Když muži čtou ukolébavky a pokuty vybírá „pomněnka”

Ženy řídí autobusy, muži pracují jako zdravotní sestry. Rozdělení profesí podle pohlaví už dávno neplatí.

V mateřské školce Herrmannova právě končí odpolední klid. Některé spáče je ovšem těžké probrat. Aby se jim lépe vstávalo, pouští Jan Doležel písničku. „Vždycky jsem chtěl učit spíš menší děti, protože u nich jsou pokroky vidět rychleji a dá se s nimi dobře pracovat,“ říká jednadvacetiletý muž, který je jedním ze dvou učitelů v olomouckých školkách. Patří k lidem, kteří tradiční rozdělení profesí podle pohlaví hodili za hlavu. A udělali si život po svém.

Doležel už v dětství věděl, že se vydá na dráhu pedagoga. Jeho babička učila ve školce, strýc byl zase ředitelem školy. Po maturitě na střední pedagogické škole letos začal mladík dálkově studovat na Univerzitě Palackého a zároveň učit ve školce. Na starosti má pětadvacet předškoláků od pěti do sedmi let. „Jsem sportovně založený. Snažím se, aby se děti hýbaly, proto hodně cvičíme,“ poznamenává mladý učitel.

Většina rodičů je podle něj zvyklá na ženy učitelky. Lidé jsou tak překvapení, když vidí ve třídě muže. „Jeden tatínek se mě dokonce zeptal, jaké mám vzdělání, jestli vůbec můžu učit,“ vypráví Doležel s úsměvem.

Mladému učiteli nevadí, že nemá žádného mužského kolegu. „Jsem zvyklý na ženský kolektiv, na škole jsem měl jen dva spolužáky,“ vysvětluje Doležel. Práce ho baví a dovede si představit, že by u učitelské profese zůstal i po vysoké škole. Jednu podmínku ale má: musí se změnit platy ve školství.

Pan zdravotní sestra

Když se v osmé třídě Martin Šamaj rozhodl pokračovat na střední zdravotnické škole, byl jediný z ročníku. A jako jediný kluk pak zůstal i na oboru všeobecná sestra. Po maturitě nastoupil na ostravské popáleninové centrum a dětské ARO. Potom vyhrál konkurz na vrchní sestru olomouckého urgentního příjmu.

Jak se cítil ve funkci, v níž většinou působí ženy? „Myslím, že jsem to měl jednodušší než ženy. Pro ryze ženský kolektiv je podle mě přínosné, když do něj vstoupí muž,“ tvrdí Šamaj, který měl na vizitce napsané všeobecná a později vrchní sestra. Když se z nemocničního pokoje ozvalo zvolání sestro, vždy se ohlédl a šel tam. Teď už tak reagovat nemusí. Pracuje totižv nemocnici jako manažer nelékařských oborů.

Ve fakultní nemocnici je teď kolem dvaceti zdravotních sester-mužů, a to převážně na pracovištích intenzivní a resuscitační péče. „Na běžná oddělení se muži hlásí minimálně,“ doplňuje Šamaj.

Nedobrovolný uklízeč

Do dříve čistě ženské profese se dostal i Karel Menšík z Olomouce. Už čtyři roky uklízí ve firmách. Práce s vysavačem a hadrem mu však k srdci nepřirostla. „Vzal jsem to jako nouzovku, protože jsem neměl práci. Celý život bych určitě uklízet nechtěl. Jakmile se naskytne něco lepšího, jdu od toho,“ říká mladý muž.

Jednotvárné zaměstnání ho nebaví. „Na druhou stranu se doma můžu vymlouvat, že už uklízet nechci. Přesto se tomu ale úplně nevyhnu. Občas musím vysát nebo umýt nádobí,“ vysvětluje Menšík.

Farářka: sama mezi muži

Na toho, kdo vstoupí do kostela v Olomouci Hodolanech, překvapivě nedýchne typický kostelní chlad. Prostředí tam zpříjemňuje spousta květin. „Je to takový náš velký obývák,“ říká s úsměvem farářka Československé církve husitské Vlasta Šanteková. Zatímco katolická církev ženám kněžské roucho zakazuje, v husitské církvi ho nosit mohou. Prosadit se v mužském světě však ani u husitů nebylo jednoduché.

„Moje pozice nebyla zpočátku vůbec lehká. Do Olomouce, tradičního církevního a vojenského města, najednou přišla čtyřiadvacetiletá žena, farářka. Trvalo dva roky než se to změnilo a kostel se postupně zaplnil,“ vzpomíná Šanteková na sedmdesátá léta, kdy do Hodolan nastoupila.

Její tatínek farář nechtěl, aby se dcera vydala stejnou cestou jako on. Studium teologie jí vymlouval, ale zbytečně. Přestože ji lákala i medicína nebo práce se zvířaty, zvolila kněžskou službu. „Moje touha byla silná, chtěla jsem tu práci dělat. A nelituji toho, pořád mě to naplňuje,“ říká žena, která je rozvedená a několik let vychovávala sama syna a nyní i dceru. Někteří lidé v církvi s tím měli problém, ale podpořila ji rodina i hodolanská náboženská obec. „Kdybych sama spoustu věcí neprožila na vlastní kůži a nesáhla si na dno, nikdy bych nemohla porozumět jiným lidem a hříchu,“ míní farářka.

Spolehlivá řidička

Mezi 160 řidiči olomouckého dopravního podniku je Lucie Sliwková (na snímku vlevo dole) jednou ze čtyř žen, které jezdí s autobusem. Za volant poprvé usedla před necelým rokem. „Zvykla jsem si. Teď už jezdím s autobusem lépe než s autem. A cítím se v něm bezpečněji než v malých vozech,“ říká dvaadvacetiletá dívka, která si řidičák udělala už před osmnáctými narozeninami.

Po maturitě na střední chemické škole hledala marně práci v oboru. Potom jí otec, také profesionální řidič, poradil, ať zkusí autobus. Udělala si tedy řidičák typu D a začala jezdit. „Každý den jedu jinou trasu, takže stereotypní to není. Mezi moje nejoblíbenější patří linky číslo 11, 13 a 15,“ vypráví Sliwková.

Snaží se, aby v náročném městském provozu jezdila skutečně včas, protože cestující jsou podle ní i na minutové zpoždění hákliví. Řidiče nerozlišuje na muže nebo ženy, ale na ohleduplné a ty ostatní. Přitom se čas od času nebojí využít své „ženské zbraně“. „Když je hustý provoz, rukama zaprosím a řidiči mě pustí, abych mohla vyjet,“ říká s úsměvem dívka.

Cestující jsou občas překvapeni, když za volantem vidí drobnou dívku. „Někteří se tváří, jako bych autobus ukradla. Další mě chválí, že jsem šikovná,“ popisuje řidička reakce. Přestože jsou v poslední době čím dál častější útoky na řidiče, ona sama zatím špatnou zkušenost nemá. Uznává však, že hlavně při nočních službách, když se vrací podnapilí lidé domů, se necítí dobře.

Časem plánuje rodinu a děti, i pak by u profese chtěla zůstat. „Myslím, že se to dá zvládnout. Ráda bych jezdila s kloubovým autobusem. To bych pak díky jízdnímu řádu mohla mít volné víkendy,“ těší se Sliwková.

Strážnice „pomněnka“

Chtěla být původně učitelkou, ale práci s dětmi vyměnila za uniformu strážnice. „Od svého původního snu jsem se až tak moc nevzdálila. Na ulici je to také o výchově a kontrole,“ tvrdí Magda Václavíková. K olomoucké městské policii nastoupila před devíti lety. Předtím absolventka gymnázia pracovala v administrativě.

„U nás v rodině nikdo u policie nesloužil. Do policejní rodiny jsem se ale přivdala,“ říká strážnice. Když začínala, byly na olomoucké služebně jen čtyři ženy, dnes jich je mezi stovkou strážníků pětina. Ve službě dohlíží na dodržování pořádku, kontroluje parkování ve městě, řeší problémy s opilci. Mnohdy musí reagovat i na kuriózní stížnosti. „Nedávno jsem třeba řešila problémy s housenkami, které lezly z nedalekého pole lidem do bytů,“ vzpomíná s úsměvem žena případ, který skončil vyhledáním majitele a zaoráním pole.

Za roky strávené pochůzkami po městě už strážnice zná i lidi, kteří žijí na ulici. „Někteří z nich mi podle barvy uniformy říkají pomněnka,“ říká Václavíková. Ve službě se zatím nedostala do situace, kdy by musela použít zbraň. „Spíš se stane, že mě někdo slovně napadne a navrhne mi, abych se raději vrátila k plotně. Opilé chlapy v hospodě také ukecám. Spíš si na mě troufne agresivní žena,“ říká čtyřiačtyřicetiletá matka dvou dětí.

I když podle ní byla služba před lety klidnější, neuvažuje o změně práce. „Záleží, jak na tom budu zdravotně, ale jinak mě to pořád baví,“ tvrdí strážnice.