Víte, kde proběhla první městská cyklojízda historie? V kolumbijské Bogotě – v prosinci roku 1974. Pomineme-li fotbal, který je spíš náboženstvím než sportem, je cyklistika skutečně kolumbijskou doménou – a vášní.
Nikde v Jižní Americe nepotkáte tak často skupinky amatérských jezdců v barevných upnutých trikotech, funících do kopců porostlých kávovníkem, jako ve zvlněných pahorcích Antioquie nebo v serpentinách hornatého departementu Boyacá ve střední Kolumbii. Právě z Boyacá pochází i loňský vítěz proslulého evropského závodu Giro d‘Italia, kolumbijský jezdec Nairo Quintana.
Vítězství útlého, šlachovitého mladíka se snědou tváří a výraznými indiánskými rysy nebylo pro ty, kdo cyklistiku sledují, žádným překvapením. Kolumbie je země zasvěcená dvěma kolům. V žádné jihoamerické zemi není vidět tolik pouličních obchodníků, kteří mají svoje pojízdné stánky, rozhrkané kárky či různorodé bedničky se zbožím přimontované na dvou či častěji na třech kolech.
Manufaktura v Bogotě
Temný prostor dílny voní čerstvě svařeným železem. Manufaktura na výrobu kol se tísní mezi domy, sotva pět minut chůze z vibrujícího centra Bogoty. „Zhruba tisíc kol a půl druhého tisíce rámů za měsíc,“ nastiňuje kapacitu výroby inženýr Hugo Chaparro, majitel malé fabriky. „Je nás tu na ulici několik, ale my máme nejvyšší produkci.“ Dílna zaměstnává tucet mužů, od ohýbačů trubek, svářečů, lakýrníků až po mechaniky, kteří stavějí speciální kola na zakázku – nákladní s nízkým těžištěm a vysokou nosností nebo třeba plážové choppery s metr a půl dlouhou vidlicí.
Ačkoli výsledný produkt Chaparrovy dílny je jednoduché kolo, svařené ze železných trubek a osazené nejlevnějšími komponenty, jehož cena nepřekročí nižší jednotky tisíc (v korunách), celková produkce bicyklů se během posledních let neustále snižuje. Žádná z kolumbijských dílen totiž nemůže cenově konkurovat levným kolům importovaným z Číny. Tam, kde před deseti lety prosperovalo pět kolumbijských manufaktur, dnes stojí jedna či dvě.
Pevné a barevné
Fabrika denně vychrlí několik desítek bicyklů, z evropského pohledu té nejnižší kategorie. „My na žádný karbonový nebo jaký rámy nehrajem,“ zasmál se inženýr do permanentního bzučení svářeček a supění hydraulického lisu, „kolumbijský kolo musí něco vydržet, proto je udělaný ze železa.“
Dusivé výpary acetonu přitáhly mou pozornost k lakovací budce. Pestrobarevné rámy vyskládané v sušicí peci vypadají jako tropičtí papoušci odpočívající na větvi. „Jestli je něco důležitý,“ odtušil inženýr, „tak je to barva. Kolumbijci milujou barvy a kolo musí bejt krásně barevný.“
Proud jezdců
Přestože produkce místních bicyklů v Kolumbii nezažívá kvůli globální konkurenci nejlepší časy, na oblíbenosti cyklistiky v zemi se to nijak nepodepsalo. Když každou neděli zatarasí policie širokou avenidu Jiménez v centru Bogoty, jež je částí zhruba 120 km dlouhé „cyklocesty“ (ciclovía) protínající celou megapoli, a do prázdného koryta mezi mrakodrapy se vlije proud jeden a půl milionu městských cyklistů, vytratí se jakékoli pochybnosti. Kolumbie je cyklistická země.
