Poprvé se David Koller dostal do Ostravy skoro před třiceti lety. Bylo mu něco přes dvacet a pomalu zjišťoval, o čem je kočovný muzikantský život.
„Do Ostravy jsem jezdil koncertovat hodně. Devadesát procent mých ostravských vzpomínek souvisí s muzikou,“ usmívá se Koller.
A zbývajících deset se prý váže k tomu, co dělají muzikanti, když dohrají.
Na svou první návštěvu v Ostravě nikdy nezapomene. Bylo to v první půlce osmdesátých let a město jej dost vyděsilo.
„Hned vedle centra stála koksovna, taková velká obluda. Celé město smrdělo po síře. Kousek od té fabriky byl obchoďák. Ostravanka nebo Ostravica se jmenoval, už nevím. Ale vím, že i v něm byla ta síra cítit,“ popisuje první zážitky z tehdejšího takzvaného Ocelového srdce republiky.
Do obchodního domu se zašel podívat. Jestli tam náhodou nemají něco. Cokoli, co by ho zaujalo, co jinde nemají. „A neměli tam nic,“ říká suše a dodá, že tenkrát přijel jako bubeník v kapele Luboše Pospíšila.
Už tehdy si Ostravu zafixoval nejen jako město průmyslu, ale také jako místo, kde se muži k ženám chovají jinak než v jeho rodné Praze. „Chlapi tady byli k holkám drsnější. Často používali silnějších výrazů. Ale to není nic překvapivého. Byl to kraj horníků a ti, co fárali, určitě nebyli žádní sběratelé motýlů,“ vysvětluje Koller.
Když se dostane obloukem do současnosti, vidí velké rozdíly. „Všechno je tu jiné. Milejší, příjemnější, veselejší,“ zhodnotí nynější město.
Poslední hodinka
V roce 1985 dokonce ze zvědavosti sfáral. I s ostatními rockery. „Myslel jsem, že je to moje poslední hodina. Jak letěl výtah dolů, moc dobře mi nebylo. A pak dole. To byla drsná práce, neuvěřitelné vedro a tma,“ líčí dojmy z ostravského podzemí.
Těsně po revoluci tu pro změnu prožil nezapomenutelný večírek. „Hráli jsme v Karviné, po koncertě za námi přišli nějací frajeři, že nás zvou na mejdan do Ostravy. Bylo to v době, kdy ještě nebyla Stodolní. Chtěli, ať vezmeme kytaru. Tak jsme jeli do jakéhosi podivného podniku, kde byli samí dvoumetroví pokerovaní chlapi, snad propuštění z Valdic či odkud. My už byli pod parou, takže nám to bylo jedno. Po druhé písničce mi vzali kytaru, místo trsátka měli žiletky. Naštěstí jsme to přežili,“ vypráví muzikant o době, kdy skupina Lucie nabírala obrátky největší slávy.
Oblíbený lokál prý ve městě nemá. „Žádný takový nemám ani v Praze. Stodolní znám, to ano, ale nikam tam pravidelně nechodíme. Ze začátku mi připadala víc hippie, teď už se mi zdá spíš lehce porno,“ charakterizuje po svém známou ostravskou ulici.
Hraní a nahrávání
Se svými kapelami, někdejší Lucií, Pusou i současným Kollerbandem, hrál v Ostravě mnohokrát. Ve vítkovickém kulturáku, v Sareze v Porubě, v Menze na vysokoškolských kolejích VŠB, taky na festivalu Colours of Ostrava. Ten Koller uznává. „Moc krásný festival. Zcela výjimečný a příjemný. Město půjčí areály, lidi se po nich rozlítnou. Pro mě je na festivalech důležité přijet včas, abychom natáhli atmosféru. Z nějakých čtyřiceti písniček, které máme v playlistu, pak podle nálady vybereme dvacet, které zahrajeme,“ vysvětluje, jak při festivalovém hraní postupuje. Při svém vystoupení na Barvách si užil vystoupení svého amerického jmenovce, Davida Byrneho. „Bylo to moc fajn. V klidu pobýt na jeho koncertě a pak sejít okolo hradu na svůj,“ pokračuje.
Naposledy hrál v klubu Garage. Byl to koncert, který pro pořad Ladí neladí natáčela Česká televize. „Když mám hrát někde poprvé, vždycky si to místo musím osahat. Abych se v něm cítil dobře. A v Martinově to bylo v pořádku,“ říká Koller. Z Ostravy jel hrát do Litoměřic a hned další den přebral několik Andělů, cen hudební akademie. Také pro nejlepšího zpěváka loňského roku.
Kromě živého hraní před lidmi tu několikrát točil desky. Vždy v Plesné, ve studiu Citron Radima Pařízka. „Natáčeli jsme u něj desku Lucie In the Sky. Taky album s Lenkou Dusilovou a kapelou Pusa. Anebo desku s Mekym Žbirkou,“ vyjmenovává Koller.
Okolnosti natáčení se Žbirkou jsou zvlášť nezapomenutelné. „Bylo to v době, kdy byly povodně. Já musel dojet do Ostravy. Spousta silnic byla pod vodou, tak jsem vytáhl mapu, že pojedu po vrstevnici. Cestou jsem potkával lidi, co opouštěli domy. Jel jsem opačně, proti nim. Pod vodou byla taky elektrárna v Třebovicích, takže jsme se všichni sjeli ve studiu a týden na sebe koukali. Nešel proud,“ říká zpěvák, bubeník a vyučený elektromechanik.
O ženě a Urbánkovi
V Ostravě se znovu objeví nejpozději v červnu, kdy si má zahrát ve studiu Českého rozhlasu s ostravským jazzmanem Borisem Urbánkem. A pokud to jen trochu půjde, přijede do města svým oblíbeným Pendolinem.
„Když to jde, když zrovna nejsme na šňůře, rádi sem jezdíme vlakem. Trvá to jen tři hodiny, nejíme bagety a nezastavujeme každou chvíli na pumpě na záchod, jako když jedeme autem. Rozhodně je to pohodlnější a bezpečnější než po dálnici,“ říká jednoznačně.
Rád by sem někdy přijel i se svou ženou Sylvou. Žijí s dětmi v Praze, stavějí dům v Mikulově. Ale Ostravu spolu nikdy nenavštívili. „Prvních pět let se mnou po koncertech docela jezdila. Teď už to s dětmi nejde,“ říká David Koller, táta tří kluků. Se svou nynější ženou má tříletého Nikolu a pětiletého Benjamina, z prvního manželství čtyřiadvacetiletého Adama. A má jasno, kam by ženu rád vzal. „Ještě jsem nikdy nebyl na věži ostravské radnice a z okolí bych si rád dal výlety do Beskyd či Klimkovic. Kdykoli jsem těmito místy jel, říkal jsem si, sem se jednou podívám,“ dodává Koller.
