmítly stažení hry z repertoáru? „Protože máme pořád vyprodáno. Řekly jsme si, proč ukončit představení, ze kterého jsou lidi nadšení a někteří ho viděli třeba už pětkrát, nebo dokonce desetkrát? Nás s Terezou to navíc pořád baví. Rok 2024 pro mě nebyl z pracovního hlediska jednoduchý a Amerikánka mě podržela. Ale hlavně to představení pořád nepovažuju za vyčerpané, žije dál a diváci ho milují,“ vysvětluje Eliška.
Hra se loni dočkala filmového zpracování, které získalo řadu nominací na Ceny české filmové kritiky a ve třinácti kategoriích se bude ucházet také o Českého lva – přestože ve filmové verzi převzaly titulní roli Klára Kitto, Julie Šoucová a Pavla Beretová. Nemrzí Elišku, že filmová verze se obešla bez ní a Terezy? „Mrzí, protože ten film je krásný. My v něm tedy s Terezou hrajeme, ale všimne si toho jen hodně bystrý divák… Myslím si, že režisér Viktor Tauš nevěděl, jak tu roli ve filmu rozdělit mezi mě a Terezu, navíc mám pocit, že v době, kdy se film točil, jsme s Terezou obě pracovaly na jiných filmových projektech. Já jsem ráda, že jsem součástí divadelní verze, to je základ celého projektu Amerikánky. Od filmové verze se ale s Terezou rozhodně nedistancujeme a podporujeme ji.“
Český film je chudý příbuzný
Stejně jako řada jiných herců a hereček i Eliška Křenková je tak trochu obětí škatulkování do ustálených stereotypů. Opakovaně jsou jí svěřovány dramatické role žen všelijak zkoušených a trpících – byť i v jejím případě výjimky existují. Jednu z mála komediálních postav si zahrála po boku Miroslava Krobota v televizním filmu Jana Hřebejka Nonstop lahůdky.
„To je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, které jsem natočila. Byla to moje první práce s Honzou Hřebejkem a dodnes jsem vděčná i za setkání s Mirkem Krobotem. Ráda bych si zahrála v něčem podobném, ale dobrých komediálních scénářů je u nás málo. Komedie jsou také, snad vedle muzikálu, nejtěžší žánr. Rozhodně se jim nevyhýbám, ale musí mě bavit, musím se nad tím scénářem smát,“ říká Eliška a mě napadá, jestli opravdu není v dobrém smyslu slova vybíravá. Protože když se podívám na seznam toho, co dosud natočila, těžko mezi těmi tituly najít vyložený propadák, naopak, převládají ambiciózní projekty, což platí i pro seriály Pustina, Volha nebo Dcera národa. Eliška, jako v případě mnoha jiných otázek, si dává s odpovědí načas. „Na začátku jsem měla na nabídky štěstí. Pak už jsem si začala vybírat. Teď jsem zase ve fázi, kdy si uvědomuju, že role si jde vybírat jen do určité míry a jen po určitou dobu. Protože taky musím platit složenky.“
Eliška patří k silné generaci hereček narozených kolem roku 1990 – v jejím věku jsou Tereza Ramba, Marika Šoposká, Jenovéfa Boková nebo Eva Podzimková. Pociťuje, že je i vzhledem ke konkurenci stále těžší přijít k podnětné práci? „Ano, ale konkurence je čím dál větší v každém odvětví. Zároveň si tu podnětnou práci každá představujeme trochu jinak. Na dnešní době je pozitivní, že díky celkové změně trendů v kinematografii je pro herečky zajímavých příležitostí víc, a to i co se týče hlavních rolí,“ uvažuje.
Třeba v Americe si ženské projekty často vydupají ze země samy herečky, přinejmenším v rolích výkonných producentek. „Jenže americké herečky mají platy, které jim umožňují vkládat do svých vysněných projektů vlastní peníze,“ přeruší mě Eliška. „V Česku si nic takového nemůžeme dovolit. Kdybych v Americe natočila to, co u nás, mám dávno tři domy s bazénem a jsem vysmátá. V Česku mám kolikrát co dělat, abych všechno poplatila.“
Chvála od Susan Sarandonové
Když už jsme u filmařské Ameriky, loni se tam Eliška podívala coby členka delegace k filmu Úsvit, který byl s příznivým ohlasem uveden na festivalu v Palm Springs v Kalifornii. Nebyl to jediný úspěch jejího zatím asi nejvýraznějšího celovečerního snímku, v němž hrála Helenu Hauptovou, manželku ředitele fiktivní prvorepublikové továrny v městečku Svit pod Tatrami. Barvitá dobovka s originální krimi zápletkou se na podzim minulého roku těšila značné pozornosti diváků VOD platforem Netflix a iVysílání a potvrdila, že dvanáct nominací na Českého lva loni nezískala náhodou. Nakonec ale neproměnila ani jedinou. „Můžu vám říct, že žádný filmař si asi nepřeje prosedět dvouhodinový večer v sále, kde se udělují ceny, a nedostat vůbec nic,“ naráží Eliška Křenková na loňský ceremoniál udělování Českých lvů v Rudolfinu.
Eliška Křenková
Česká herečka pětkrát nominovaná na Českého lva, v roce 2021 dokonce za hlavní i vedlejší roli. Cenu obdržela za film Všechno bude (2018). Hrála v dramatech (Tiché dotyky, Marťanské lodě, Úsvit), televizních seriálech (Pustina, Iveta, Volha), pohádkách (Princezna zakletá v čase 1 a 2) i komediích (Padesátka, Nonstop lahůdky). Filmem se zaobírá také teoreticky, pracuje i jako koučka dětských herců, na loňském festivalu v Karlových Varech byla spolu s australskou hvězdou Geoffreyem Rushem nebo islandským spisovatelem Sjónem členkou poroty hlavní soutěže a společně s režisérem Olmem Omerzuem pořádá herecké workshopy. Od roku 2018 účinkuje s Terezou Ramba v permanentně vyprodaném představení Amerikánka na umělecké scéně Jatka78. Věnuje se také audiotvorbě, natočila šestidílný audioseriál Dům a účinkovala v rozhlasové dramatizaci slavného filmu Válka Roseových.
Ten samý snímek, jejž v Česku akademici přehlédli, prošel v průběhu roku několika světovými přehlídkami včetně té v Palm Springs nebo festivalu Riviera v italském Sestri Levante, kde získal několik cen. Jedna z nich směřovala i k Elišce – ocenění pro nejlepší herečku. „Bohužel jsem v té Itálii nebyla, což mě mrzelo o to víc, že ocenění mi na dálku předala americká herečka Susan Sarandonová. Byl to velký šok, když mi pak režisér Matěj Chlupáček poslal video z ceremoniálu, kde z úst Susan zaznělo několik superlativů a moje jméno. Musím říct, že mi vyhrkly slzy.“
Jako svatá Anežka Česká
Režisér Woody Allen natočil jen málo filmů, které by měly bez titulků přes devadesát minut – a tahle „ideální“ filmařská stopáž už zablikala i na diktafonech, kterými jsem v kavárně na Smíchově obložil Elišku Křenkovou. A tak je čas už jen na výhledovou otázku – co v roce 2025 jednu z nejoceňovanějších hereček své generace čeká? „O některých projektech zatím nemůžu mluvit, ale o jednom ano. Čeká mě natáčení dvoudílného historického filmu Anežka, kde budu hrát svatou Anežku Českou. Je to velký projekt, který už delší dobu připravujeme s producentkou Karlou Stojákovou a německou režisérkou Dagmar Knöpfelovou. Taky hodláme s Olmem intenzivně pokračovat v hereckých workshopech, a to i individuálních. No a do toho budu dál fotit,“ odhaluje své plány Eliška.
Její (většinou) černobílé fotografie jsou mimochodem uhrančivě krásné, stačí se podívat na Eliščin vkusně vedený instagramový účet – ukázky z něj otiskujeme. Objevíte tam také snímky z mnoha cest, které podniká – často na vlastní pěst – i do hodně exotických míst. Před dvěma lety oslavila třiatřicátiny mezi gibony v pralesech Laosu. Pětatřicáté narozeniny slavila na konci ledna s přáteli v Praze, další dalekou výpravu do světa ale také plánuje. „Pokud se mi podaří dobře poskládat pracovní termíny, ráda bych se letos podívala do Japonska. Jenže já si něco vysním a nakonec stejně jedu úplně jinam. Takže teď říkám Japonsko, ale je možné, že skončím třeba – v Gruzii!“
