Před hlavním nádražím v Rotterdamu jsme sundali kola z nosiče za autobusem a navěsili na ně brašny. „A kdy se mnou pojedete zpátky?“ ptal se řidič. Pokusili jsme se mu vysvětlit, že do Prahy se vrátíme na kolech podél Rýna, Dunaje a přes hory. Na jinou odpověď než „Panebože!“ se nezmohl.
Cesta uběhla rychleji, než jsme předpokládali, a zvláště Rýn se představil jako veletok úctyhodný a exotický. Proti jeho překvapivě rychlému proudu jsme putovali od deltovitého nizozemského ústí přes Německo, Francii a Švýcarsko k Bodamskému jezeru do Kostnice. Tam pod svým prvním mostem má Rýn úřední tabulku udávající kilometr nula. Porýnská cyklostezka ale pokračuje dál podél jezera až do Alp, podél tzv. Alpského Rýna do švýcarského horského střediska Andermatt (1444 m n. m.).
Nám stačilo dojet k nultému kilometru, nedaleko něhož 6. července 1415 vysypali do řeky popel upáleného mistra Jana Husa. Z města jsme pokračovali na sever přes 700 metrů vysoké hory do Tutlingenu, ležícího jen 30 kilometrů od pramene Dunaje, a z Podunajské cyklostezky jsme před rakouskými hranicemi odbočili do Čech.
V Nizozemsku Rýn nehledejte
Nizozemský úsek Rýna je rozvětven do mnoha ramen s různými jmény a s označením „Rhein“ jsme se poprvé setkali až za městem Nijmegen nedaleko nizozemskoněmecké hranice. Zde má cykloturista první povinnost – návštěvu muzea jízdních kol Velorama ležícího hned vedle cyklostezky. Exponáty má unikátní včetně modelu dřevěného kola podle návrhu Leonarda da Vinciho.
Psát o dokonalosti nizozemských cyklostezek je nošením dříví do lesa, jen bylo nutné pomocí vlastní mapy najít v jejich pavučině tu svou, porýnskou. Výraz Rheinradweg neznali ani v informacích a ukazatel se objevil až před hranicí.
Na rozdíl od Německa se v Nizozemsku jede stále podle vody. Před mnoha lety zregulované břehy už zarostly a vpluly do krajiny a četné rezervace chrání slepá ramena, háje mohutných listnáčů i hnízdiště ptáků. V Německu i v Nizozemsku šlo na březích velké řeky bez problémů stanovat – písčiny, paloučky vysekané rybáři, z lidí pouze ranní pejskaři a večerní běžci. Jen silné motory šífů dělaly pekelný rámus a v noci se zdálo, že zem pod naším stanem vibruje a každý parník nás chce převálcovat nebo alespoň ztroskotat hned u našeho stanu.
Cesta z města, do města a skrz města
Průjezd Duisburgem, Düsseldorfem, Kolínem, Bonnem a dalšími městy může cyklistu před cestou strašit ve snu. Města jsou ale zvládnuta s německou důkladností, jen vzácně zpestřenou tureckou či jinou emigrantskou nedbalostí, která poskytne trochu orientačního adrenalinu.
Jízda Duisburgem a Ludwigshafenem byla kvůli kličkování předměstími a objíždění centra, přístavů a továren spíš nudná než nebezpečná. Düsseldorf má architektonicky zajímavé centrum, kterým stezka přímo projíždí. Kolín nad Rýnem nás doslova uchvátil svými dvaceti kilometry jízdy po živém moderním a historickém nábřeží. I Bonn jsme projeli po říční promenádě, ale význam bývalého hlavního města Německa nic nepřipomínalo.
V nejstarším německém městě Worms vede stezka ošklivými čtvrtěmi, zatímco neméně vychvalovaný historický Speyer má svou tisíciletou katedrálu, největší zachovalou románskou stavbu, pěkně při cyklistově šlapce. Karlsruhe jsme objeli po levém břehu řeky. Na něm jsme mohli obdivovat rozlehlost a eleganci objektu Mercedes-Benz a vzápětí neméně rozlehlé a neelegantní překladiště kontejnerů.
Ve Štrasburku je povinností přejet elegantní, nejdelší cyklistický říční most na světě mezi Německem a Francií, který byl postaven na počátku 21. století jako symbol sjednocující se Evropy.
Válka neskončila
Jinou mostní nezbytností je návštěva toho, co zbylo z mostu u Remagenu. Původně železniční most z let 1916 až 1918 zůstal na konci druhé války posledním zachovalým mostem na Rýnu. Význam jeho získání 7. 3. 1945 vyjádřil generál Eisenhower slovy: „Cena mostu odpovídá jeho váze ve zlatě.“ Příliš se už nezdůrazňuje, že o deset dní později most nečekaně a bez lidského zásahu spadl a zahynulo 28 amerických vojáků.
V roce 1980 bylo v mostní věži otevřeno Muzeum míru. Paradoxně dokazuje, že svět je stále ve válce a jedna místnost vypočítává boje, které ve světě probíhají nepřetržitě od konce druhé světové války. Byli jsme na most zvědaví, protože slavný americký film Most u Remagenu z roku 1968 se natáčel v Davli u Prahy, kam to nemáme z domova daleko. Budou si krajiny podobné? Vezmeme-li v úvahu filmařskou fantazii, tak ano.
Rýnská Siréna
Mezi Koblenzem a Bingenem kličkuje Rýn pod kopci posetými pečlivě zrestaurovanými zámky a hrady a jeho břehy zdobí vesničky plné hrázděných domků jako z pohádky. Frekvence cyklistů výrazně stoupla, vždyť část údolí byla v roce 2002 zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO.
Atmosféru bohužel kazí po obou stranách Rýna rachotící dlouhé nákladní vlaky. Hluk zvyšují auta, protože silnice vede po obou stranách řeky, a když se od skal začne odrážet hluk lodí bojujících s proudem, těžko se soustředit na romantiku a historii.
Krásnou vodní vílu Loreley, která tady sedávala na stejnojmenné skále a svým zpěvem naváděla lodníky ke ztroskotání, by dnes nikdo neslyšel a cyklistům lze vřele doporučit jízdu se špunty v uších.
Řeka pohraniční
Na většině toku Rýna můžete volit mezi oběma břehy. Trasy jsou značené jako hlavní a alternativní, ale liší se většinou jen tím, že na alternativní straně chybí ukazatele Rheinradweg. Tam, kde nejsou mosty, jezdí přes řeku přívozy. Vnitrostátní nizozemské a německé se platí, mezi Francií a Německem jsou v rámci sbratřování zadarmo. Bylo zvláštní jet celý den po straně německé a navečer zajet přívozem do francouzského supermarché pro víno a sýr na večerní posezení u řeky.
Od Basileje po Karlsruhe tvoří Rýn německo-francouzskou hranici a dává poznat mnoho nového. Před vrtochy meandrující a rozlévající se řeky lidé utíkali a usazovali se dál od ní. Když byl Rýn po polovině 19. století postupně zkrocen a sveden do hrází umělého koryta kopírujícího hlavní tok, bylo na stěhování a zakládání měst už pozdě. Břehy zůstaly opuštěné a my se občas cítili jako v anglických zámeckých parcích.
Některé rýnské plavební kanály jsou větší než Panama a Suez. Například alsaský, který vede souběžně s volnou řekou, je hluboký 12 metrů, široký u dna 80 a na hladině 152 metrů.
Důležitý hornobavorský průplav spojující Rýn a Main s Dunajem má šířku 55 m a hloubku 4 m. Plavební komory jsou ke dvě stě metrům dlouhé a umožňují, aby po vodě pluly velké tlačné sestavy poháněné jedním motorem. Některé tvoří dvě propojené dvojice lodí, z nichž každá pobere náklad čtyř set kamionů. U propustí jsou obvykle hydroelektrárny a tato kombinace umožňuje cyklistům přejíždět častěji z jednoho břehu na druhý. Velké šífy s kontejnery ze zaoceánských lodí končí v Basileji, kde je poslední velké vykladiště.
Osmnáctitunová prostitutka
Mezi Basilejí a Bodamským jezerem se Rýn zužuje, už ho nebrázdí velké lodě, získává lidštější, středoevropské měřítko a vypadá obyčejnější. Ani Rýnský vodopád u Schaffhausenu, nejmohutnější v Evropě, svým průměrným průtokem 750 m3/s situaci nezachránil. Navíc jsou nad ním nehezké stavby a je zavalen turisty, k nimž patří i vyhlídkové lodě ve tvaru pastelově zbarvených zvířátek.
Cyklostezka se řeky občas dotkne, častěji však vede mimo ni. Provedla nás upravenými švýcarskými vesničkami s hrázděnými domy a prostřídala je fádní německou výstavbou nedávné doby. A protože jsme z ní v Kostnici dokázali správně odbočit, mohli jsme naše putování podél Rýna symbolicky zakončit u tabulky kilometr nula.
Kostnice je sympatická i tím, že zohledňuje význam, který má pro českou historii, a informace u nádraží prodávaly za euro průvodce v češtině. Díky němu jsme našli tzv. Husův kámen, u něhož byl rok po Husovi upálen Jeroným Pražský. Koncil, který je tehdy odsoudil, zasedal pro nedostatek prostoru ve velké sýpce z roku 1388. V době naší návštěvy se v ní konala výstava připomínající šest set let od jeho zahájení.
S koncilem souvisí současný symbol města – socha Imperia na břehu jezera nedaleko začátku Rýna. Tuto devět metrů vysokou rotující sochu udělal místní umělec Peter Lenk v roce 1993 podle italské šlechtické kurtizány z 16. století. Nezkoumali jsme, proč ve 20. století ironizoval zmatky ve středověké Evropě tím, že polonahá prostitutka drží na rukou skřety s císařskou a papežskou korunou na hlavě. Raději jsme na molu pod dílem svérázného umělce zavzpomínali na svérázy, které jsme u Rýna potkali.
Kdo křižuje Evropu
Nekonformní mladí cyklisté brázdící svět mívají seprané oblečení, úsměv na tváři a někdy si za jízdy zpívají. I ti starší občas překvapí. Třeba opálení nizozemští důchodci na naložených kolech: „Pospícháme, manžel je po bypassu a za deset dní musí být na kontrole u svého kardiologa.“ Kanadská učitelka dva roky před důchodem plánovala přejet od Rýna na Dunaj jako my a podél něho do Budapešti. Korunou byl slovenský kajakář s rozloženým kolem na kajaku.
„Ahoj, Slovensko! Odkud jedeš?“ volali jsme na něho z mostu. „Z Londýna. Buď táhnu kajak na vozíku za kolem, nebo vezu nahoře na kajaku rozložený vozík a kolo. Chci dojet až do Černého moře.“ Na dálkových cyklotrasách pohlédne člověk na svět jinýma očima, a proto se zase brzy vydáme na cestu.
EUROVELO
- Systém 14 dálkových cyklistických tras v délce 70 000 km
- Z malé části vedou po speciálních cyklostezkách, většinou po vedlejších silnicích či prašných cestách.
- Českem prochází číslo 4, 7, 9 a 13.
- Nejdelší 1 vede z norského Nordkappu do portugalského Algarve (přes 8000 km).
- Francouzský Atlantik s Černým mořem spojuje 6, její součástí je nejoblíbenější cyklostezka Evropy – Podunajská.
- Druhou nejpropracovanější je Porýnská 15. Rýn měří 1230 km, na úseku Rotterdam–Kostnice jsme natočili 1250 km.
TIP AUTORKY
Během našich mnohaletých cest na kole se stanem po Evropě jsme si ověřili, že zákazy volného kempování sice na papíře existují (kromě Skandinávie), ale protože v praxi téměř nikdo volně nestanuje, není také nikdo, kdo by zákaz kontroloval. Sebelepší hotel nebo rodinný penzion vám nenabídne ráno pod ševelícím listím za zpěvu ptáků a šumění vody. Chce to jen vybrat místo z dohledu silnice a domů.
