Kolotoče za všechny peníze

Doby, kdy na pouti stačila stokoruna, aby si člověk vystřelil navoněnou papírovou růži, projel se autíčkem na elektrickém autodromu, vznesl se na labutích a ještě mu zbylo na let v centrifuze a cukrovou vatu, jsou pryč. U kolotočů, které se v době přehlídky ohňostrojů sjely k Brněnské přehradě, vydrží návštěvníkovi stovka jen pár minut. Zaplatí ji za krátký zážitek na adrenalinové atrakci.

„Už neví, co by za to chtěli. Ceny se mi zdají rok od roku vyšší,“ myslí si například dvaačtyřicetiletý Kamil Urbánek. S manželkou a dvěma dětmi vyrazil na jeden ze soutěžních ohňostrojů Ignis Brunensis. Všichni se zatočili na centrifuze a vyzkoušeli také řetízkový kolotoč, který se vznese do zhruba patnáctimetrové výšky. „Stálo mě to 640 korun,“ vypočítal Urbánek.

Ceny atrakcí u Brněnské přehrady, jejíž okolí se v době konání festivalů Ignis Brunensis mění v lunapark, se různí. Například ve dny, kdy se z hladiny přehrady odpaluje ohňostroj, jsou atrakce výrazně dražší. Ta, která jindy stojí sedmdesát korun, je najednou za stovku. Na nejdražší atrakci, vystřelovací kouli, lidé utratí dokonce dvě stě korun.

Levné labutě a strašidla

Všechny atrakce ovšem nejsou tak drahé. Za třicet korun se mohou děti vyřádit například na trampolíně. Skákat na ní mohou ale jen tři minuty. Stejnou částku zaplatí návštěvník atrakcí i za projížďku na labutích. Za čtyřicet korun se zase může člověk podívat do strašidelného hradu.

Přestože se zdají návštěvníkům kolotočů ceny vysoké, jejich majitelé vstupným pokryjí sotva náklady. „U přehrady točíme dva týdny. Největší kšeft ale máme, jen když jsou ohňostroje. Navíc skoro každý den prší. Obávám se, že si nevyděláme ani na pronájem placu, který nás vyjde na padesát tisíc korun,“ posteskl si jeden z provozovatelů atrakcí Denis Hebaus.

„Jen těžko se uživíme, ale kolotoče máme v srdci“

Bývaly doby, kdy si za sezonu vydělali tolik, že nemuseli od listopadu do března nic dělat. Říkali jim zlaté časy. Ty už jsou podle nich dávno pryč. A ani největší optimisté mezi brněnskými kolotočáři nepředpokládají, že se někdy vrátí. Od města k městu na korbách nákladních aut vozí nejen svá obydlí, ale i svou živnost. Značně nejistou.

„Uživit se je natolik těžké, že musím přes zimu vydělávat jinde. Proto jezdím s kamionem po Evropě a zabezpečuji tím rodinu,“ říká například Raimund Vildomec. Kolotoče zdědil po otci, který jezdil po Čechách a Moravě s ruským kolem. Později točící se atrakci prodal a místo kabinek s deštníky koupil autodrom. „Změna je život,“ vysvětluje.

Těžké živobytí

Ani na elektrických autíčkách si Vildomec moc nevydělá. „Lidé se sice chtějí na jednu stranu bavit, na druhou nám nadávají, že to máme drahé. Za komunistů stálo svezení v autíčku pětikorunu. Dnes je to samé svezení osmkrát dražší. Jenže nafta tenkrát stála dvacet haléřů. A dnes? Raději o cenách u pump nebudu mluvit,“ postěžuje si Vildomec.

Většina lidí od kolotočů dědí zábavnou živnost už několik generací. A nikdo se této práce nechce vzdát. Tradice je totiž v kolotočářské branži stejná, jako u cirkusu. Právě lidé z manéží patřili mezi ty, kteří místo podívané na drezúru exotických zvířat lákali návštěvníky na kolotoče.

„Praděda a děda byli u cirkusu. Táta si pak pořídil houpačky a řetízkový kolotoč. Od nich jsem pak přešel až k zařízení, které stojí statisíce korun,“ vzpomíná na historii rodiny osmatřicetiletý Bohuslav Nový. Vlastní atrakci, která se jmenuje Booster. Jakési obrovské kyvadlo se sedačkami pro čtyři lidi. Když se Booster začne točit, točí se i připoutaní lidé.

Kolotoč si Nový koupil v Nizozemsku, kde se podobné atrakce vyrábějí. „Než se do Boosteru posadili první lidé, rok se musel zkoušet. Prošel nejrůznějšími zatěžkávacími testy. Sváry se musely zrentgenovat, dělaly se i trhací zkoušky. Nic se zkrátka neponechává náhodě a atrakce je díky tomu stoprocentně bezpečná,“ zdůrazňuje Nový.

Šóklaření, jak se v brněnské hantýrce říká lidem obrážejícím vesnické hody s točícími se stroji, musí podle něj mít každý kolotočář v srdci. Jinak to prý nejde vůbec dělat. „Málokdo z domácích, jak říkáme těm, kteří se na dráhu kolotočářů dají, každodenní zápřah vydrží. Tahle profese se nedá normálně ustát. Nikdo přece nevydrží dělat osmnáct až dvacet hodin denně,“ myslí si Nový.

Jeho manželka Žaneta také není „domácí“. Seznámili se před lety v zimě na kolotočářském srazu ve slovenském Prešově. „Život mají náročný hlavně děti. Mění školu po týdnu. Ale prospěch mají dobrý,“ říká Žaneta Nová.

S manželem vychovává tři děti. Dvě holky a kluka. Zatím nevědí, zda budou u kolotočů pokračovat. „Byl bych radši, aby to nedělali. Ale ať si vyberou. V krvi to ale máme všichni. Jakmile vysvitne sluníčko, už nás to táhne ven. Pryč. Na další štaci,“ přibližuje Nový své pocity, které ho táhnou vydělávat další a další peníze, aby měl alespoň na splátky atrakce.

Samotný řetízkový kolotoč nebo houpačky žádného kolotočáře neuživí. Proto se majitelé nejrůznějších atrakcí dávají dohromady a na štace jezdí spolu. Byť „řetízkáč“ k jarmarkům patří, lidé mají spíše zájem o ty stroje, které jim poskytnou adrenalinový zážitek. Přestože takové kolotoče nepatří k nejlevnějším.

Víc adrenalinu

Popularitě se těší například vystřelovací koule pro dva lidi. „Přetížení je prý v ní 8G, teda pokud kolotočář nekecá. To je jako při startu raketoplánu. Jde o zážitek, který se slovy dá jen těžko popsat. Strach, radost, euforie, napětí. Míchají se ve vás snad úplně všechny pocity,“ přiblížila Andrea Třískalová své zážitky poté, co ji obsluha koule vystřelila k nebi. Dívka bez úhony i s koulí dosedla na zem. Za jedno vystřelení zaplatila s kamarádkou čtyři sta korun.

Pro nejmenší ovšem takové atrakce rozhodně nejsou. Těm stačí například obyčejný vláček. Nejen ten má jeden z nejvýznamnějších majitelů kolotočů Vlastislav Schulz z Národní kolotočové společnosti Brno. „Starám se až o třicet atrakcí. Také mám kouzelníky a artisty. Nabízím také střelnice, stánky, zábavné herny a občerstvení,“ vyjmenovává Schulz svůj bohatý kolotočářský inventář, s nímž jezdí po poutích a jarmarcích. Jak jinak, než od svého narození.