Jiný dopravní prostředek, než koňský povoz osmapadesátiletý František Sailer nemá. A ani prý nepotřebuje.
Když je nutné zajet pro seno nebo odvézt rozmetač do sběru, vyrazí se žebřiňákem na podhuštěných kolech do sousedního Karlova nebo do kovošrotu ve Zdicích.
Hezky pomalu, jako na vyjížďku, aby svou starou klisnu s tažnou kobylou neuštval.
V polovině září ale nadešel čas vyrazit do Berouna.
Františkova družka, šestačtyřicetiletá Hana Farkašová, která od něj před čtrnácti dny utekla do azylového domu Českého červeného kříže v Berouně, tam totiž po pár dnech partnerskou krizi přehodnotila a chce se vrátit zpátky domů.
S vidinou, že se kromě ženské ruky na statek vrátí také jeho čtyřletá dcera Lucie, strojí František klisnu Lenku a kobylu Sylvu do sváteční postroje a vyráží do Berouna.
Trojúhelník na sajtnu a baterku do ruky
Nejlepší cesta pro koně z Kublova do Berouna vede přes Placandu, Karlov, Hudlice a Zahořany. U traktorové stanice v Berouně si František po třech hodinách jízdy balí cigaretu. Je po třetí odpoledne a jisté je, že na neosvětleném povoze s bezpečnostním trojúhelníkem na zádi pojedou domů sice potmě, ale jako rodina.
Pod Homolkou staví
na limonádu
Nakládka všech věcí zabere Františkovi asi hodinu. Přeložený vůz, jehož korba vypadá jako otevřená rakev, se plouží Okružní ulicí okolo bývalého učiliště ČSAD. Už je šero.
V cukrárně Pod Homolkou odbíhá Hana pro limonádu. Dcera Lucie spí na voze. Rodina má před sebou asi čtyři hodiny jízdy. A bude to do kopce.
Je polovina září, sedm hodin večer, tma houstne a František kráčí vedle vozu přes Tři vršky s opratěmi v ruce. K životní družce přisedá až u Zahořan.
„Měli jsme krizi. Hodně do našeho vztahu mluvila moje sestra a to nebylo dobře. František má ale dobré srdce. Vracím se k němu ráda, i když je to někdy rapl,“ svěřuje se cestou Hana, která se v životě vrátila už i z jiné dimenze.
Premiantku vrátily
do hry elektrošoky
Po porodu první dcery Markéty před devětadvaceti lety skončila Hana po laktační psychóze v léčebně pro duševně nemocné. Markétu vychovali příbuzní a dnes cestuje po světě od Německa po Mexiko jako tanečnice.
Hančina maminka udržovala posledních deset let před důchodem pro Zdice veřejné městské plochy. Tatínek strávil celý život od vyučení až do důchodu v Králodvorských železárnách jako valcíř. Zemřel před dvěma lety.
„Byli jsme normální rodina, byla jsem chytrá holka. Měla jsem vysvědčení s vyznamenáním jako premiantka zdické školy. Chodila jsem do všech kroužků a sportovala jsem. Po porodu jsem se ale nerozkojila a nastal zvrat. Pamatuju si jen, že jsem měla bílo před očima a že jsem byla nepříčetná v kleci. Dostala jsem třicet elektrošoků. Nikdy ze mě už žádný Einstein nebude, ale obdivuji ty doktory, že mne dokázali vrátit do života natolik, abych se uměla postarat o své vlastní dítě. A taky tady o Františka,“ vypráví šestačtyřicetiletá žena. František sesedá z vozu a do Hudlického kopce pomáhá spřežení v chůzi. Občas mlaskne na čtyřletou kobylu Sylvu a mlčky poslouchá.
Syn svého času slavného sedláka Josefa Sailera, který vybudoval statek s číslem popisným pět přímo na kublovské návsi u kapličky, hospodaří ve stavení dodnes.
Chalupa ve spárech finančního úřadu
Vrata, zápraží, sednice, králíkárny, kurníky, chlívky, stáje, maštale, stodola i mlat se záhumenkem a polnostmi jsou skanzenem éry starého Josefa Sailera. Rozpadá se ale před očima.
Po smrti Františkova bratra před deseti lety hospodaří František na statku sám a slovo hospodařit tak v jeho případě dostává poněkud jiný význam.
Osmnáctým rokem neplatí ani sociální pojištění. Jen na tomto poplatku dluží státu přes dvě stě tisíc korun.
Statek tíží exekuce. František nemá absolutně žádný finanční příjem a jen málo lidí z okolí chápe, z čeho je vlastně živ a z jakých zdrojů živí svá zvířata.
O většinu polností, které Sailerovi kdysi vlastnili, už v posledních letech přišel. Lidé ze vsi tvrdí, že se nechá snadno opít rohlíkem a že na něj realitní makléři šijí už pár let boudu a škubou ho jak samici.
Osud farmářů Sailerových z Kublova se pomalu chýlí ke konci, aniž by si to poslední nositel rodového příjmení uvědomoval.
„Já se koní nikdy nevzdám. Bez nich žít nebudu,“ opakuje František na cestě domů, když jeho družka zdůrazňuje, že přídavky na děti budou teď jejich jediným společným zdrojem peněz a že František je na nich momentálně závislý.
Peníze po předcích
dlouho nevystačí
To, co dostanou za nakrytí kozy chovným kozlem Honzíkem, nebo co jim dají májovníci za jízdu obcí alegoricky ozdobeným povozem, to do příjmů nepočítají.
„Na statku je ještě spousta železného harampádí, odvezeme je do kovošrotu ve Zdicích,“ říká Hana a připouští, že žijí z majetku Františkových předků. Jak dlouho ještě?
Pro zvířata ale údajně mají vždycky dost zásob. Stejně je tomu také letos.
Statek puká ve zdech a z omítky se drolí rozmáčené cihly. Františkův občanský průkaz není k nalezení, ale zvířata mají doklady i s rodokmenem. Koně jsou dokonce čipovaní. Každé tři měsíce je samouk František podkovává sám, neboť i ten nejlevnější podkovář chce za podkování jednoho koně až dva tisíce.
„Když nám umřela klisna Katka, kterou měl Fanda ještě po otci, neměli jsme druhého koně do zápřahu, tak nám jeden spřátelený sedlák z Olešné daroval Lenku. Sylvu jsme dostali od sedláka Mudry z Mirošova,“ říká o původu ušlechtilých koní Hana, kterou čas od času oslní záře reflektorů projíždějících aut nebo kvílení brzd motoristů, kteří výstražný trojúhelník na zádi valníku ve tmě zaregistrovali na poslední chvíli.
Cesta z azylového domu do Kublova pokročila do Hudlic. Lenka se Sylvou mají za sebou největší převýšení. A také hospodu, která po deváté hodině večer hučí jako včelí roj. František alkohol nepije a bez zastávky vede rodinný povoz směrem k Zelenému kříži. Lucie spí v mámině náruči.
František své seno
jenom obrací
Jeden farmář ze vsi seká Františkovi trávu na polích traktorem a on ji pak prehistorickým rozmetačem obrací než uschne v seno.
„Kozla Honzíka jsme také dostali. Věřil byste, že nám dají za nakrytí i patnáct stovek? Když jsem se k Fandovi před šesti lety nastěhovala, měl taky pětadevadesát holubů. Dneska už nemá ani jednoho. Máme čtyři slepice a dva kohouty, tři kozy a kačenu,“ sčítá žena zvířecí nájemníky statku.
Dvě mladé feny Lesanu a Sáru představuje jménem. Stejně jako kočky Micku, Mindu, Káču a Lízu.
„O zvířata se Fanda stará víc než o sebe. Veterinář nám řekl, že máme zvířata ve vynikající kondici,“ tvrdí Hana, když vůz právě vyjíždí na kopec, pod kterým svítí okna prvních kublovských domků.
Domů na statek dorazila rodinka krátce před půlnocí.
Františka kopla
i milovaná Sylva
Dva dny po návratu rodiny z Berouna vypadá dopoledne na statku téměř poeticky. Hana s Luckou snídá na zápraží s kozími bobky. Okolo stolu se kymácí kachna s kachnětem a z maštale mečí plemenný kozel Honzík.
Sylva s Lenkou skotačí ve výběhu a František jim vidlemi pečlivě dávkuje seno.
Když se blíží ke stolu, očividně kulhá a tvář má zkřivenou bolestí. „Včera tady byla záchranka z Hořovic. Sylva Frantu nakopla do stehna tak, že málem vykrvácel. Odvezli ho, ale podepsal revers a za chvíli byli zpátky,“ říká o dramatických okamžicích Hana a jako důkaz ukazuje na tesilky na šňůře s nohavicí od krve. Dluh Františka Sailera tak vzrostl o další tisíce korun. Výjezd sanitky s akutním ošetřením navýší jeho pasivní účet.
„Nikdy tohle neudělala, nevím co se s ní děje,“ cedí František mezi zuby a sedá si ke kávě. Lucie se houpe na laně nad sladkou kaší z popadaných hrušek a se svatozáří ze včelího roje nad hlavou.
„Kdybych neměl ji, už bych si to dávno hodil na tý hrušce,“ konstatuje František Sailer s hlavou v dlaních.
