Klapka, hups a Divílek je v krabici

Zlínské barvy hájí v televizní soutěži Česko Slovensko má talent pětašedesátiletý Bob Divílek.

Přestože je to už téměř padesát let, co se Bob Divílek stal mistrem republiky v kulturistice, své publikum ohromuje stále. Nedávno se vrátil z prvního natáčení soutěže Česko Slovensko má talent v bratislavském Národním divadle, kde se nasoukal do malé průhledné bedny.

Jeho vystoupení běžně trvají deset minut, pravidla soutěže ale každému účastníkovi dovolují jen dvě minuty. „Žádal jsem o prodloužení času, ale nešlo to. Dvě minuty, to se nedá stihnout ani zazpívat písnička. V tak krátké době lidi něčím uchvátit a nejlépe jim doslova vyrazit dech, to je skutečně umění,“ myslí si Divílek.

Aby se stihl nasoukat do průhledné skříňky, musel se natřít olejem. „Pomohlo to, abych tolik nedrhl o stěny bedny,“ vysvětluje Divílek. A aby vypadal na obrazovce efektněji, nechal se ještě celý nastříkat hnědou barvou.

Obvykle vystupuje v kostýmu, ale tentokrát si vzal jen ostře červené plavky. Sehnat je však nebylo snadné. „V televizi se nesměly objevit plavky s nějakou značkou, najít nějaké bez reklam mi dalo docela zabrat,“ říká kulturista.

Posledních sedm dní před natáčením cvičil tři hodiny denně. Trému necítil. „Nebral jsem na to ohled. Bylo to pro mě totéž, jako když jdu na scénu ve varieté, při akci v dětském domově nebo penzionu pro důchodce. Výkon musí být vždycky stoprocentní,“ říká ohebný muž ze Zlína.

Reakce porotců jej příjemně překvapila. „Takhle si představuji finalistu, který dostane angažmá v Las Vegas,“ komentoval jeho vystoupení uznale Jaroslav Slávik. Lucie Bílá mu tleskala vestoje, uznalý byl i přísný muž poroty Jan Kraus. „Víte, já jsem raději na to duchovno než na svaly, ale to, co jste předvedl ve svém věku, to byl úžasný výkon,“ řekl Kraus, který zlínského ohebného muže zná už ze svého pořadu Uvolněte se, prosím.

V ten den na casting do Bratislavy přijelo kolem padesáti lidí. Divílek šel hned jako první. „Mohl jsem pak sice okamžitě odjet domů, ale ze zvědavosti jsem zůstal a sledoval své soupeře. Byli to hlavně zpěváci, tanečníci a hudební skupiny. Skoro žádní artisté. Mrzí mě, že o artistické umění u nás není zájem a pomalu zaniká. Nikdo mladé lidi nevede k tomu, aby dělali něco jiného než zpěv a tanec,“ podotýká smutně Divílek.

A co by udělal zlínský elastický muž s odměnou, kdyby soutěž vyhrál? „Peníze bych věnoval zlínské nemocnici na nákup nějakého potřebného přístroje,“ dodává kulturista.